Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25040/bmid_osamelost-prvocisel-mKd-25040.jpg
4
1475
1475
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , OdeonOriginální název:
La solitudine dei numeri primi, 2008
více info...
Přidat komentář
Co ke knize dodat? Souhlasím víceméně se všemi zdejšími komentáři. Velmi ponurá, smutná a depresivní kniha. Skvěle psychologicky propracované postavy a situace. Návdavkem příjemný autorův vypravěčský styl. Kniha by podle mne mohla sloužit i jako varování rodičům, až jak může skončit dítě, které je v dětství do něčeho extrémně nuceno. U Alice to bylo lyžování, u Mattia nucená a stálá ochrana a přítomnost mentálně retardované sestry. Oba si velmi těžko mohli začít tvořit přirozené dětské vazby. Takže rodiče pozor. Nejen to v nich vyvolalo "osamělost". Řekla bych, že oba byli dosti psychicky nemocní. Ještě teď nevím, jestli mám hodnotit 4 nebo 5. Dám (asi) za 4, protože mě mrzí, že autor nepřisoudil hrdinům (především Alici) třeba jen v náznaku odbornou lékařskou pomoc. Té černoty bylo moc. Bráno z jiného konce významu - skvělá kniha, která může sloužit i jako malý obraz společnosti. Nátlak, šikana, vyloučenost z kolektivu. To vše tady existuje a málokdo tomu věnuje pozornost. Stejně tak zavírání očí rodiči před přáními a problémy svých dětí. Doporučuji.
Počas čítania tejto knihy sa môj názor na ňu viac krát zmenil. Tomu zodpovedá aj váhanie ohľadne jej hodnotenia, kolíše niekde medzi 3 až 5 hviezdičkami. Niektoré pasáže sú fantastické, iné sa mi nepáčili. Do knihy som vkladala na základe anotácie a recenzií obrovské očakávanie. Hneď prvé dve kapitoly zaujali, naopak kapitolami z obdobia dospievania Matiia a Alice som sa prehrýzala ťažšie, občas som mala pocit, že toto je literatúra vhodnejšia skôr pre adolescentejšieho čitateľa. Od istých momentov bola kniha skvelá - prirodzene tak ako Alice a Mattia dospeli, akoby aj autor literárne vyspel a postúpil na vyšší level. Napriek zmiešaným pocitom mám z nej celkovo veľmi silný dojem a presne viem prečo. Možno nie je literárne dokonalá, dokáže však čitateľa zasiahnúť. Prakticky nepoznám nikoho, kto by sa v nej nenašiel.
Osamělost prvočísel je plná rôznych postáv, snažiacich sa vyrovnať s udalosťami, ktoré ich natoľko zasiahli, že vychýlili ich život úplne iným smerom než očakávali. "Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky si pak neseme po zbytek života." Každý z nás sa v živote musel rozhodnúť, a nie raz, každému z nás v pamäti navždy zostanú momenty, o ktorých bude rozmýšľať ako o zlomových, stále tu bude: "čo by bolo, ak by..."
Každý z nás sa občas cíti, akoby sa zasekol v istom bode, bludnom kruhu, z ktorého sa nevie vymotať a pohnúť ďalej, bojuje s pocitom stagnácie. "Proti některým částem svého já zůstavame bezmocní."
Rovnako takmer každý sa ocitol v situácii, kedy nebol schopný opätovať lásku, aj keď by si to možno veľmi prial. "Láska toho koho nemilujeme se ukládá jen na povrchu a odtamtud se rychle vypařuje."
A koľkí z nás denne bojujú s nenávisťou a zároveň túžbou odpustiť? Alebo s pocitom vlastnej menejcennosti, s rôznymi komplexmi, problémami s vlastnou identitou, nenávisťou k svojmu telu, k sebe samému... "Všechno co nám chybí, si je vzájemně tak trochu podobné..."
Možno postupom času, keď vyprchajú bezprostredné dojmy po prečítaní, budem túto knihu hodnotiť inak, momentálne jej však neviem dať iné hodnotenie než 5/5.
Velmi smutný příběh dvou osamělých outsiderů, který je napsán naprosto brilantně a čte se doslova jedním dechem.
