Ostrov morských žien

10.09.2021

V závěru knihy jsem plakala. Prostě jsme jen lidé, omylní, chybující. Hrdinka měla můj neskutečný obdiv, netuším, jestli bych tohle všechno, co jí potkalo, zvládla a dokázala žít dál. Ale matky toho unesou opravdu hodně. Moc děkuji Lise See za další zajímavou knihu, podnětný exkurz do komunity, historie, která je mi velmi vzdálená a neznámá. Ale uspořádání hejno se mi moc líbilo. Zatím mě žádná její kniha nezklamala, i když top je tato a Tajemství hedvábného vějíře. Její knihy se mi nečtou úplně lehce, na jeden zátah, často nutí k zamyšlení, čehož si opravdu cením. Těším se na nějakou další!

16.08.2021

Další přečtená kniha Lisy See a další nádherný příběh z netradičního prostředí, za kterým stojí nemalé úsilí autorky sesbírat informace, navštívit později vylíčená místa a hlavně poznat tamější obyvatelé... Děkuji za tuto snahu! Velmi ráda jsem se dozvěděla zase něco nového z dějin - tentokrát Korejských - něco fascinujícího ze života nezdolných žen moře - henjo - a něco krásného o ženském společenství - komunitě potápěček.

16.08.2021

Užasný příběh několika generací korejských žen, jejichž obživou je moře...vůbec jsem nevěděla, že henjo existují, v jakých poměrech žily a žijí...doporučuji...

13.08.2021

Víte vůbec, kdo jsou "henjo" - ženy moře ?

Já to samozřejmě nevěděla, ale odpověď mi dala tato kniha ....

Z daleké země, z ostrova Čedžu - ze země, kde má žena naprosto jiné postavení ....
Nejedná se o matriarchát, ale o společenství, jejímž ústředním bodem jsou ženy ....

Jako hlavní téma je zde přátelství dvou dívek - Mi-džu a Jong-suk, které se potápí, aby zajistily obživu rodině ....

Silné ženy, silný příběh přátelství - ale také dějiny, které jejich rodiny zasáhnou ....

Není to jednoduché čtení - ale dalo mi spoustu informací o této zemi ....

06.08.2021

„Vždycky si připadala nejbohatší, když se mohla potápět, voda jí přínášela útěchu a úlevu od problémů. I když její tělo nebylo pod hladinou, její mysl ano. „Pořád slyším, jak mě moře volá…“
„Moře je lepší než matka. Nemůže odejít, bude tady se mnou napořád. Ano, ničí sluch i tělo, je nemilosrdné, přesto láká, jsem s ním doživotně spojená. Moře se stalo ústředním bodem mého života.“

Od Lisy See jsem už četla Čajovou dívku z Kolibříkové ulice, vyprávějící též o práci, odlišné kultuře a vztahu mezi lidmi v odlehlé exotické vesnici. Také tam se děj odehrával v nedaleké minulosti a pokračoval až do současnosti. Tady se místo pěstování čaje v čínské horské oblasti dostáváme do korejského ostrovního společenství. Román je tématicky podobný, také vypráví o nevšední práci, osudovém přátelství dvou dívek, lásce k lidem (silný vztah ke kolegyním a družkám i k tomu, co jí živí), o manželství i o mateřství. Je rovněž plný dramatických historických událostí. Tentokrát se jedná o ženy žijící a pracující u pobřeží ostrova Čedžu jako potápečky, celosvětově známé pod nepřesným pojmem henjo.
Henjo byly houževnaté ženy od 15 do 55 let, které živily své velké rodiny sbíráním darů moře, potápěly se do hloubek s minimálním vybavením, věnovaly se náročné a nebezpečné práci pod hladinou i na souši. (V současnosti tato profese, dnes oceňovaná a zařazená do UNESCO, vlivem různých okolností postupně zaniká). O jejich malé děti pečovali manželé, kteří také vařili a na rozdíl od vytížených žen se především dost nudili. V románu je vysvětleno, proč se potápěčkami staly právě ženy, stejně jako způsob života tohoto ostrovního společenství. V příběhu, který sledujeme od roku 1938 jsem se dozvěděla nejenom o jejich dějinách, ale i jiné zajímavosti, např. takové podrobnosti jako co se v moři loví a jakým způsobem, jejich tradice, obřady (i ty šamanské), úsloví, náboženství, potrava a jejich běžný život. Tradiční život se ovšem postupně přeměňuje a potomci už žijí moderně, kosmopolitně, finančně nezávisleji a mnozí lepší příležitosti nacházejí až v USA (stejně jako v jiných knihách autorky).
Do toho se míchá politika, konflikty a boje nejen s Japonci v průběhu celého 20.st., stejně tak s lidmi jiného polit.smýšlení. Musím souhlasit s názorem uživatelky soukroma a tak jí dávám souhlasný palec nahoru. Je to dokumentární styl vyprávění (něco mezi specifickým cestopisem, také bych to nazvala jakousi agitkou, snad i nepřímou turistickou pozvánkou, prokládanou občas nějakou příhodou). Musím říct, že předešlé dílo autorky se mí líbilo víc, bylo víc dějové, dramatické, mělo silnější příběh. Působivé a drsné okamžiky tu nechybí, některé příhody vezmou dojemně za srdce, ale pořád převažuje nadměrná popisnost s různými faktografickými odbočkami než vypravěčsky vypiplaný, stylisticky ucelený text. Též souhlasím s tím, že fiktivní příběhy se trochu nepřirozeně a účelně mísí s reálnými událostmi. Poslední třetina díla se nejvíc podobá liter.umění a zaujala mě nejvíc. Zajímavá kultura, ale povídání o ní na víc než 3 - 4 hvězdy nestačí.

