Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25040/bmid_osamelost-prvocisel-mKd-25040.jpg
4
1475
1475
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , OdeonOriginální název:
La solitudine dei numeri primi, 2008
více info...
Přidat komentář
Osamělost prvočísel je jednou z knih, kterou mohu směle zařadit mezi těch pár opravdu výjimečných počinů, které literatura nabízí. A přesto, že se už dle názvu zdá, že to je těžké depresivní čtení, není tomu tak - teda úplně.
Příběh nabízí plno šťastných (nebo skoro šťastných) momentů, které dané postavě zhořknou ve chvíli, kdy si uvědomí, že je i přes přítomnost ostatních prožívá sama, nebo jednoduše nejsou prožívaný stejným způsobem, ve stejný čas. A pokud ano, je propast mezi jednotlivými postavami stále příliš velká, než aby to dokázali vzájemně projevit.
Kniha opíše kruh a skončí v podstatě tam, kde začíná, ovšem tentokrát s příslibem, že se vše může změnit.
Na čítanie tejto knihy som sa chystal niekoľko rokov. Počul som na ňu a aj na ďalšie knihy od autora len samú chválu a to bol dôvod, prečo som mal z tej knihy strach. Bál som sa, že čo ak mne sa nebude páčiť a nebudem tam vidieť to, čo tam všetci vidia. Zároveň som vedel, že je to veľmi ťažké a smutné čítanie a tak sa mi do nej celkom nechcelo. Moje obavy boli zbytočné a myslím si, že je to výborná kniha aj keď sa ma dotkla inak, než som čakal. V priebehu čítania som bol miestami rozpačitý na samotnom konci som nevedel či sa mi kniha páčila. Až s odstupom niekoľkých hodín som si uvedomil silu a posolstvo, ktoré kniha nesie. Myslel som si, že po dočítaní budem smutný, že si možno nad osudmi postáv poplačem a to sa nestalo. Naopak, Osamelosť prvočísel ma donútila zamyslieť sa nad mojím vlastným životom a prístupom k nemu, nad vlastnými rozhodnutiami a rodinnými vzťahmi. Postavám autor naložil naozaj veľa. Ani jednej nedal vôbec žiadnu nádej na lepšiu budúcnosť, nenájdeme tu jediný svetlý moment. Celá kniha má celkom rýchly spád a atmosféra sa pohybuje na hranici melanchólie a depresie. Paolo Giordano je nesmierne talentovaný spisovateľ. Ten štýl ako je to napísané je geniálny. Je to úderné, ale zároveň krehké. Naozaj výnimočná kniha, ktorú všetkým odporúčam.
Když se dostanu k tak silnému příběhu, jako je osamelost prvočísel, tak celou dobu doufám, že ta kniha nějak skončí. Ať už dobře nebo špatně, jsem čtenář, který chce konec. Kniha byla úžasná, moc silná, ale vlastně tak vsechno nějak vyšumělo. Poslední stránku jsem četla několikrát, jestli mi tam neutekla nějaká věta/myšlenka, která vše objasní. Celkově tedy hodnotím kladně a jako fajn čtenářskou zkušenost, ale závěr byl zklamáním.
Prvočíselný dvojčata! Nevím, proč jsem se Osamělosti prvočísel tak dlouho bránila, odrazovala mě obálka. Ale je to TAK nádherný a smutný čtení, že chcete i nechcete skončit, přála jsem si, aby měla klidně čtyřikrát tolik stran.
Závidět mladým? Autor popisuje nekonečnou sérii psychických i fyzických katastrof dvou osamělých hlavních hrdinů - prvočíselných dvojčat (jak jsem se poučil). A dokazuje, že pro někoho osud připravil život smutný, bezútěšný a těžký jako balvan, a nezáleží na věku ani na finančním zabezpečení. Při rozhodování o tom, zda vybrat špatnou možnost nebo tu horší, volí pravidelně to druhé. Sdělení formou i obsahem neobyčejně poutavé a přesvědčivé, jako by autor něco podobného zažíval na vlastní kůži.
90 % (zatím 1282 hodnocení s průměrem 85 %).
...
Mezi matematiky panuje společný názor, že můžete postupovat, jak daleko chcete, a vždycky tam bude další dvojice, i když nikdo nedokáže říct kde, dokud ji neobjeví.
Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého. Nikdy jí to neřekl. Když si představoval, jak se jí s tím svěřuje, tenká vrstva potu na jeho dlaních se úplně vypařila a on se dobrých deset minut nedokázal ničeho dotknout.
Výborná kniha, nejdřív jsem myslela, že jde o povídky, ale pak jsem pochopila, že hlavní hrdinové mají mnoho společného a jde o jeden příběh. Jen mě mrzí, že nakonec nešli za tím, co ve skrytu duše chtěli.
Začátek knihy mě doslova zničil a na vlně tichého zmaru už jsem se pak vezla celou knihu. Pro mě úžasný čtenářský zážitek.
Moc se mi líbil název knihy,který po přečtení dává absolutní smysl...první půlka mě dost bavila,ale v druhé už jsem se malinko zklamávala...příběh byl velmi silný, ale myslím,že by mohl být propracovanější...nevím,zda byl úmysl některé věci nechat vyšumět,mě to ovšem dojem z knihy spíš zkazilo.
"Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme do konce života." A tak už raději dvě hlavní postavy nedělají rozhodnutí žádná. Staví si kolem sebe zeď, za kterou nikdo nepronikne, přestože se najdou momenty, kdy touží po lásce a blízkosti někoho dalšího. Pak ale převezme nadvládu strach a oni jsou zase sami. Jako prvočísla.
V tomto románu nehledejte žádnou naději. Není tam. Ukazuje, jak může jen pár vteřin poznamenat nejen ty, kterých se přímo týkají, ale i všech okolo. Ať už to jsou ti, kteří jsou s nimi od narození, nebo ti, kteří do jejich života teprve vstupují.
Neschopnost komunikace a projevení citů jsou průvodci osamělého života. Ať už je jejich původ v čemkoliv.
Nazov knihy ma zaujal hned v case, ako vysla. Dostala som sa k nej vsak az teraz. Cakala som, ze kniha bude ina, ako zvycajne citam. Rozpravacsky talent sa autorovi neda upriet. Aj tema ludi poznacenych minulostou ci traumami bola celkom zaujimava. Ale aby sa na tak malom priestore zislo tolko sociopatov, to uz bolo na mna prilis. Mattia mal evidentne poruchu autistickeho spektra, tak ten jeho odstup od ludi som dokazala pochopit. Alice ma vsak vytacala od zaciatku az do konca. Zakomplexovana chuderka vyhovarajuca sa na svoju nehodu, ktora sice asi aj chcela, ale aj tak nic nezmenila. Cudovala som sa, ze sa vobec odvazila znicit film z Violinej svadby. Preco nesla na terapiu? Pre mna vela veci nepochopitelnych... Poznam viacero traumatizovanych ludi po nehode, dokonca po pokuse o samovrazdu a snazia sa, su integrovani, spolocensky zijuci, sportujuci. Takze mam pocit, ze Alice sa vlastne na tu svoju nehodu z detstva skryvala, aby nemusela... nic.
Pěkná kniha se smutným příběhem lidí, kteří se vlastně pořád dokola motají ve svých vlastních kruzích. Ty se občas protnou s jinými, ale jen na vteřinku, aby zase okamžitě osaměly a oni se v nich mohli matlat do nekonečna a dál společně se svými démony.
Kniha čtená již vícekrát- poprvé za noc, prostě nešlo přestat, další čtení jsem si již vychutnala a určitě více vnímala tu beznaděj... i když se snažíte, máte pocit, že neděláte nic špatně, stejně jste na dně. No kdo se tak někdy necítí... Od autora se mi líbily i další knihy, která byly tématicky úplně jinde (Tělo, Čerň a stříbro,Dobývání nebe...). Prostě mi jeho styl vyhovuje a chápu, že ne všichni čtenáři budou nadšení.
Osamělost prvočísel, prvotina italského spisovatele a fyzika Paola Giordana z roku 2008, je dnes už proslulý román, který si získal oblibu i u českých čtenářů (vyšel u nás již třikrát). Autor (nar. 1982) za něj získal Premio Strega jako nejmladší vítěz a román byl v roce 2010 zfilmován. Já jsem se k němu dostal až nyní, v sérii románů italských autorů oceněných prestižní Premio Strega, které postupně čtu – po Osmi horách Paola Cognettiho a Kolibříkovi Sandra Veronesiho; ještě mě čeká starší Rodinná kronika Natalie Ginzburgové a čekám, až v Argu vyjde Arturův ostrov od Elsy Morante. Mimochodem, až na Ginzburgovou všechny tyto knihy přeložila Alice Flemrová. V jejím překladu se těším i na Giordanův nový román Dobývání nebe (další dva mě nelákají).
