Osamělý vůz na východní trase

12.09.2019

Kolik podobných příběhů se asi za 2. světové války událo? Kolik židovských rodin bylo násilně rozděleno, kolik lidí poníženo až na samé dno lidské důstojnosti? Kolik německých vojáků mělo války a propagandy záhy plné zuby a bylo by se raději vrátilo k rodinám? Kolik vysoce postavených důstojníků SS si myslelo, že si mohou dovolit všechno a tvrdohlavě bránili zrůdnou ideologii až do konce? Vytáhnout vězně-lékaře z koncentračního tábora kvůli přítomnosti u porodu sice asi nebylo běžné, i když i takové věci se jistě děly...

Závěr knihy také není běžný na tu dobu. Čtete, říkáte si, jak to s tím porodem a lékařem Samuelem dopadne, byli byste rádi, kdyby se zachránil... třeba v sobě sturmbannführer objeví zrnko lidskosti... sice to tak nevypadá, ale když lituje všechna vybombardovaná německá města a mrtvé německé civilisty, třeba přece jen... Samuel přežije – a nezachrání ho ani útěk, ani bandité v temných lesích po cestě do Prahy, ani sturmbannführer... jen to, že nikdo si nemůže dovolit všechno, všichni podléháme přírodním zákonům, i německý voják...

Kniha krásně ukazuje několik věcí, na něž se dnes zapomíná. Hitlerem se nechal zblbnout celý německý národ. A i když řada lidí po nějaké době poznala svůj tragický omyl, už nebylo cesty zpět. Jednotlivec nic nemohl změnit a čekal, až jej "osvobodí nepřítel", zkrátka až válka skončí z jakéhokoli důvodu. Ti nejuhlazenější, v uniformách bez poskvrnky, milující otcové rodin a pozorní manželé, zkrátka "dokonalí a slušní" muži se dopouštěli největších zvěrstev. Dovedli se z hloubi duše – a oprávněně – rozzlobit nad smrtí německých dětí po náletech spojenců, ale nikterak nelitovali děti "méněcenných národů" odvážené v transportech do koncentračních táborů - otrhané, špinavé, hladové, vyděšené a samotné, bez rodičovského pohlazení a laskavého slova. Tento hrůzný kontrast najdeme na více místech knihy. A pak tu bylo obyčejné, neokázalé lidství. Pár týdnů práce pro někoho, kdo upadl v nemilost. Kousek chleba podstrčený do transportu. Pomoc raněnému ve vězenském oblečení. Hrdinové, kteří se báli být hrdiny, ale přesto pomohli. Leckdy byli většími hrdiny, než hrdinové se zbraněmi. Vždyť i maličkost může zachránit život, dát kapku naděje...

Celý děj je zasazen do tu poklidné, tu unavené, tu nervózní atmosféry po cestě k hranicím protektorátu. Je léto, zraje kukuřice, slunečnicová pole září do dálky, obloha se modrá, sluníčko žhne... do toho žízeň, prach, hluk, jak německé kolony táhnou na východ, v naději na vítězství na ruské frontě... a obavy z policie, vyzrazení, banditů... lasičky schované v křoví :-))). Víc nevyzradím, přečtěte si to!