Osmdesát tři minut po půlnoci

27.09.2022

Přečteno na jeden zátah....velmi poutavě napsané čtení s velkým přesahem a poselstvím, že za to co chceme se vyplatí bojovat a že bychom si měli vážit i maličkostí, jelikož nikdy nevíme, kdy se náš život může změnit. Je to inspirativní čtení o ženě, která dělá chyby, které ji později doženou a ona se s nimi musí vypořádat a když už to vypadá, že to nedopadne, tak přeci jen dostane tu poslední z mnoha šancí, kterou využije.

Hned v první větě si přečtete o atomovém městě, ale určitě nečekejte, že by to tam mělo nějakou velkou a významnou roli. Paradoxně mi přišlo, že havárie jako taková byla pro naše hrdiny skutečně až druhořadou záležitostí. Ano samozřejmě to ve velkém ovlivnilo jejich život, ale ty nejzásadnější rozhodnutí tam stejně postavy dělaly samy. Takže pokud čekáte, že se dozvíte nějaké podrobnosti o havárii, nebo že se tam bude ozařování nějak rozpitvávat, tak to určitě ne. V tomhle se opravdu klouže jen po povrchu, a hlavní slovo má ten komorní příběh lásky mezi Ivanem a Julií a dopad jejich rozhodnutí.

Na závěr chci říct, že je to určitě velmi podnětná knížka, u které když jí čtete tak si říkáte, s čím vším lidé dokáží žít a i přesto jít dál a tvořit si plány do budoucnosti. Kolikrát je to těžké i za normálních okolností natož když jsou lidé vážně nemocní, přežívají ze dne na den....pro mě to bylo opravdu poučné. A když jsem četla o tom jak se postavy dokáží radovat i z těch nejtitěrnějších maličkostí a užívat si života i za těchto neskutečně těžkých podmínek....člověka to prostě donutí, se nad tím zamyslet a přehodnotit nějaká svá budoucí rozhodnutí. Takže o tom je tato kniha, né další dokumentární nebo popisná kniha o jaderné haváriii, a ani zas tolik ne o lidech, které ta havárie doživotně poznamenala. Ale podle mě je o tom, že v tváří tvář těžké situaci nebo pohromě si člověk dokáže skutečně uvědomit, co je v životě důležité a čeho chce dosáhnout.