Ostrovy
Dora Kaprálová
V povídkovém souboru Ostrovy tematizuje Dora Kaprálová na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Tucet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě.... celý text
Přidat komentář
najprv som sa do toho nevedel začítať, ale ako som sa dostal k Berlínu a k tomu ľudomilnému taxikárovi, už to bolo fajn. také poviedky všedného dňa. a áno, v čomsi (v nálade, v stvárnení?) pripomínajú Luciu Berlin, ale takú originálnu, našu.
Ty povídky v povídkách se mi obzvlášť líbily, připomněly mi lehce svět Lucie Berlin. Kdyby jich byla plná knížka, hodnotil bych na pět hvězd.
Z textů Kaprálové cítím jakousi vypravěčskou spontánnost, lehkost, nepronikají do nich žádné klasické prozaické manýry. Ale zároveň jsou to texty, které působí uceleně, v jednotlivých kusech se proplétají velmi sofistikovaně aktuální děje se vzpomínkami i historickými referencemi (Labyrint světa v Rixdorfu). Chvílemi je to stroze dokumentární, poté zase lyricky rozevláté, ale stále ta neskutečná vyprávěcí touha.
Je mi jedno, jestli jsou to autobiografické/autofikční, nebo smyšlené texty. Ty povídky mají takovou intimní atmosféru, ale o žádné rozkrývání soukromí tu nejde. Na straně 14 Kaprálová píše: "Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samých. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?" Myslím, že to dost vystihuje vypravěččin přístup – z každého textu srší zájem ke skrytým, ale nekonvenčním osudům, zároveň je jasné, že nebýt citlivosti autorky, postavy by se mohly jevit jako běžné kolemjdoucí. Kaprálová věnuje pozornost slovenskému řidiči filmového štábu, ženě celý život pracující v kyjevské botanické zahradě, bývalé, ztroskotané, ale stále toužící baletní tanečnici či páru čínských vědců zabývajícími se mravenci. I přes neutuchající fascinaci je zde zřejmý určitý odstup a uvědomění, že k těmto postavám nikdy nebude natolik blízko, aby je mohla skutečně poznat. Nejedná se o žádné modelové hrdiny, Kaprálová je nevychvaluje, neheroizuje, nedělá jednoznačná hodnocení, jen vnímavě popisuje.
Ostrovy jsou podle mě velmi aktuální. Ne v tom, že by se v anotaci vyskytovaly hesla jako "environmentální krize", "problémy pozdního kapitalismu" a takovýhle věci, ale jednoduše v tom, že v tom současném světě jsou. A to stačí. Středoevropská kniha, hlavně v Berlíně, ale všude, všude možně, osudy plynoucí odkudkoliv. Dojemný osud lásky starého entomologa hned vedle umělohmotného malíčku ležícího na silnici. Imaginace, detailně plánovaná road movie plná výtržností, ale také pomalé hledání domova a starosti o děti. Je toho mnoho.
Všechno totiž začíná a končí u čísel a ne u písmen, jak jsem si roky myslela.
Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: "Katastrofa!"
"Katastrofa?" říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, "katastrofa to snad není, katastrofa to snad není, to je – to je třeba válka," říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět, a ona se přepočítala.
"Ano, katastrofa to samozřejmě není," dodá překvapeně.
Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.
Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat.
(s. 124)
Na Ostrovy Dory Kaprálové jsem byl hodně zvědavý. Už jsem četl její předchozí Berlínský zápisník, takže jsem věděl, že autorka má výborný esejisticko-filozofický až reportážně laděný styl vyprávění. Ten se v krátkých povídkách, z nichž jsou Ostrovy složené, ukazuje ještě lépe než v minulé knize a navíc nechybí příběh, respektive řada skvěle zvládnutých mikro-příběhů. Ty nejlepší jsou pochopitelně ty nešťastné (někdy opravdu hodně), ale ani ty nadějeplné či se šťastným koncem nejsou o nic horší, stejně jako ty, kde Kaprálová dá průchod svému smyslu pro humor. Jinde zase fenomenálně pracuje s atmosférou. Naprostá většina povídek je jedním slovem skvělá. V jednotlivých textech se navíc vrací některé motivy v různých variantách a odlišných kontextech, což celou knihu příjemně propojuje, stejně jako střípky z autorčina (nebo jen vypravěččina? nebo obojí? ale taková otázka sem nepatří) života, jež se proplétají jednotlivými příběhy. Jednou je pouhou pozorovatelkou, jindy stojí ve středu příběhu, někde ustoupí do pozadí a zdánlivě chybí... Nicméně ve skutečnosti stále je přítomna. Neptejme se, kolik z příběhů je fikce a kolik "skutečnost", ač ten částečně reportážní a místy autobiografický styl k tomu svádí. To není důležité. Důležité je, že Ostrovy jsou výborně napsaná kniha. Myslím, že se zařadí mezi ty, které čas od času otevřu a nějaký z Ostrovů si náhodně znovu přečtu.