Jako osamělá prvočísla jsou hlavní postavy románu, Alice a Mattia, které sledujeme v časových skocích v letech 1983–2007, od jejich dětství, dospívání a studií až po dospělost a věk přes třicet let. Pochmurný román (což mám rád) o jejich přátelství a zvláštním vztahu, kdy tušíme, že jsou pro sebe možná jako stvoření a jsme napjatí, jestli se jejich vztah naplní, mě nadchnul – na ty italské romány mám zatím štěstí. Oba hrdinové si z dětství nesou traumata, kterých se nikdy nezbaví, důsledek rozhodnutí, který si pak nesou celý život. U Alice, pozdější fotografky, je to nehoda na lyžích, po níž kulhá, spojená s nenávistí k otci, navíc se pak přidá anorexie. Mattia, nadaný matematik s Aspergerovým syndromem, má mentálně postiženou sestru-dvojče, s jejíž ztrátou, kterou zavinil, se nikdy nevyrovná...
Kolem těchto dvou osamělých lidí jsou i další postavy kolem nich ne právě šťastné, ať už jsou to rodiče Alice i Mattii, Alicina chůva, Mattiův kamarád a další. Vedle osamělosti a (ne)schopnosti milovat a mít vztah se tu řeší i kamarádství, vyloučenost odlišného jedince mezi spolužáky ve škole a později i ve společnosti, neschopnost učinit jednoduchý krok ke změně a naplnění citu (přitom o tom kroku postavy ví, ale neudělají ho), vztah mezi dětmi a rodiči, kariéra.
Mám samozřejmě rád, když jsou mi postavy a témata knih blízké, a to jsem v Osamělosti prvočísel našel vrchovatě; stejně tak se mi líbil střízlivý, odtažitý, až chladný, jazykově přesný autorův styl (kdo má raději metaforičtější a jazykově bohatší vyprávění, tady si na své nepřijde); a nevadil mi ani některými kritizovaný, možná trochu uspěchaný konec, který je však takový, jaký jsem čekal, i když bych si přál jiný... A jsem docela zvědav, jak si s předlohou poradili filmaři, takže se brzy podívám i na film. (PS: Film se bohužel moc nepovedl...)
Z knihy mám po dočtení smíšené pocity. V první řadě pro mne byla obrovským překvapením. Přestože mi obě hlavní postavy byly velmi vzdálené, nějakým zvláštním způsobem jsem si je vlastně tak trochu oblíbila a celou dobu čekala, kam se asi tento vlastně trochu divný (nebo minimálně pro mne nezvyklý) příběh může ubírat. Kniha sama o sobě byla velmi čtivě napsaná, jen konec mi přišel lehce uspěchaný a nelogický.
Dočteno až na doslov, ten jsem vzdala v půlce. Na mě byl moc analytický, depresivní a kazil celý dojem z knihy.
Kniha na mě nepůsobila moc depresivně, ne každý má v životě štěstí... Nepotřebuji knihy zalité duhou s předvídatelným happyendem. V podstatě se mi líbila, ale je tu opět jedno nepopsatelné ale, co mi brání dát plný počet.
Odeonka, (které milují), takže jsem nečekala lehké čtení, co by ve mě nezanechalo žádný dojem. Kniha v podstatě i splnila očekávání.
Asi mohu i doporučit, možná se někdy ke knize vrátím, ale něco mi brání dát plný počet hvězdiček a nad knihou se nadšeně rozplývat.
Osamělost prvočísel. Odeonka, která vás nenechá chladnými a už od prvních stran vás zničí těžkým osudem dvou hlavních postav, jenž se prolíná celým dějem.
Mattia a Alice ve svém dětství udělali rozhodnutí, jež jim v danou chvíli nepřišlo tak závažné. To ještě netušili, že si jeho následky ponesou i po celý zbytek života. Opravu prvočísla zůstávají navždy sama?
