Osem hôr
Paolo Cognetti
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351258/bmid_osem-h-r-Ojz-351258.jpg
4
671
671
Pietro je chlapec z mesta, plachý a samotár. Jeho matka pracuje ako zdravotná asistentka v poradni na okraji Milána. Otec je chemik vo fabrike, podozrievavý a nervózny muž, ktorý sa každý večer vracia domov plný hnevu. Pietrových rodičov spája spoločná vášeň: spoznali sa v horách, zamilovali sa do seba v horách, v horách, na úpätí Troch lavaredských štítov, sa dokonca zobrali. Hory ich navždy spojili aj počas prežitej tragédie a súčasné Miláno ich napĺňa len ľútosťou a nostalgiou. Keď na úpätí hor¬s¬kého masívu Monte Rosa objavia dedinku Grana, cítia, že tu nájdu pokoj pre svoju dušu. Pietro tu trávi všetky letá a práve tu sa aj spriatelí s rovesníkom Brunom. Tak sa začínajú ich roky bádania a objavovania medzi opustenými domami, mlynom a strmými horskými chodníkmi. V tom období Pietro začína chodiť na túry aj so svojím otcom, čo bolo „asi to jediné, čo kedy od neho dostal a čo sa najviac podobalo na vzdelanie“. Pretože hory sú poznanie, pravý spôsob života, Pietrovo ozajstné dedičstvo – a to ho aj po dlhých rokoch odlúčenia opäť zblíži s Brunom. Osem hôr je príbeh o priateľstve medzi dvomi chlapcami, neskôr medzi dvomi úplne odlišnými mužmi – dobrodružná cesta zložená z útekov a pokusov o návrat k ustavičnému hľadaniu cesty k sebapoznaniu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Ikar (SK)Originální název:
Le otto montagne, 2016
více info...
Přidat komentář
Spíše než osudy postav mne zaujala neuvěřitelně dokonalá forma vyprávění a popisy přírody.A hor a člověka a jejich vzájemného vztahu,lidských příběhů až nenápadně tragických a jakoby samozřejmých ,v jejich prostotě přitom nezvratitelných rozhodnutí.Hory člověku imponující svou monumentálností a krásou a na druhé straně ho děsící nevyzpytatelností a krutostí při rozmarech počasí.Tak jako ženy.Ta kniha bude ve mne rezonovat dlouho i když jsem při čtení porušil všechny základní pravidla výstupu: vystoupal jsem v nadšení na tu horu moc rychle a nevychutnal všechno.Budu se muset někdy do Dolomit vrátit a jít ještě jednou a pomaleji.
Už z prvých stránok budete mať pocit výnimočného jazyka- farbisté a predsa jednoduché popisy prírody vás uchvátia, ak čo i len trošku máte srdce naklonené týmto smerom. Budete mať chuť a náladu chodiť, šľapať, spoznávať kopce a hory. Autor ma v tejto knihe určite viac zaujal ako vo svojej Sofii, ktorá vždy chodí v čiernom (ktorá mi úplne pripomínala Emu Mullerovú- pozn. pre slov.čitateľov).
Akurát, opäť tie postavy, strohé, nekomunikujúce medzi sebou, svoje bolesti si nechávajú pre seba a čo ma najviac mrzí je to, že ich správanie ich vôbec nemrzí . A síce ich vzťahy (aj rodinné) strokotávajú, tak oni nad tým neprejavia ľútosť (ani vo vnútri)...
Tato kniha má 217 stran a já ji četla už od května. Pekelně dlouhá doba. Ale ne proto, že by mě nenadchla, nebo byla nečtivá, nudná nebo něco podobného. Ale proto, že na tuto knihu jsem chtěla svůj čas. Chtěla jsem ji číst jen když se cítím dobře, protože ta kniha si to zaslouží. Neděli se tam velké zvraty, ani napětí, žádné velké zápletky. Bylo to o prostém životě lidí z hor a klukovi, co se tam rád vracel. ☺️ Je to krásná kniha která není pro každého. A určitě ji chci v knihovně a ráda se k ní vrátím.