Líbí se mi, jak nenuceně je to napsané. Ty povídky si na nic nehrají, nechtějí šokovat nebo ohromovat. Je to prostě jen vyprávění a vtipné nebo smutné postřehy. Nenucenost je přítomná i v tom, jak lehko se tu narušuje struktura povídek - často nejsou sevřené, skončí úplně někde jinde, než kde začaly, jejich téma se občas vyloupne až někde v polovině textu. Jinde by mi to vadilo, tady to funguje. Vlastně jediné, co mi překáželo, byly občasné pokusy o to pozdvihnout knihu Konceptem: ostrovy se tam omílají a dostávají různé přívlastky, ale kromě celkem bezprostřední metafory ohraničenosti to nikam dál nesměřuje, spíš je to opakování ubíjející. Stejně tak 21 gramů a duše... proč? Občas povídka skončí až příliš tezovitě, jako by se autorka bála nechat promluvit samotný příběh, chtěla ho ještě dovysvětlit. To nemuselo být... ale i tak, fajn. Možná i proto, že jsem žil v Berlíně.
Štítky knihy
Část díla
- Ostrov ohraničené anekdoty 2019
- Ostrov ohraničené blízkosti 2019
- Ostrov ohraničené konečnosti 2019
- Ostrov ohraničené lidskosti 2019
- Ostrov ohraničené naděje 2019
Autorovy další knížky
2009 | Návraty do Želar |
2019 | Ostrovy |
2016 | Berlínský zápisník |
2014 | Zimní kniha o lásce |
2022 | Pan Nikdo a bílá tma |
Z textů Kaprálové cítím jakousi vypravěčskou spontánnost, lehkost, nepronikají do nich žádné klasické prozaické manýry. Ale zároveň jsou to texty, které působí uceleně, v jednotlivých kusech se proplétají velmi sofistikovaně aktuální děje se vzpomínkami i historickými referencemi (Labyrint světa v Rixdorfu). Chvílemi je to stroze dokumentární, poté zase lyricky rozevláté, ale stále ta neskutečná vyprávěcí touha.
Je mi jedno, jestli jsou to autobiografické/autofikční, nebo smyšlené texty. Ty povídky mají takovou intimní atmosféru, ale o žádné rozkrývání soukromí tu nejde. Na straně 14 Kaprálová píše: "Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samých. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?" Myslím, že to dost vystihuje vypravěččin přístup – z každého textu srší zájem ke skrytým, ale nekonvenčním osudům, zároveň je jasné, že nebýt citlivosti autorky, postavy by se mohly jevit jako běžné kolemjdoucí. Kaprálová věnuje pozornost slovenskému řidiči filmového štábu, ženě celý život pracující v kyjevské botanické zahradě, bývalé, ztroskotané, ale stále toužící baletní tanečnici či páru čínských vědců zabývajícími se mravenci. I přes neutuchající fascinaci je zde zřejmý určitý odstup a uvědomění, že k těmto postavám nikdy nebude natolik blízko, aby je mohla skutečně poznat. Nejedná se o žádné modelové hrdiny, Kaprálová je nevychvaluje, neheroizuje, nedělá jednoznačná hodnocení, jen vnímavě popisuje.
Ostrovy jsou podle mě velmi aktuální. Ne v tom, že by se v anotaci vyskytovaly hesla jako "environmentální krize", "problémy pozdního kapitalismu" a takovýhle věci, ale jednoduše v tom, že v tom současném světě jsou. A to stačí. Středoevropská kniha, hlavně v Berlíně, ale všude, všude možně, osudy plynoucí odkudkoliv. Dojemný osud lásky starého entomologa hned vedle umělohmotného malíčku ležícího na silnici. Imaginace, detailně plánovaná road movie plná výtržností, ale také pomalé hledání domova a starosti o děti. Je toho mnoho.
Všechno totiž začíná a končí u čísel a ne u písmen, jak jsem si roky myslela.
Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: "Katastrofa!"
"Katastrofa?" říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, "katastrofa to snad není, katastrofa to snad není, to je – to je třeba válka," říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět, a ona se přepočítala.
"Ano, katastrofa to samozřejmě není," dodá překvapeně.
Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.
Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat.
(s. 124)