Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25040/bmid_osamelost-prvocisel-mKd-25040.jpg
4
1475
1475
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu: Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně… Přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , OdeonOriginální název:
La solitudine dei numeri primi, 2008
více info...
Přidat komentář
„Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života“ (str. 140).
Depresivní kniha, kde dvě spřízněné duše marně hledají cestu samy k sobě. Oba hlavní hrdinové – Alice i Mattia - si v sobě nesou traumata z dětství a právě tato traumata je k sobě přitáhnou a sblíží. U obou jsou patrné podobné znaky v chování, a to především absence komunikace, která jim neustále brání vyjádřit náklonnost jednoho k druhému. S tíživou minulostí se každý z nich vypořádává po svém – Alice podléhá anorexii a Mattia sebepoškozování. Oba jsou uzavřeni ve vlastním světě, i když jsem měla dojem, že Alice tu izolaci často spíš (možná nevědomky) vyhledává, zatímco Mattia v ní byl uvězněn spíš nedobrovolně, ale cestu ven nebyl schopný najít, i když by moc chtěl. Tato jejich osamělost je dost umocňována ještě i situací ve svých rodinách, kde jsou rodiče obou naprosto nefunkční a selhávající. Mnohokrát jsem nechápala jednání a pohnutky hlavních hrdinů, ale pak mi došlo, že to dokážou dobře pochopit možná akorát lidé, kteří bojují s podobnými bolestmi.
Kniha se dobře četla a čím víc jsem se blížila k závěru, připadala mi gradující a emočně čím dál silnější. Trochu mi ale vadilo zejména nedotažení osudů některých vedlejších postav, které se v knize objevily. Každá z nich většinou docela zásadním způsobem vstoupila do života hlavních hrdinů, ale pak stejným způsobem rychle úplně zmizela. Naprosto otevřený konec i u osudů hlavních postav mi ale vadil ze všeho nejvíc. U takových konců si vždycky připadám trochu „ošizená“.
Celou knihu provázela velice dusná atmosféra, po jejím přečtení jsem chvíli uvažovala, jestli není dobré sáhnout po nějakých antidepresivech (myšleno s nadsázkou), ale i právě proto se mi pod kůži dostala a doporučuju přečíst (i když rozhodně ne slabším povahám).
„V jednom kurzu v prváku se Mattia naučil, že mezi prvočísly se vyskytují některá ještě podivnější. Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně
skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Když má člověk dost trpělivosti, aby počítal dál, zjistí, že výskyt těchhle dvojic je postupně stále řidší. Naráží na stále osamělejší prvočísla, ztracená v tom mlčenlivém a rytmickém prostoru tvořeném pouze číslicemi, a pocítí úzkostnou předtuchu, že dvojice, na něž až dosud narazil, jsou pouhým dílem náhody, a že jejich pravým osudem je zůstat samotná. Pak, když už to chce vzdát, když už se mu nechce dál počítat, nečekaně narazí na další dvojčata, pevně sevřená v objetí. Mezi matematiky panuje společný názor, že můžete postupovat, jak daleko chcete, a vždycky tam bude další dvojice, i když nikdo nedokáže říct kde, dokud ji neobjeví.
Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého. Nikdy jí to neřekl.“
Co všechno můžou zavinit traumata z dětství... Poutavě vyprávěno, moc se mi líbí, že není vše dořečeno a autor mnohé nechává na čtenářově představivosti.
Po dlouhé době kniha, do které jsem se od začátku ponořila. Příběh o ,nenormálních, lidech, kteří žijí pod tíhou následků traumatu z dětství. Alice a Mattia, dvě osamělá prvočísla, které spojuje právě ona osamělost. On odmítá svět, ona se cítí světem odmítána. Oba jsou poškozeni tím, co se stalo v jejich dětství. Asociální podivín a matematický génius a fotografka anorektička. Jejich zvláštní a jaksi nedokončený vztah. Tíha jejich minulosti. Snaha být ,normální,. Navzdory depresivnímu téma, celkově příběh nevyznívá skepticky. Spíše ukazuje na odlišnost a problémy v komunikaci ve vztazích. Rozhodně nutí přemýšlet. Konec měl poněkud rychlý spád, trošku zkazil na dojmu, ale určitě knihu doporučuji všem, kteří přemýšlí o životě a cítí se ,divní,.
Opravdu krásná kniha od začátku do konce. Jedna z mála knih, kde jsem se ani chvilku nenudila a zvraty nesměřují k "americkému" happy endu. Celou dobu jsem si říkala, jak to asi bude dál a autor kapitoly vždy utne ve správnou chvíli a nechává příběh dotvářet naší vlastní fantazíí. Až později se dozvídáme, zda se to, co jsme si sami dokreslili, opravdu stalo. Konec nemohl být lepší. Za mě tedy TOP.
Doporučuji všem. Kniha, kterou by si měl každý alespoň jednou za život přečíst. Pokud někoho tato kniha bavila tak jako mě, doporučuji přečíst Obyčejní lidé (Judith Guest).
