Osud človeka
Michail Alexandrovič Šolochov
Příběh válečného hrdinství, známý i z filmového zpracování. Jako ve všech sovětských dílech věnujících se válce i v tomto jsou patrné schematické prvky jako bezvadnost ruského vojáka, odpor ke zrádcům komunismu, hrdina obyčejný člověk a dělnictví. Dílo však klade i závažné otázky existence, nad kterými se může čtenář zamyslet. Šolochov toto své dílo věnoval Jevgenii Grigorjevně Levické, člence KSSS od roku 1903. Edičná chyba: tento zväzok má uvedené rovnaké poradové číslo ako predchádzajúce vydanie, teda 12.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1962 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Судьба человека (Sud’ba čeloveka), 1957
více info...
Přidat komentář
Četla jsem ji jako děcko. Pamatuju si, že mně zaujala, že se mi hrozně líbila, avšak o ději jsem dnes nevěděla nic. Nedávno jsem ji náhodně objevila na půdě a žasla jak mně zasáhla. Tak útlá knížečka, spíš povídka, než kniha a přitom tak silný, dojemný a velký příběh. Děkuji.
Strašný příběh sovětského zajatce... Je mi úplně jasné, že se Sověti k německým zajatcům nechovali o nic lépe, ale jde spíš o ten osud. Krátká knížečka přečtená jedním dechem, hodnotím velmi kladně.
Příběh je moc pěkně napsaný, nechává hodně prostoru představivosti. Ukazuje v nemnoha stránkách, jak šťastným, ukrutným i tragickým se může stát osud člověka, prostého řidiče, když jeho vlast postihne válka. Zůstává v mé paměti hned z několika ohledů, jeden z nich je postava jeho manželky, taková milá duše, kterou si zkrátka zapamatujete. Potom mi v hlavě zůstala scénka, kdy díky ruské povaze nebo možná jen důvtipu jeho samého unikne téměř jisté smrti. Na závěr zanechávám úryvek, který mi z nějakého důvodu utkvěl a asi ještě na dlouhou dobu utkví v hlavě.
„Někdy člověk v noci nespí, dívá se do tmy nevidoucíma očima a myslí si: ‚Za cos mě, živote tak poničil? Za co tak zubožil?' A odpověď nepřichází ani ve tmě, ani za jasného sluníčka...“
Moc mě to nechytlo. Bylo to moc suché a já nemám válku rád. Četl jsem to je prto, že sem musel.Nejsem holka abych u toho brečel, ale dojemný to možná trochu bylo. Jinak fakt slabý.
Knihu radšej hodnotiť nebudem,pretože som nebol schopný ju dočítať.
V dnešnej prepolitizovanej dobe nemách chuť čítať daľšiu komunistickú propagandu. Osobne sa veľmi čudujem ako mohol tento spisovateľ dostať Nobelovu cenu.
Krátká knížečka, která především poukazuje na hrůzy války a myslím, že určité momenty ukazuje ve skutečně obnažené a syrové podobě. Pár stránek, které stojí za přečtení.
Z této povídky jsem byla poněkud zmatená. Děj mi nebyl vůbec blízký a tím pádem pro mě absolutně nezáživný. Špatně se mi to četlo a v podstatě jsem ani moc nerozuměla pointě. Nijak mě to nedojímalo, nelíbilo se mi to. Zkrátka mi to nepadlo do noty. No, přečetla jsem si to jen proto, že se povídka nachází v seznamu maturitní četby.
čítala som ešte na základnej škole...pôvodne som len časť poviedky recitovala na školskej súťaži....ale zvedavosť ako to skončí ma donútila prečítať si ju celú....určite sa k nej znovu vátim....
(Uwaga spoilery!) Ke čtení Osudu člověka jsem přistoupila zcela prozaicky. Nasypala jsem do hrnce hrst makarónů, zapla sporák a pustila se do toho. Školní zápisky o jméně Šolochov prozrazovaly, že se zabývá především problematikou ruské občanské války v oblasti Donu. Řada jeho knih je poplatná době a obsahuje větší množství politické omáčky, aby mohla vyjít. Výjimkou je útlá knížečka Osud člověka. Vtáhne vás do děje a nepustí déle než pár sekund, to aby člověk očíhnul, jestli mu těstoviny nezdrhly z hrnce.
Kapku bolševistické příchuti sice najít můžeme: hlavní hrdina je z dělnické třídy, je věrný zemi a straně, ale o tom Osud člověka z mého pohledu není. Je úplně fuk, kdo knihu napsal a jaké je národnosti. Hlavní hrdina se nemusel jmenovat Andrej Sokolov, mohl to být Hans Krüger nebo William Jones. Nejde o jeho šarži, vyznání a rodinný původ. (Necháme být otázku, jestli by někdo jiný než Rus dokázal vypít tolik vodky a přežít.) Ten, kdo si přisvojil opuštěného chlapce, byl v první řadě člověk. Obyčejný člověk, jehož hlavní zbraní je lidství. Přes všechno utrpení, smrt ženy a malých dětí, zastřelení syna v poslední den války a strádání v zajetí Sokolov nepřestal být člověkem a k adopci Váni ho vedla čistě lidská pohnutka.
Makaróny jsem kapku rozvařila a rozhodně nebyly al dente. Ale nelitovala jsem. Je mi jasné, že se v rámci povinné masáže všeho made by CCCP četly knihy, jejichž hodnota byla nulová. Ale Osud člověka mezi ně nepatří. Nevidím na něm nic, z čeho by se měla dělat legrace. Za mě má Šolochov absolutorium. 5/5
Muselo se to přečíst. Jak řekl Marwin maturovalo se z toho dokonce i v ruském jazyce. Přiznám že od té doby jsem to nečetla, nebot tato kniha a příběh opravdového člověka bylo dost silný kafe. Nikdy jsem nepochopila tuto ruskou literaturu jak spisovatele psali o hrdinských výkonech lidí- v latině heroických. Vždyt se z toho dělala legrace.
Silný príbeh plný hrôzy, ktorú by nikto z nás nechce zažiť. I mnohé ďalšie poviedky od Šolochova ukazujú hrozivú tvár vojny, treba si prečítať, aby človek pochopil, čo všetko v živote má a ako sa má dobre....Samozrejme, keďže ide o písanie v duchu socialistického realizmu, kus propagandy musí byť...
Autorovy další knížky
1960 | Osud člověka |
1952 | Tichý Don |
1950 | Rozrušená země |
1962 | Azurová step |
1967 | Donské povídky |
Zarámování povídky vyprávěním příběhu "otce" Sokolova náhodnému pocestnému "strýčkovi" působí rušivě.
V první čtvrtině převládá komunistická propaganda, ale od chvíle, kdy se Sokolov stane zajatcem, vyprávění graduje.
Nejsilnější je ovšem pasáž, kdy se Sokolov prohlásí za otce.
"Dva osiřelí lidé, dvě zrnka písku zahnaná do cizích končin strašlivým válečným uragánem... Co je čeká v budoucnu?"
PS: Radši si nepředstavovat, co dělal Váňuška v roce 1968.
...................................................................................................
Čtenářský výzva 2017 - 1. kniha, která je starší než čtenář