Já osobně bych řekla, že Paolo Cognetti tuto knihu nenapsal, on jen uměl naslouchat horám a horské přírodě, vrcholkům a horalům, tuhle knihu totiž napsaly právě hory, hory a život. Moc mě mrzí, že jsem ji neměla s sebou v Alpách! Alespoň mě tam ale teď její stránky opět přenesly a já si všechny ty naše letošní výšlapy užila ještě jednou. Kniha není přímo napínavým příběhem, ale já ji nemohla odložit ani na chvilinku. Chtěla jsem být spolu s Pietrem a Brunem, dýchat čistý horský vzduch, nechat si pod kůži vlézt horskou syrovost, chlad, romantiku a divočinu...
vcuclo mě to, obestřelo a od počátku do konce jsem měla pocit úplného pohlcení...a začaly mě svrbět nohy (přiznávám, že cestou kolem botníku jsem pohladila pohorky:))
Silný příběh vyvolávající velmi silné emoce po jeho dočtení. Pravdivý, veselý i smutný jako sám život. Cognetti dokáže přesvědčivě vylíčit osamělý způsob života, stejně jako setrvání v rodině a přednést čtenáři všechna úskalí i radosti plynoucí z obojího. Přátelství Bruna s Pietrem (Beriem) mi připadalo jako něco dnes již neexistujícího a přesto tak nesmírně skutečného, až jsem se místy přistihla, že jim ho snad i závidím. Nádherná knížka, doporučuji!
Pietro a Bruno... opuštěné duše osudově do sebe narážející v horách... dvě tak rozdílné, a přeci si tak blízké, bytosti hledající každý po svém ten svůj životní vrchol... cvrnkla do mě myšlenka, jaký způsob bytí je vlastně ten správný... občas se ve mně rozpustila samota... jindy mě zase hřála lidskost vyprávění... a hlavně... naprosto nekompromisně mé já obalila všudypřítomná síla přírody... zase jeden z těch příběhů, kde se vlastně nic neděje a přitom se děje úplně všechno... miluju tu pomalu plynoucí naléhavost, která vás šimrá v srdeční komoře... a tohle bylo přesně ono!
Tohle je naprosto můj šálek kávy - několik málo postav, horské scenérie, obyčejné příběhy, ze kterých tryská lidskost, lidské předvídání a očekávání, zároveň o pocit, že jakékoli lidské rozhodnutí může hrát svou důležitou roli. Autor si na nic nehraje, autor vše sděluje pozvolně, klidně - a přitom se před čtenářem objeví nádherný lidský příběh. Doporučuji.
Je zvláštní, že jsem se u této knihy zasekl. Myslím teď, tady, ve čtenářském deníčku. Přemýšlím, co vlastně ve mně kniha zanechala. Co si o ní napsat? Knihu mi doporučili dva lidé. Oba dva jsou shodou okolností spisovatelé. Oba dva jsou také tak trochu tuláci. Nejen po horách. S jedním z nich jsem dokonce byl zhruba v místech, kde se kniha odehrává. V Piemontu. V Alpách. Oba mají tendenci tak trochu utíkat do divočiny, pryč od nového digitálního světa.
Já mám hory rád, ale touhu prchat do nich nemám. Já se jich totiž trochu bojím. Nemluvím o těch našich českých kopečcích. Ale už třeba takové slovenské Tatry ve mně vzbuzují pocit pokory. A čtyřtisícové Alpy mě tu a tam děsí. Často se používá fráze: hrozně krásný. Mě to spojení vždy malinko brnká do uší. Ale v případě velehor mi to sedí. Hrozně krásný. Hrozný až jsou krásný. Krásný, ale přitom hrozný, hrozící, hrůzostrašný…
Ale ono to primárně ani není o tom útěku do kopců. Spíše o vztahu k otci, k matce. O rodině. O ambicích, které do nás rodiče vkládají, a které většinou zklameme. Je to příběh o přátelství a o jeho úskalích. O tom, jak se najít a začlenit. O tom, jak žít. O chudobě a nespravedlnosti. Po chudé Neapoli v Geniální přítelkyni další kousek Itálie. Drsný kraj. Drsní lidé. Jak už to na horách prostě bývá.
Kniha se čte velmi dobře. Je přímá, bez velkých zatáček. Bez velkého sentimentu. Hory jsou nádhernou kulisou. A život tu běží tak, jak ho známe. Žádný patos, žádná literární klišé. Snad proto je tak úspěšná. A právě proto stojí za přečtení.
Jedna z nejkrásnějších knih, co jsem kdy četla. Dostala jsem ji s tím, že je to pěkné čtení o horách. Mně ale mnohem víc než o horách přijde o lidech, jejich komplikovaných povahách, vztazích a citech. Každý si tam prostě najde něco jiného. Je to kniha bez velkých dějových zvratů a napětí, je to spíš taková osobní zpověď, napsaná krásným jazykem. Chce to zakousnout se aspoň na hodinku, na dvě, není to čtení na 2 zastávky busem :)
Kniha, ve které nehledejte žádnou akci, spád nebo zvraty. Téměř celou knihu jsem si říkala, proč to čtu, že je to o ničem. A pak mi to v závěru došlo! V téhle knize je neuvěřitelný přesah, který vás zavalí a zasáhne, pokud budete správně číst mezi řádky.
Milé čtení, obyčejný příběh z dnešních italských Alp. Bylo to prosté, ale vůbec to nenudilo, autor tomu vdechl životní poselství a udělal to spíš nenápadně a citlivě. Nějak mi to připomnělo Malého prince nebo Alchymistu.