Giordano píše skvěle, Osamělost prvočísel se čte jedním dechem. I přes jeho tíhu, navalí se vlastně na vás jako bahno, které vás tlačí k zemi, někdy i táhne do hlubin. Příběh vypráví o tom, kam vás v životě může zavést jedno špatné rozhodnutí, jak moc ovlivní život váš i vašeho okolí. A čtenář pak dumá, jak by to s hlavními hrdiny nejspíš bylo, kdyby neudělali v dětství osudový krok. Kdoví, možná by i bez toho šli životem dost podobně. Autor nechává mnoho otevřených vrátek, takže je na čtenářích, co si z náznaků domyslí. A vlastně i to, jaký by přáli hlavním hrdinům další krok poté, co zavřou dočtenou knihu. Alici bych možná i trochu propleskla a nakopnula ji lepším směrem, aby nedělala ze života peklo nejen sobě, ale i svým blízkým. Mattiu bych pak asi pohladila (kdyby se nechal), přestože žije ve zvláštním světě čísel, kterému nemusíme rozumět, pořád mi jeho jednání připadalo pochopitelnější. Paolo Giordano je každopádně velmi zajímavý autor, kterého chci i nadále sledovat. 4 a půl
(SPOILER) Nádhera. Přečteno jedním dechem, nicméně mi celkem vadí, jak se celým dějem táhne odpudivě lepkavá a mazlavá stopa beznaděje a zmaru. Jasně, okolnosti, které Alici a Mattia nadobro změnily, byly vážné ... ale že by byly natolik otřesné, že se celý život chovají takhle odtažitě? Upřímně, zhruba kolem strany 200, kde se "lámal chleba" mezi Alicí a Fabiem, mnou projela zničující vlna nasraností k "tý vychrtlý krávě, co se jen rochňá ve vlastních bolístkách a není schopná alespoň vyklopit, proč se chová tak, jak se chová"! U Mattia to samé, ale ten je zřejmě autista nebo Asperger, uzavírá se dobrovolně do nicoty a nikoho v ní neotravuje, budiž mu tedy přáno. Ale tak kravka Alice na jednu stranu strašně chce, aby jí okolí přijalo, ale vzápětí se uzavře, urazí, odtáhne, poplive ty, co jí nabízejí pomoc ... no, zkrátka ztracené případy, které, světe div se, neumí otevřít svá srdce ani jeden před druhým, přitom jsou to zrovna oni dva, kteří by si báječně porozuměli.
Přečteno jedním dechem :-) Začátek mě hned nechytl, ale pak jsem s napětím sledovala, jestli se hrdinové srovnají s minulostí, odpustí sobě i okolí, překonají svou neschopnost komunikovat a tím i svou samotu...
"Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života."
"On odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá."
Brilantní.
Jsem asi jeden z mála, který četl Osamělost prvočísel až po knihách Čerň a Stříbro a Tělo. Právě druhý jmenovaný román z vojenského prostředí pro mě prozatím zůstává nepřekonán, a to i tímto bestsellerem. A je to vlastně dobře, že se Paolo posouvá a jeho psaní zraje. Osamělost prvočísel je román zkoumající důvody samoty, každá z postav je svým způsobem sama, a tak na rozdíl od románu Tělo, kde je individualita a samota částečně zrušena kolektivem vojáků, je v Osamělosti přítomna značná skepse jeho postav týkající se schopnosti navázat blízký kontakt s jinou osobou. Úspěch Prvočísel chápu, protože málokterý současný román lépe zobrazuje osamělost, i když máme nespočetné způsoby, jak navzájem komunikovat, které tu před 50 lety vůbec nebyly. Ono toto téma je přítomno i v Tělu, určitá pesimistická nálada, jenže on Paolo je autor navýsost realistický, a snaží se ukázat, jak to na světě chodí, přičemž nedbá na konvence romantický románů, ale ukazuje své postavy v jejich holé přirozenosti. Za tuto odvahu mu patří velké díky a těším se na Dobývání nebe.
Velice zajímavá kniha. Bohužel závěrečná pětina vše poněkud kazí, neboť autor jakoby nevěděl, jak poutavý příběh dvou životem poznamenaných lidí dokončit. I v jinak nadšeném doslovu lze nalézt zmínku o určité dýchavičnosti posledních stránek.
Všechny postavy Prvočísel jsou narušené, necitlivé, neochotné změnit svou situaci nebo alespoň zraněné, a okolí to nechává bez povšimnutí. Jako autorský záměr, nadsázka ukazující poškozený svět, to funguje, a pomíjím proto množství nelogičností v chování všech postav, jde o působivost, ne o vnitřní soudržnost. Nicméně mě ta všudypřítomná tíha a šeď spíš ubíjely, než rozlítostňovaly. Giordano se drží vnějškového pozorování, do hlubší psychologizace se nepustil, takže postavy působí jako vědecké preparáty. Mattia se fyzicky poškozuje, ale přes šokující scény jsem se nedozvěděla proč a co u toho cítí. Stejně mi chyběl Alicin pohled na sebe samu. Tři ze čtyř rodičů jsou rodičovsky dysfunkční, ale natolik odcizení, nepřítomní, že místo lidí působí spíš jako statické kulisy pochybeného dětství.
