Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I. – IV.
Jaroslav Hašek
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387414/bmid_osudy-dobreho-vojaka-svejka-za-svet-xuT-387414.JPG
4
1426
1426
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Je Švejk typickým Čechem nebo je každý Čech Švejkem? Označení Švejk, švejkovat bylo a je hodnocení negativní, a nejenom v armádě.
Ale je opravdu ostuda být Švejkem?
Švejk má rád dobré jídlo, dobré pivo a Prahu. Švejk je vytrvalec, založil v Čechách tradici dálkových pochodů, svojí budějovickou anabází. Švejk bojkotuje hlupáky humorem, což je způsob, jak šetřit vlastní nervy. Švejk je dobrý člověk, neubližuje lidem, není podrazák, když nepomůže skutkem tak dobrou radou vždycky! Švejk nehledá pravdu, není fanatik, nepěstuje velkohubé kecy a nemá rád válku! Švejk je osobnost. Jako vy nebo já!
Mám ten román rád. Připomíná mi domov, naši milou zahradu, kde je všude blízko, kde autority nemají na růžích ustláno, a nebezpečí hrozí maximálně od komárů, kterých je mezi Táborem a Budějicemi požehnaně. Kéž by to tak zůstalo!
Musím říct, že dočíst Švejka mě místy stálo úsilí, někde uprostřed je taková nezáživnější pasáž. Ale nakonec se člověk se všemi postavami sžije a je to fajn. Ke konci už jsem se i smál. Feldkurát Katz a Nadporučík Lukáš jsou největší sympoši. Plukovník Dub je svojí pitomostí zase fakt směšnej. Hašek to české švejkovství vykreslil náramně. Dnes by někdo řekl, že Švejk trolí :D
Vzhledem k tomu, že se kromě Kafky a Kundery jedná o našeho jediného dalšího autora / dílo světově známého formátu (ano, ani Čapek to není, bohužel) dávám velkopansky 5***** I když bych jinak normálně dal asi 4 :)
Kaiserova audiokniha excelentní! Ano, v sáhodlouhé epopeji je několik hluchých míst, ale celkově zasloužená klasika... a taky zrcadlo lidským malostem, ubohostem, malichernostem a hloupostem.
Četl jsem mnohokrát a zřejmě ještě mnohokrát číst budu. Švejkovy hlášky jsou plné hodně černého humoru a nebezpečně nekorektních vyjádření. Asi nemá smysl dál tady pět chválu. Kdybych měl přece jenom něco vytknout, tak je to množství německých vojenských pojmů, ve kterých jsem se opravdu moc neorientoval.
Jedna z nejslavnějších knih naší historie. Měl jsem problémy se do ní pročíst, ale nakonec jsem to zvládnul. Jaroslav Hašek zemřel během tvorby této knihy a na jejím konci je vidět, že jí dopisoval někdo jiný.
Ty čtyři hvězdičky dávám proto, že celý koncept je skutečně mistrný. Je to vlastně jedna velká nehoráznost tímto způsobem zobrazovat válku. (Támhle Remarque trpí v zákopech a ztrácí generaci a jiní to těžce prožívají a tady jakýsi Švejk prochází válkou s úsměvem idiota na tváři a "Poslušně hlásí".) A proto chápu, že i literární svět to přijal tak, že se z románu stal fenomén české literatury pro 1. polovinu 20. století, a nejznámějším a nejpřekládanějším románem. To chápu. Je to od Haška skvělý tah, postavit prosťáčka doprostřed bojiště a nechat v jeho chování reflektovat celou absurditu válku. Je to nejen příběh o hranicích rozumu, ale taky vůbec přístupu ke světu, o hodnotách, které lze vyznávat, o možnostech chování v řádu společnosti. A rozumím také tomu, že to byl originální počin té doby, nikdo před ním takto válku nezobrazil, resp. vrhl takové jakoby české rysy do světového dění a vyšlo z toho tohle.
A pokud jde o mě, já Švejka moc nemusím. Zaprvé myslím, že je přeceňován a určitě bych ho za nejdůležitější knihu 1. poloviny 20. století neoznačil. Pak nesdílím Švejkův pohled na svět, a to vůbec, a tím pádem s ním nemám vyjasněné, zda-li je skutečně idiot nebo jen "vychcánek". A zejména proto naprosto nesouhlasím s tím, když někdo ztotožňuje českou národní povahu právě se Švejkem: "národ Švejků". To mě v podstatě uráží. To jsme idioti nebo "vychcánci"? Ve všech národech jsou ti i ti, Švejk je originální literární typus, který funguje a který díky tak velkému kontrastu chápe i svět. Ale česká národní povaha (je-li vůbec nějaká) v sobě jistě má mnoho plebejského "švejkování", (to je vidět většinou u voleb), ale jako národ máme další roviny a nuance, které tento jeden rys daleko převáží: v tváří v tvář Havlíčkovi, Masarykovi, Čapkovi, Peroutkovi, Tigridovi, letcům RAF, hrdinům všech tří odbojů, Horákové, Formanovi, Havlovi a mnoha a mnoha dalším je taková stereotypizace skutečně až urážkou. Ano, Švejk je ztělesněným nadhledem. Tak by bylo fajn, aby byl s takovým nadhledem i brán literární vědou a zejména všemi, co stereotypizují a zjednodušují si práci. Howg.
Švejka jsem četl 3x. Nejprve jako děcko (to jsem se smál kdejaké blbosti), potom po vojně, kdy jsem tomu rozuměl víc (jsem si myslel). A nakonec, když jsem už měl trochu rozum. Teď, když už rozum ztrácím, :-) jsem si román poslechl od O.Kaisera. Skvělé!!! Snažil se trochu napodobit hlasy herců ze známého toho filmu, ale udělal to decentně a nenásilně. Opravdu výborný počin. Teď jsem některé věci objevoval znovu. A nejvíc, a to už od druhého čtení mě baví historky, kterými Švejk prokládá svá vyprávění... Ať si bylo jaksi bylo, vždycky jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.