„Prvočísla jsou dělitelná jenom 1 a sebou samým. Mají své místo v nekonečné řadě přirozených čísel, mačkají se jako všechna ostatní mezi jinými dvěma čísly, ale jsou vúči nim o krok vzadu. Jsou to podezřelá a osamělá čísla a proto Mattiovi připadala úžasná. Občas si říkal, že se v té číselné řadě ocitla omylem, že tam zústala uvězněná jako korálky navléknuté na niti. Jindy se ho naopak zmocnilo podezření, že i jim by se líbilo být jako všechna ostatní, být jen obyčejná čísla, ale to z nějakého dúvodu nedovedou.“
Alice a Mattia sú prototypmi prvočísel. Dvaja outsideri, poznačení minulosťou, ktorí nevedia nájsť samých seba, ani cestu jeden k druhému. Sú si blízki a zároveň ďaleko od seba. Obaja majú v sebe kus sebadeštrukcie a túto úspešne, často nechtiac a mimovoľne ďalej šíria do svojho bezprostredného okolia.
Giordano si dal na svojich postavách dokonale záležať - emócie a korene ich počínania sú zachytené tak bravúrne, že človek do istej miery dokáže pochopiť ich negativitu, nechuť (neschopnosť) komunikovať, deštruktívnosť ich konania, apatiu, nezáujem a neschopnosť si sám sebe pomôcť. Ale skutočne len do istej miery, pretože treba priznať, že ich počínanie je skôr iritujúce, človek má podvedome občas chuť skočiť do deja - v lepšom prípade otvoriť oči, v horšom preplieskať :-). To však nič nemení na atraktivite príbehu, ktorá je navyše umocnená dokonalou nepredvídateľnosťou deja. Veľmi vydarený debut a skutočne výnimočný psychologický príbeh.
"Proti některým částem svého já zústáváme bezmocní."
Co k tomu říci, dokonalá kniha, která je hodně ponurá a smutná, ale velmi působivá. Autor skvěle popisuje stavy osamělosti, ostychu, traumata z dětství, které provázejí hlavní hrdiny po celou dobu. Oba hlavní hrdinové, i když jsou trošku podivíni, měli mé sympatie. Přál jsem si trošku jiný konec, ale pak by poselství knihy nevyznělo, tak jak mělo. Film jsem ještě neviděl, ale po přečtení knihy mě zajímá, jak přenesli tento příběh na filmové plátno.
Skvěle napsaná kniha. Obdivuju autora, že byl schopen napsat tak hluboký příběh v pouhých šestadvaceti letech. Dále budou následovat spoilery :)
Občas se v knize vyskytnou určité nelogické momenty (mě třeba zarazila doba odloučení - čekal jsem, že to budou tak dva tři roky a ono jich zatím bylo devět. Stejně tak mi přišlo trochu zvláštní, že dva mladí lidi mají devět let pořád stejné zaměstnání) a hlavní hrdinové bývají chvílemi poměrně nesympatičtí a "ploší". Osobně mě ze dvou hlavních protagonistů více rozčiloval Mattia, který byl (trauma netrauma) prototypem "přizdisráče". Člověka, který všechno vzdal a o nic v životě už nehodlá bojovat, což je o to horší, když se jedná o lásku a osobní štěstí. Nehledě na to, že mu (pravda, až na konci knihy) nestojí v cestě nic jiného, než on sám. Myslím, že žijeme v osamělé době a tato kniha je jejím skvělým zrcadlem. Ale každý máme osud ve svých rukou a rezignovanost obou hlavních postav mi trochu vadila. Pro mě je tento příběh odstrašujícím příkladem toho, co se stane když jsou dva lidi příliš velcí srabi a zároveň jsou příliš zahledění do sebe a rozmělnění ve svém problému na to, aby si přiznali, že se mají rádi a vzájemně se potřebují. Každopádně autorovi děkuju. Jeho kniha mě ještě více utvrdila v tom, že dokud to jde, musí každý o své štěstí bojovat a nebýt srab.
Ještě poznámka nakonec. Když jsem knihu začínal číst, znal jsem jí jen podle názvu a vůbec jsem netušil, co od ní mám čekat. Po přečtení prvních dvou kapitol jsem nabyl mylného dojmu, že se jedná o knihu krátkých (ale skvělých) povídek s otevřeným koncem. Schválně si zkuste znovu přečíst první dvě kapitoly. Podle mého názoru by skvěle obstály i jako samostatné povídky.
Přesvědčivé a varující. Krásně napsaná kniha o nekomunikaci, osamělosti, pocitu viny a bolestech duše, které vyúsťují i v bolesti těla. Nerozhodnost, pasivnost, uzavřenost se na sebe nabalují a časem drtí všechny naděje a radosti. Útěk do osamělosti se zdá být ochranným štítem, avšak ve svém důsledku je sebezničující.