„Všechno, co děláme, musí být v souladu s přírodou. Jinak sklidíme příliš mnoho, vypleníme podmořská pole a nevyděláme nic.“ Jde o rovnováhu.

23.07.2021

Úžasná kniha, silný příběh... ufff....budu se z ní ještě dlouho vzpamatovávat

21.07.2021

Má první kniha od autorky. Vybrala jsem si ji náhodně podle vysokého hodnocení. Když jsem ji prolistovala a viděla, jak málo je tu přímé řeči, pustila jsem se do jiné knihy... Musím napsat, že jsem nikdy nečetla tak nádhernou a poutavou knihu založenou na vyprávění, kde je tak málo přímé řeči. Knihu jsem doslova zhltla. Zajímavé vyprávění o potápěčkách a celkově o ženském těžkém údělu korejských žen. Syrové líčení pohnuté doby, které předcházela válka. To jsem vůbec netušila. A nikdy o tom nečetla. A silný příběh hlavní hrdinky. Smutné dojemné nádherné. Nemohla jsem se odtrhnout. Budu na tuto knihu dlouho myslet a všem vřele doporučovat. Škoda, že můžu dát jen 5*.

17.07.2021

Dlouho se mi do ní nechtělo, ale protože jsem četla Čajovou dívku z Kolibříkové ulice, která se mi líbila, ač je to zcela mimo můj obvyklý žánr, nakonec jsem se donutila se knížku vzít do ruky. Začetla jsem se okamžitě a líbila se mi ještě víc, než Čajová dívka. Takže jdu shánět Tajemství hedvábného vějíře a knížku určitě doporučuju. Na pozadí příběhu Jong-suk se dočtete o velmi statečných a málo známých potápěčkách i o historii ostrova Čedžu a Koreje.

04.07.2021

Toto je třetí kniha, kterou jsem od autorky četla. Ještě mě čeká Čajová dívka.
Kniha je psaná velice pěkně, vyhovuje mi historické seznámení se s prostředím a vývojem, kontext s historickými událostmi. Samotný příběh je poutavý a čtivý. Celkově se mi kniha líbila asi nejvíc ze všech tří. Bohužel jsem ji nečetla jako první. Autorka skládá příběh stále stejným vzorcem a v téměř stejném časovém období. Navíc čtení narušuje poměrně hodně překlepů v českém vydání.

08.06.2021

Od autorky jsem četla její předešlou knihu Tajemství hedvábného vějíře. Takže jsem od knihy měla určité očekávání a jsem moc ráda, že se mi splnila. Pro mě to byl krásný literární zážitek. Příběh kamarádství dvou žen na pozadí dějin korejského ostrova, to bylo silné, procítěné a poutavé vyprávění, že jsem na knihu myslela, i když jsem ji nečetla.
Je to opravdu skvěle napsaný příběh, kde lidé mají těžký život. Ženy jsou hrdé na svou práci a dělají vše pro rodinu. Tento typ románu mám moc ráda. Čte se dobře, dozvím se spoutu zajimavých věcí o jiné kultuře a jejich dějiny. Je to poutavé a jiné. Tak jako je jiná korejská kultura. Doporučuji.

03.06.2021

Ráda se poučím, ale tady mi to připadalo opravdu jako dva dokumenty v jednom: 1) o ženách moře a 2) o dějinách Koreje v celém dlouhém 20. století. Hned začátek je jako faktografický průvodce dnem a životem specifických potápěček na ostrově Čedžu a průvodce ostrovem, včetně dávky šamanismu. A od prostředka jsem se musela potýkat s děsivými dějinami korejských půtek a válek, povstání, vražedných incidentů, bojů proti Japoncům, bojům severu proti jihu, bojům mezi rudými a antikomunisty. To mne nebavilo a připadalo mi to násilné: nikoli na pozadí, spíš na tato fakta byl naroubován příběh dvou přítelkyň z dětství (Jung-sok a Mi-dži), mezi nimiž v dospělosti nastal rozkol, jehož řádné rozpletení se povedlo až v novém miléniu. Zajímavé bylo, že z ostrova dost cestovaly (dokud to šlo - nejen kvůli rozdělení korejského poloostrova, ale i na základě zákazu právě pro některé obyvatele ostrova), např. za prací do Vladivostoku, ale zmínky o cestách za turistikou na jiné kontinenty jsou docela časté.
Navíc mi vadilo hojné používání cizích slov, což jsem chápala jako ústupek vůči specifickým pojmům tamních potápěček a místa (tedy očekávaně korejských), ale jakým nepříjemným překvapením pak bylo si přečíst v závěrečném poděkování, že dialekt čedžu je specifický a že autorka vlastně použila pro ty potápěčky naprosto nemístné (nepoužívané) pojmy - neříkají si ani ženy moře, a už vůbec ne hanjo, což je japonské slovo!
Je zajímavé se dozvědět trochu víc o lovkyních mlžů a hlavonožců, které byly středobodem rodiny a vesnice, tj. o všechno se staraly a vydělávaly na základě své fyzické zdatnosti, potápění na jeden nádech i v zimě a zvládání trvalé hypotermie (byly malé kolem 130 cm a sporé, silné nohy, ruce a plíce), zatímco muži se nudili, protože měli na starost děti během nepřítomnosti žen a přípravu jídla.
Přesto spokojenost s knihami autorky u mne pozvolna klesá (četla jsem všechny), nemohu se nějak zbavit dojmu, že jsou to jakési agitky, psané na objednávku. A v téhle je navíc taková spousta překlepů v českém vydání...