Ostrov tučňáků
Anatole France
„Ostrov Tučňáků“ A.France vyšel koncem roku 1908 a způsobil rozruch na poměrně dlouhou dobu. Byl totiž parodií a satirou na kdeco v - soudobé, minulé a dokonce budoucí společnosti, zejména francouzské. „Tučňáci“ jsou vlastně Francouzi. Vznikli jednoduše: zbožný a ctihodný mnich Mael ztroskotal ďábelským řízením na jakémsi arktickém ostrově. Po všech strastech bezmála slepý a hluchý nepodléhá nicméně svému trudnému osudu a jme se hledat lidi. Nevěřící, které by mohl obrátit na víru křesťanskou. Ve své nevidomosti považuje právě tučňáky za pohany, jejichž duše je nutno spasit... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1954 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
L'Île des Pingouins, 1908
více info...
Přidat komentář
Docela jsem s Ostrovem tučňáků bojoval. Zaprvé je to určitě tím, že nejsem žádný znalec francouzské historie a v hlavě mám asi jen ty základy, co asi každý kolem. Zadruhé asi nejsem naladěný na tento druh humoru, protože jsem ho v knize marně hledal. Jen v počátku příběhu jsem se dobře bavil - problém křtu tučňáků byl originální a dobře podaný. Potom už jsem plaval v divných rádoby humorných jménech a střídání jedné epochy za druhou. Škoda, na knihu jsem byl zvědavý a nevyšlo to.
(SPOILER) Tato kniha je pro mě zklamáním, protože již od střední mě lákala a očekávala jsem humor a hlavně teda ty tučňáky... No, začátek byl velice slibný, teologické hádky o platnost křtu tučňáků skvěle parodují disputace tohoto typu. Skvělý je také konec, tedy vize budoucnosti, kde se France trefil do podoby dnešní doby neuvěřitelně. Ale to, co je mezi tím? Člověk málem zapomněl, že je na ostrově tučňáků, kdyby to byla jen parodie na francouzské dějiny s žertovnými jmény, co by se změnilo? K tomu ti tučňáci vůbec nebyli potřeba (čímž byl hlavní nápad trochu zabit). Nehledě na to, že i člověk francouzských dějin relativně znalý se ztrácel a moc nevěděl, kdo nebo co je parodován(o). Pro středoškoláky naprosto nevhodné, i pro dospělého je to dost nuda a žádná třeskutá bžunda to také není.
Ostrov tučňáků je ironická a satirická alegorie, která si bere na paškál mnoho z nešvarů lidských dějin a především buržoazní politiky. Román bez děje, bez příběhu a dokonce i bez hlavních hrdinů je panoptikem nejrůznějších episod, parodujících všechno možné, počínaje náboženskými obřady, šlechtickými výhodami, soukromým vlastnictvím, traktáty o umění a literatuře, aby se nakonec nejvíce obuly do republikánského a buržoazního vedení státu. Na počátku 20. století, kdy román poprvé vyšel, to mohla být pro všechny zapálené proletáře a revolucionáře bezesporu bomba jasné svítivosti a nadšená pobídka, ale co si s tímhle dílkem počít dnes, kdy ono nadšení a bezbřehé ideje přesvědčených socialistů dějiny bez pardonů převálcovaly a odsoudily je (v tom lepším případě) k paběrkování. Politická satira je vždy hodně problematická a Anatole France bohužel ve své knize nenabízí mnoho navíc. Prvotní myšlenka křtu tučňáků a nezbytných důsledků je skvělá, stěžejní kapitoly Nového věku jsou už pak jen neskutečně nudnou labutí písní, v níž zaujmou snad jen jména: princ Ťulpián, Trumpetr, generál Raťafák, otec Mektoš, rada Oušlapek, madam Papundeklová, generál Klikař, soudruh Čamrda a další.
Nějak ve svém kmetském věku přicházím na chuť satirám. Možná je to jistým zcyničtěním, když se tak rozhlížím nad dějstvími světa v průběhu vlastního života, možná i vyšší znalostí reálií, možná shovívavostí a smířením se světem. Vždyť naše životy v zásadě jsou jen takovými satirami.
Nezapomenuteľná kniha, ale nie vo všetkom je to myslené v tom najlepšom slova zmysle.... Myšlienka dobrá, avšak strácala som sa v nej veľakrát.