Nepříliš obsáhlý, jednoduchý a zároveň tak hluboký příběh o síle přátelství, o lásce k horám, o hledání svého místa ve světě.
Je to moc krásné, jemné, poutavé čtení, které mi zůstane ještě dlouho v srdci !!
Musím se přiznat, že jsem čekala od knihy něco jiného. Stále jsem čekala co bude, ale je pravda, že cca od poloviny mě čtení začalo více bavit. Nakonec mě zaujalo pravě to netradiční vyprávění z neznámého místa.
Dala som najprv 4 a potom som zmenila na 3, v skutočnosti by bolo vhodnejšie hodnotenie 3,5*. Dlho som rozmýšľala, čo mi na tej knihe vadilo, je pravda, že k horám a k prírode nemám nejaký vrúcny vzťah, čo bude asi prvý dôvod, prečo ma to až tak nechytilo za srdce a ten druhý som si uvedomila neskôr, a to je ten pátos, ktorý ma miestami unavoval. Za mňa niektoré kapitoly výborné, len viac ma bavili iné záležitosti ako hory a veci s nimi súvisiace...Napísané je to výborne, štýl a jazyk krásny, no kompletné puzzle to nebolo.
V seznamu Odeonek se rozhodně najdou kousky, které se mi líbily mnohem víc, ale stylově je tohle hodně ojedinělý kousek... Něco takového jste dle mého názoru ještě nečetli... Taková pomalá, upřímná zpověď muže, který na první pohled působí tak, že je úplně bez starostí, ale každý je přece má... V tomto bylo kouzlo této knihy!
Neukecaná knížka o lásce k horám, životě, přátelství; tak ryzí, opravdová, upřímná. Mám chuť vyšlápnout aspoň na malý kopec a jen se dívat do krajiny.
Osm hor je příběh průzračný a čistý jako horský potok, který se jím vine. Krásně přímý, bez větších odboček seznamuje čtenáře s vypravěčem Pietrem, jeho rodinou, kamarádem Brunem a hlavně s horami, které ovlivily celé jeho bytí. Moc pěkné čtení, autor vzdává hold přírodě, klaní se celé její kráse, ale zároveň i její nevyzpytatelnosti. Cestu do hor, těch blízkých i vzdálených popisuje naprosto přirozeně, je vidět, že je s nimi sžitý. Píše o prostém životě, bez příkras, plného dřiny, a přitom tak nadějně nádherného. Člověka donutí přemýšlet, zda je tím, kdo zůstane na té nejvyšší hoře svého života a naučí se ji dokonale chápat, nebo se bude po celý život učit na těch horách okolo.
PS: Tentokrát jako audiokniha. Naprosto parádně načetl Pavel Batěk.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno příroda italská literatura rodina Itálie psychologické romány hory a pohoří samota otcové a synovéAutorovy další knížky
| 2017 |  Osm hor |
| 2018 | Divoký kluk |
| 2022 | Vlčí štěstí |
| 2019 |  Nikdy nevystoupat na vrchol |
| 2018 | Sofia vždy chodí v čiernom |
Příběh o bytostné lidské potřebě splynout s přírodou, učit se od ní a očistit se v ní.
Příběh přátelství hor a člověka, které vstupuje i do vztahů k blízkým.
Také o rozdílu mezi městem a venkovem, který každý vnímáme po svém.
Příběh o svobodě, autenticitě, touze po samotě i společenství.
Kniha o lidské blízkosti, která je křehká a vzácná a nejsilnější je nakonec přátelství z dětství.
Stejně jako alpské vrcholy mě uchvátil úsporný styl autora, ve kterém není písmenko navíc. Jeho vyprávění pohltí velice nenápadně avšak o to intenzivněji. Má mnoho osobních i sociálních vrstev. V každém z nás rozehrává osobitou paletu zážitků a pocitů. Osudy lidí jako by v blízkosti hor ustoupily do pozadí. Stejně se vytrácí kvalita rodiny při předávání mezi generacemi.
Bruno a Pietro svým přátelstvím, které vše překoná pro mě souzní s horským potokem, který je výrazným motivem příběhu. Rodina je potom čistou vodou bez níž jako lidé nemůžeme přežít. To jsem mezi řádky vyčetla já :o)
"Roklina v Graně byla v polovině listopadu spálená suchem a mrazem. Měla barvu okru, písku, terakoty, jako by se přes pastviny už přehnal požár a stačil se i uhasit. V lesích ještě tu a tam vzplál: na úbočích hory ozařovaly temnou zeleň smrků zlaté a bronzové plamene modřínů a když člověk zvedl oči k nebi, hřály u srdce. . . . ."