Paolo Giordano je výtečný autor a otevírá v příběhu nejedno těžké téma. Čtenář se tak může setkat se šikanou, sebepoškozováním, poruchou příjmu potravy, nezapadnutím do kolektivu apod. Zároveň tyto aspekty příběhu vyjmenovávám i jako případná trigger warnings. Popravdě to totiž bylo místy velmi silné čtení. I když je autorův styl psaní víceméně čtivý, knihu bych na jeden zátah nezvládl. Delší odpočinkové pauzy byly opravdu potřebné.
Aneb #tohlenenioddechovka.
Už vám je asi jasné, že Osamělost prvočísel nemá úplně sluníčkový nádech, ale spíš melancholický až skličující. V tom možná vidím jeden problém příběhu - skoro nulová absence jakýchkoli pozitivních situací, tudíž se druhá polovina nemusí zdát tak chytlavá. Je na druhou stranu dobré, že se Giordano nesnaží nic přikrášlovat a je realistický.
To platí i o závěru knihy. Asi mohu prozradit, že není úplně jasný a dopodrobna vysvětlený. V tom případě vyvstává na povrch jen otázka, kterému čtenáři to vyhovuje a kterému ne.
Osobně Osamělost prvočísel řádím mezi jedny z nejlepších Odeonek, takže pokud máte chuť na trochu náročnější literaturu, vřele doporučuju.
(SPOILER)
Jsem trochu na rozpacích. Jedná se o pozoruhodnou knihu, která řeší složitou otázku, nakolik je tvůrcem svého štěstí každý sám, a nakolik to určují vnější okolnosti. A zejména nakolik je možné nechat za sebou vlastní minulost, poprat se s traumaty a překonat sám sebe.
Ale vcítit se do hlavních hrdinů bylo na můj vkus až příliš těžké. Oba - Mattia zejména - jsou v jakési letargii, jako by již ve svém mladém věku jen čekali na smrt. Vědí přesně, jak by se měli zachovat, aby svůj životní příběh pootočili ke světlejším zítřkům, ale neudělají to. Přitom by se v nich asi i nějaká ta vnitřní síla našla, ale zdá se, že si ve své sebelítosti vlastně hoví a postavili na ní svou identitu. A jelikož tato sebelítost nemá po celou dobu knihy a přes 20 let příběhu žádný vývoj, z postav, které se člověku původně zdály plastické a kterým fandil, zůstane ve čtenáři pocit kombinace soucitu a lehkého opovržení, ze kterých dohromady po dočtení zůstane jakási hořká pachuť. Ale kdoví, možná to byl nakonec účel a ukazuje to na autorův perfektně zvládnutý záměr. Kdyby nic jiného, zamyslela jsem se nad svým vlastním sklonem k oddávání se sebelítosti. Možná ještě na knihu budu vzpomínat, až mě napadne fňukat nad tíží života.
Tak vám nějak nevím, na mě Osamělost prvočísel celou dobu působila jak romantická četba pro dívky (nevidím tady nějak nahoře mužský komentář), s atypickými hlavními aktéry, to je pak hned jasný větší tlak na city). Také souhlasím s kolegyní níže, že jsem narazil na nejednu logickou nesrovnalost. Nicméně tím vůbec nechci říct, že by kniha nebyla poutavá (i když mám pocit, že ke konci trochu ztrácela dech), jen nijak zvlášť zajímavá pro mě. Just my opinion.
Ke knize jsem se dostala na doporučení (po dočtení Malého života jsem hledala něco podobného) a byla to trefa. Ačkoli je knížka útlá, jedná se spíše o novelu než román, tak navzdory malému počtu stran v sobě ukrývá mnohá poselství. Ději nechybí takový ten depresivní, melancholický až místy nihilistický nádech - snad všechny postavy v příběhu jsou nějak nešťastné, nespokojené a snaží se "vybojovat si" v tom životě alespoň své místo. Alici i Mattiu jsem si svým způsobem oblíbila a moc bych jim to přála, ovšem život někdy nevychází tak, jak bychom si přáli... Rozhodně kniha, která stojí za přečtení.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
"Roky na gymnáziu byly otevřená rána, která se Mattiovi s Alicí zdála tak hluboká, že se už nikdy nezacelí. Prošli jimi se zadrženým dechem, on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá, a uvědomili si, že v tom nakonec není žádný velký rozdíl."
Jedna z nejsmutnějších knih, které jsem kdy četla. Příběh o efektu motýlích křídel, o tom, jak je život občas nemilosrdně krutý, a do jaké míry to všechno můžeme ovlivnit.