Oráč z Čech
Jan Ze Žatce
Dílo představuje rozmluvu intelektuála se smrtí o smyslu lidského života. Toto dílo je zajímavé tím, že, ač psáno v době husitství, mohlo by se řadit spíše k dílům humanistickým. V literatuře jazykově české má obdobu ve skladbě Tkadleček. Jedná se o středověký spor o filosofických tématech, zejména o smrti, ale i o smyslu bytí a zákonitostech života. Autor používá formu dialogu personifikované smrti a alegoricky vykresleného typizovaného charakteru člověka, Oráče. Hlavní hrdina ve skutečnosti vůbec oráč není. Je písařem, ale autor si s jeho povoláním hraje, ukrývá jej do hádanky. Oráč sám říká: „Z ptačích křídel je můj pluh.“ Je však patrné, že se autor do Oráče projektuje, že jde spíše o jeho autobiografii, kterou se pokouší vyrovnat se smrtí milované ženy Markéty.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1985 , VyšehradOriginální název:
Der Ackermann aus Böhmen, 1954
více info...
Přidat komentář
Působivé, i když ne tak hluboké jako Jób. A argumenty, jež používá Smrt, jsou silné.
[podrobněji v recenzi] Když jsem si měla vybrat knížky ke zkoušce ze středověké bohemikální literatury, bylo mi jasné, že Ackermann aus Böhmen na mém seznamu bezpodmínečně musí figurovat. A to jedině v přebásnění Pavla Eisnera; přes tuhle podmínku nejel vlak. Přihlížela jsem ale i k německému originálu.
Zážitek z četby mi poněkud kazilo, že universitní knihovna měla Ackermanna de iure jen prezenčně, takže de facto jsem ho musela vrátit do poledne následujícího dne. Jinak byl ale nepochybně tím nejkrásnějším, co jsem ke zmíněné zkoušce četla. Nádhera „velebásně“ mrazila a zastavovala dech.
Je to ostatně asi jediné dílo, z jehož předmluvy jsem si dělala výpisky kvůli jazykové kráse: „Smrt je jen faustovským zpředmětněním jeho vnitřní dvoudomosti.“
Ze všeho nejvíc mě zaujala anachroničnost díla: až na několik rysů bylo všechno, jenom ne středověké (1407). Projevuje také určitý ironický humor, jak je vidět na motivu motyky („Kanstu es versteen, stumpfer pickel?") Ten mi přišel ze všeho nejmodernější.
Zajímavá je tu určitá spirituální obdoba lidového monarchismu: Oráč neobviňuje boha, nýbrž raději Smrt, tak jako lid často vinil spíš úředníky než panovníka.
Bůh rozhoduje při tak, že Markétin život byl darem od něho stejně jako moc Smrti. Té přisuzuje vítězství, ale Oráčovi čest: k jeho žalobě ho opravňuje spravedlivý žal. Na konci díla jakoby měkce „svítá“ smírem a nadějí.
* „Ó … světlo, před nímž vše stín svůj vrhá; světlo, jež na počátku světa promluvilo: Budiž světlo! ohni, jenž neuhašen věčně hoří; počátku i konci, vyslyš mě!“
* „… Pane Ježíši, … své milosti rosou ji občerstvi, pod stínem křídel svých ji chraň, vezmi ji, Pane, do ukojení úplného, … .“
Pro mne osobně bylo zajímavé sledovat přídavná jména a jiná slova, která se dnes již nepoužívají.
Knížka odpovídá době, kdy byla napsána. Jazykem, námětem, stylem argumentace... kdo s tímto vědomím po Oráčovi sáhne, může se i pěkně začíst. Dialog je přehledný a ukazuje pěknou škálu reakcí ve sporech, do kterých se člověk v životě běžně dostává - naštěstí i kvůli ne tak tragickým záležitostem a ne rovnou se Smrtí :).
Oráč z Čech
Čím dál více si přiznávám slabost pro klasiku - a zejména klasiku tohoto typu: 15. století zrodilo prostřednictvím Jana z Žatce dialog mezi mužem citově raněným skonem své ženy při porodu a racionální, ironickou, povýšenou Smrtí; je jazykově vytříbený a skvěle dramaticky vygradovaný, takže je radost číst si ho nahlas i tiše si dohledávat souvislosti (zejména osmnáctá kapitola je z tohoto hlediska výživná). Závěr patří Bohu, který přiznává "žalobci čest a Smrti vítězství" - a zpokornělému "oráči" a jeho modlitbě. Zbytek přesně popsala JulianaH., díky za to.