Jedna ze zlateho fondu svetove literatury, nevim co vychvalovat vic jestli silu lidstvi, nebo satiru cele knihy ...
Anatole France sám sebe pokládal za dědice renesance a osvícenství; „Ostrov“ dokládá, že oprávněně. Břitký a ironický humor, racionalismus, skepticismus a humanismus jsou u něj navíc typicky francouzské. To všechno zmírňuje ovšem láska; jeho lítice jsou už ty, které usmířila Athéna.
Ostatně všude prosvítá i autorovo klasické vzdělání. Zvlášť se mi líbí pasáž, kde Vergilius mluví z výše své pohanské filosofie, vzdělanosti a morálky o křesťanství.
Dílko je plné aforismů o lidské přirozenosti, která vstupuje do reakce s dějinami, např.: „Na třetím Zélandě jsme zase pobili dvě třetiny obyvatelstva, jenom abychom zbytek donutili kupovat naše deštníky a šle.“ Nebo: „Ďábel je velký theolog.“
A autor si mě naprosto získal tou přenádhernou scénou s Muchodrápkem a drožkářským koněm.
PS. Není vinou autora ani chybou knihy, že čtenář nezná francouzské dějiny. To je jako přečíst si vysokoškolskou učebnici genetiky a snížit jí počet hvězdiček za to, že nevím, co je heterozygot.
První polovina je neskutečně výborná, ale v té druhé jsem se začínala ztrácet v pro mě nerozklíčovatelných reáliích a nakonec jsem se musela vyslověně nutit, abych ji dočetla.
Obdivuhodná ironická satira, na svou dobu fakt revoluční. Některé postřehy jsou nejen nesmírně výstižné, ale i zcela nadčasové. No, a na paní Papundeklovou asi hned tak nezapomenu už jen kvůli tomu jménu :)
Úchvatně sarkastické, naprosto nepatetické a nacionalistické modly bořící. Ačkoli poslední kapitoly knihy jsou pro neFrancouze kvůli historickým souvislostem hůře stravitelné, jedná se přes jeho stáří o svěží dílko, ve kterém si chtě nechtě člověk povšimne i nešvarů, které dodnes nevymizely... K Franceovi jsem se dostala přes Kunderu; někdy jsem měla dojem, že na mne z textu vysvítá podobný lehounce cynický (mně sympatický) styl humoru.
Jedná se o satirický a alegorický román. Je to parodie na francouzské dějiny.
Citáty, které mne oslovily:
Sliby jsou levnější než dary a mají mnohem větší cenu. Snad největší cenu ze všeho má naděje. Inteligentní lidi nepotřebujeme. Já bych dal dokonce přednost tomu, kdo toho pod čepicí mnoho nemá. Hlupáci jsou ve svých kouscích nenapodobitelně půvabní.
Věřte mi, nejlepší důkaz je žádný důkaz. Jedině o takovém se nediskutuje.
I mrtví mají život, leč jen takový, který jim živí propůjčí.
... lidské šílenství násobené lidskou zlobou je nevyléčitelné.
Četla jsem v dubnu 2002. Podle mých poznámek:
Nepřečetla jsem ani celý úvod. Nedá se číst - alegorie.
Kniha je ostrou kritikou cirkvi, spoločnosti i politiky. V každom prípade ide o pútavú alegóriu, v mnohom aktuálnu i dnes. Písané nádherným štýlom a s ľahkosťou sú zhruba dve tretiny knihy. Pre lepšie zorientovanie sa v následnom deji (a postavách) je vhodná (a potrebná, ba až nevyhnutná) znalosť súdobých francúzskych dejín (obdobie Napoleona Bonaparteho, zákulisie tzv. Dreyfusovej aféry a v nej zainteresovaného Émila Zolu...).
"Dejepisci odpisujú jeden od druhého. Ušetria si tak námahu a vyhnú sa tomu, aby o nich niekto vravel, že sú namyslení. Robte to tak aj vy a neusilujte sa byť originálny. Originálnemu dejepiscovi sa všeobecne nedôveruje, všetci ním opovrhujú a sú ním znechutení."