Hlavním mottem příběhu dvou mladých lidí je lidská samota a trápení, za něž si lidé často mohou sami. Mnohdy však jen proto, že si sami nedokáží pomoci a pomoc druhých odmítají, či se jí dokonce brání. Osud svých hrdinů autor přirovnává k prvočíslům: "Prvočíslo je ze své podstaty osamělá věc: dá se dělit jen samo sebou nebo jedničkou a nehodí se k žádnému jinému prvočíslu... Některá prvočísla, jako třeba 17 a 19, k sobě mají blízko, tolik, že se skoro mohou dotknout. Ale stojí mezi nimi jiné číslo, rušivý element, který jim brání v kontaktu.” To je příběh Mattiy a Alice. I když kniha obsahuje bezmála třicet let života ústřední dvojice, nebudete ji číst dlouhé týdny. Díky skvělému byť spisovnému jazyku ji i přes její chmurnost přečtete dychtivě rychle.
Velmi působivé. Perfektně vypracovaným stylem napsané. Jak jsem dle názvu očekával, neveselá kniha plná hořkosti a osamění. Nejvíce mně asi zaujala empatie, se kterou se autor dokáže vžít do svých postav, a to především v období jejich dětství. Zde jsem se i já opět vrátil do svých dětských let.
Ta slavná myšlenka, že rohodnutí uděláme během pár vteřin a jeho následky si neseme celý život, kterou kritiky pořád tak dokola omýlají je pro mne natolik zásadní, že jakmile jsem si přečetl shrnutí téhle knihy na jejím přebalu, okamžitě jsem ji musel mít. Když jsem si ji odnášel z knihkupectví, napadlo mne, že jsem možná udělal chybu, když jsem se tak hrnul do nákupu knihy, která je pozitivně, skoro až s hysterickým nadšením hodnocena takovým množstvím lidí, že ji to vlastně pasuje na mainstreamovou záležitost, ze kterých většinou nekouká nic dobrého. Tahle úvaha ve mne vzbudila strach, že vzhledem k závažnosti, kterou pro mne myšlenka o rozhodnutích představuje na jedné straně a nespolehlivé oblíbenosti knihy na druhé, budu strašlivě zklamán. Nestalo se tak. Giordano zpracoval téma lidského samoty způsoem, který podle mne sice úplně nenaplňuje potenciál tématu, ale rozhodně nezklame. Nutí přemýšlet a následky, které si způsobíme rozhodnutím ve vteřině, vykresluje tak barvitě, že jsem knihu nakonec zhltnul za víkend. Rozhodně ji doporučuji.
Krásné. Myslím, že takových Alicí a Mattií po světě běhá docela dost, akorát o nich moc nevíme, protože si pečlivě udžují svou pomyslnou bublinu, kde mají pocit relativního bezpečí a kontroly nad svým životem. Paolo Giordano nejspíš bude jedním z nich, a/nebo má úžasnou schopnost empatie.
Líbí se mi strohý styl knihy, která, ač je poměrně hodně dojemná, se nikdy nesníží k lacinému citovému vydírání čtenáře.
Film jsem viděla taky, doporučuju.
Ještě se mi asi nestalo, abych se s nějakou knížkou dokázala tolik ztotožnit.
Nejsem si jistá, jestli na své samotě nic měnit nechtějí (jak říká misssicccka). Spíš si myslím, že jejich samota je volba zprvu a pak už na ní dost dobře nic změnit nemohou.
Surové, psychologické, v popisech silné, lehce představitelné, působivé.....
Balíček nebezpečí, který někteří z nás díky okolnostem možná otevřou, Alice i Matti rozbalili hned v dětství. Minulost podmiňuje naše osudy... Je osud složen z minulých událostí? Determinace osudu jedním činem.... Hrdinové jsou detailně vykresleni ve své údělu být sami, i když by nejraději udělali to, co jim radí mozek.... Stín svého předurčení ale překročit nelze, jakkoli by chtěli... Z příběhu někdy hučí pod očima slzy, bolí hlava a promítá se do osudu čtenáře....
Zajímavý příběh dvou mladých lidí a jejich osamělosti. Autor využívá svého matematického vzdělání a příběh se odvíjí od teorie osamělosti prvočísel. Stěžejní momenty jsou naprosto dokonale popsány. Román nutí přemýšlet. Osamělost je totiž někdy životní volba. Někteří lidé na své samotě už nechtějí prostě nic měnit.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Emotivní...a to hodně. Musela jsem číst po malých dávkách, protože jsem po chvíli čtení upadala do deprese. Smutné, že i když si jsou hlavní hrdinové tak blízcí, přesto jsou si vlastně vzdálení. Tak moc jsem jim přála trochu toho štěstí, které by jim udělalo svět barevnější, bohužel marně :( Určitě stojí za přečtení, i když já osobně se budu asi nějakou dobu vzpamatovávat.