Veškeré napětí se musí projevit v ději. Kapitoly mají výrazné pointy, které by osamocené byly působivé i uvěřitelné, třeba úvodní Alicin zážitek v horách je strašný a pochopitelný zároveň a puberťáckou snahu vypadat věčně nad věcí si ještě pamatuju - měli jsme to stejně. Každý další šok se ale snaží přebít předchozí, takže časem dojde na extrémní výjevy, které v tom množství ztrácejí důraz a věrohodnost.
Vztah Alice a Mattii je zajímavý, některé pasáže nebo obraty pronikavě trefné, v celku mi ale Prvočísla přijdou víc jako společenský komentář než příběh, usilovně kritická, ale chladná, až sterilní.
Zvláštní... uplyne jen 6 let a po druhém přečtení dávám této knize plné hodnocení (místo původních 4).
Výborná knížka. Pravda není to právě oddechovka a obsah je místy hodně smutný. Je to knížka, která má vážně hloubku.
Uchvacujúce dielo, veľmi pútavé a netradičné. V istom momente som čakala predvídateľné klišé no nedočkala som sa ho, som spokojná.
Ačkoliv to není lehká kniha, četla se skvěle. Autor vystihl některé problémy a velmi autenticky je popsal.
Nu je to určitě chvályhodný počin - na to že je to debut navíc 26 letého člověka technického a vědeckého zaměření (autor je fyzik) je kniha napsána velmi zručně a opravdu má co říct.
Téměř všechny postavy jsou tak trochu (někdy fakt dost) podivné, uzavřené ve svém vnitřním světě a musí nějak interně řešit svoje traumata a problémy přinášející si např z dětství. Napsáno je to mistrně, z některých částí až mrazí. Přestože si téměř všichni aktéři uvědomují svůj problém a také vědí o tom jak by ho mohli nějak řešit, je pro ně téměř nadlidský výkon udělat rozhodnutí a přeseknout začarovaný kruh, byť jen nepatrnou aktivitou nebo malým krůčkem vpřed. Určitým způsobem bylo pro mě náročné se s postavami sžít natož pak se s nimi ztotožnit - bohudík mám úplně jiný naturel a také rodinné zázemí.
Každopádně tato kniha byla pro mě sondou a průzkumnou výpravou do myšlení takových lidí jako byli Alice či Mattia, kterých může být kolem nás opravdu hodně - lidí kteří neví jak zvládnout osamocnost a sebepřijetí.
Pokud jste knihu ještě nečetli, nečtěte ani můj komentář.
Za mně skvělé čtení. Knihu jsem si velmi užila a těšila jsem se, jestli konec spadne do klišé nebo bude originální. Na jednu stranu bych to hlavním hrdinům přála, ale asi by to ve mně zanechalo negativní pachuť, že v knize se vždy vše k lepšímu vyřeší.
Jako shrnutí by se dalo použít pořekadlo - Jaké si to uděláš, takové to máš. To, co si postavy v knize nadrobily si musí nést po celý zbytek života a bojovat s tím. Někdy vyhrávají a někdy prohrávají, ale důležité je, se vždy zvednout a pokračovat v boji, i kdyby to mělo znamenat jen to, že ráno vstanu z postele.
Dalo by se toho napsat určitě více, ale spousta podobných myšlenek je již vyjádřena v komentářích pode mnou, tak je asi zbytečné vše znovu vypisovat.
Za sebe mohu knihu doporučit a určitě si od autora přečtu i něco dalšího.
Po přečtení je mi hned jasné, proč je kniha tak oblíbená u mladých dospělých. Záměrně nepíšu italských, román je totiž zcela univerzální záležitost. Vezměte si kupu lidských problémů, duševních i fyzických, a spojte je do Osamělosti prvočísel. Nic moc mě při čtení netěšilo, je totiž dost smutné, ale musela jsem číst pořád dál. Jen dvě jiskřičky naděje jsem zaznamenala, ale nebudu budoucím čtenářům nic vyzrazovat. Oproti jiným autorům ze Světové knihovny je Giordano lehce pochopitelný, moc se mi líbí jeho přímý a dalo by se říct jednoduchý styl, kterým vyjadřuje složité věci. Doufám, že jsou takové i jeho ostatní romány, protože mám chuť si od něj určitě ještě něco přečíst.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno italská literatura dětství matematika verbální (slovní) komunikace samota vztahy psychická traumata mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
A mně to přišlo obyčejný. Možná mě tahle knížka trochu zklamala, protože jsem měla velký očekávání, možná proto, že jsem ji četla po jiný, která se mi líbila moc, ale podle mě na ní nebylo nic moc originálního. Hlavní postavy mi nebyly sympatický a přišly mi i nerealistický. Četlo se to dobře, určitě nezanevřu na autora, jen to prostě neni taková bomba, jak se řiká.