Je mi líto, ale tato kniha mě příliš neoslovila. Pochválit lze autorovy znalosti dějin a zvláštní smysl pro humor, kterým na ně reaguje. Kdybych měl být konkrétní, velmi mě fascinuje, jak důkladně Anatole France přistoupil k napodobení středověkých kronik.
Naopak za největší mínus považuji nevyrovnanost v obtížnosti rozpoznání odkazů na jednotlivé historické události. Některé události dějin rozpoznáme až příliš rychle, zatímco u některých (pod)kapitol jsou naopak vyžadovány velice hluboké znalosti francouzské historie, čímž se domnívám, že dílo pro většinu z nás ztrácí své kouzlo, které by podle mě jinak mělo.
Pokud autor touto knihou mířil především na francouzskou čtenářskou obec, pak jsem schopen uznat, že se jedná o velmi vydařené dílo. Já však nejsem Francouz (ani znalec francouzských dějin), tudíž nemohu dát v hodnocení více než 2*
Jen jsem četl a zíral jak prozřetelný a nestranně satirický dokázal být tento pán. V tomto dílku sepsul celé slavné dějiny nejen Francie, nýbrž i lidstva jako takového. Monumenty srazil se svých podstavců, mnohé ctnosti odhalil jako nepravosti, nenechal na nikom niť suchou, jak se říká a do svědomí sáhnul snad každému. Ale hlavně si z okázalé, tolik opěvované lidské společnosti udělal pěknou legraci, sebe z toho nevyjímaje. Ze sama sebe udělal starého spisovatele, zastánce nespravedlivě stíhaného, kterého dav, proti jeho vůli jednou vleče na ramenou na onu stranu, podruhé na opačnou.
Je v tom tolik sarkasmu až cynismu, neúcty k autoritám a mohlo by se z toho, při hodnocení současné politické situace beze všeho citovat i dnes. Věřím, že touhle knihou by (pokud by byla napsána dnes, nějakou stejně uznávanou osobností jakou byl ve své době France) premiéři a namyšlení prezidenti, zlostně podpalovali v kamnech. A je jasné, že ještě v nějakém 17. století by ho za ni od církve stihla hranice. Ve dvacátém byl "jen" exkomunikován. :-)
Snad bych knize vytkl jen poněkud protáhlejší a nudnější třetí čtvrtinu, kde se opravdu hodně politikařilo. Ovšem konec byl zase skvělý.
"No a co na tom, že jsme válku prohráli, polovina obyvatelstva je mrtva a země zničená!? Ale byla to slavná válka a byla naše!"
Knihu jsem začal číst s obavami, že se bude jednat o nezáživné dílo, ale zpletl jsem se. Četlo se to dobře, je k tomu potřeba jen základních informací z francouzské, případně evropské historie. Satirické dílo s mnohdy vtipným rázem, za kterým se skrývá zoufalost lidské rasy. Nejlepší jsou jména, která si dostatečně zadají s jmény zeměplošských postav. :)
Utéto knihy by opravdu člověk potřeboval znát dějiny a udalosti, které předcházeli tomuto dílu.
U Ostrova tučňáků mě mrzelo především to, že nemám širší kulturně-historický rozhled, abych dovedla odhalit všechny náznaky, které Anatole France do svého díla zakomponoval. Prostřednictvím pokřtěných a polidštěných tučňáků si totiž střílí ze všeho možného: od zatraceně světských světců (svatá Orberosa a veškeré její osudy jsou toho důkazem), přes dvorské intriky po události z autorovy současnosti (tragikomický proces s Ohňovcem). I přes svou neznalost jsem se ale dobře pobavila především díky jeho vyprávěcímu stylu plnému kousavých poznámek, vtipných jmen (královna Hlupka, princ Hlupan, hrabě Psíhubka z Vlkochrupů) a neskutečných výčtů, které by mohly v lecčems inspirovat absurdní drama. :-)
Autorovy další knížky
| 1954 |  Ostrov tučňáků |
| 1975 |  Vzpoura andělů |
| 1966 | Historie našich dnů |
| 2004 | Nejlepší psí příběhy |
| 1914 | Bohové žíznějí |
Alegoricko-kritické dějiny lidstva a společnosti. Tu humorné, jindy smutné, onde k zamyšlení. Je zajímavé, jak France ve svém díle předvídal několik věcí.