Nejsem úplně zastánce Haškovy literatury a audioknih, ale aspoň část této knihy jsme měli jako povinnou četbu ve škole a v dospělosti jsem tuhle knihu zvládla jen ve formě audio. Nikdy mě to úplně nezaujalo, ale musím ocenit skvělé vykreslení povahy postav, některé opravdu nezapomenutelné hlášky a mistrovský výkon pana Wericha.
Švejk je zajímavá postava, jeho osudy během první světové války jsou humorné a Hašek byl skvělý spisovatel a satirik.
Češi měli bojovat v konfliktu, kterému nerozumí za impérium, k němuž necítí žádnou loajalitu. Do toho je zasazen náš protagonista, u něhož si nemůžeme být jisti, jestli je to skutečný imbecil a nebo to jen předstírá, čímž se hravě dostává z krkolomných situací i odhaluje stupiditu války a armádní disciplíny. Je velkou smůlou, že toto vzácné dílo nebylo dokončeno. Hašek chtěl napsat 6 dílů. Stihl dokončit tři a začít čtvrtý. Na žádost vydavatele měl dílo dokončit Karel Vaněk, kterému podle všeho chyběla Haškova genialita. Vaněk se prý snažil dopsat díl 4 ještě v Haškově duchu, ale jelikož jsem to nečetl, nevím jak se mu to daří. Pátý a šestý díl, kde Švejk upadl do ruského zajetí se Vaněk od Haškova stylu odprostil, jsou prý více naturalistické a Švejkova osobnost je poněkud pozměněna. Čtenář napsal: "Je to Švejk, ale není to Švejk."
Já Haškově dílu nechci dát plný počet, protože prostě není dokončeno.
Dříve jsem si myslel, že je Švejk přeceněná kultovní záležitost naší zasmrádlé kotliny (jako třeba Pelíšky), kterou zahraničí hravě trumfne. Fakt, že je dílo přeloženo do 58 jazyků napovídá, že tomu tak nebude. Jasně, Hlava 22 má obdobné poznávají prvky, ostatně Heller sám pronesl, že kdyby nečetl Dobrého Vojáka Švejka, tak by své stěžejní dílo nikdy nenapsal, ale přesto tu jsou diference a za přečtení stojí obě knihy.
Ani filmová adaptace s Hrušínským v hlavní roli mě nebavila. Uznávám sice, že Hrušinský byl vhodnej casting, ale scénáři a režiji něco chybí. Celá ta hloubka a "barevnost" předlohy ve filmu zkrátka chybí. Všechno je osekáno tak, že na mě ten Haškův humor zkrátka vůbec nefunguje, ale kniha si mě získala už jen tím svým začátkem. Ten je snad i vrcholem knihy, takže pokud někdo váhá nebo smýšlí stejně, jako kdysi já, možná by tomu měl dát šanci.
Doporučuji i audioknihu namluvenou Werichem. Miluji totiž, když čitatel zní tak, jako by byl součástí knihy.
O Švejkovi jsme se učili, o Švejkovi jsme slyšeli, Švejka citujeme, když voláme "Na Bělehrad!" nebo "...žral, kdybys mi dal." Ale ruku na srdce, kdo ho kdy doopravdy četl? Já určitě ne :D Až nyní, kdy jsem si tuto klasiku poslechla ve formě audioknihy, vyprávěné mistrem Werichem. Konečně dostal Švejk i jiný tvar, než mu vtisknul nezapomenutelný Rudolf Hrušínský. Jestli ještě váháte nad čtením klasiky, sáhněte po audioknihách. Ulehčí vám život a rozšíří obzory! :)
Po několikarém poslechu audio verze s Janem Werichem mám na tomto díle závislost. Je neskutečné, že se všemi postavami románu se setkáváme i v dnešním životě, i s různými drobnými specifiky, které Švejk ve svých povídačkách uvádí. Galérka postav je dokonalým rozborem české společnosti platným jak ve 20. tak i v 21. století. Švejk je dokonalý znalec lidských vlastností a díky tomu se dokáže vysekat s každé šlamastiky. Taková postava by byla hvězdou každého psychologického pracoviště. Kniha mi hodně připomíná psychologická dramata Dostojevského, zde však k vystižení povahy postav místo depresivního drsného dramatu nastupuje vtipná karikatura, mráz z požitku a pochopení však běhá po zádech v případech Haška i Dostojevského.
Tady není o čem, navíc ve formě audioknihy načtené panem Werichem. Švejk je fajn, ale všechny ty dohady o tom, co tím vlastně autor chtěl říci, přenechám povolanějším. To já neumím uchopit a ocenit. Mým hrdinou je Baloun, jeho chápu na 100% a pokaždé, kdy nemohl ochutnat, jsem trpěl s ním.
Snad nic nevystihuje postoje a povahy lidí v Česku, než jejich vnímání, hodnocení a vysvětlování téhle nesporně nejznámější literární osoby, pocházející od nás. Podle určité skupiny takzvaných intelektuálů a příslušníků "elit", kteří si osobují právo všechno hodnotit a vysvětlovat druhým, je obchodník se psy z Prahy a potom pěšák jednadevadesátého pěšího pluku z Budějovic Josef Švejk přímo ztělesněním české zbabělosti, vypočítavosti, vlezlosti, a neschopnosti chápaní čehokoliv velkého a vznešeného. A samozřejmě naprosté absence respektu, úcty a podřízenosti nezpochybnitelným autoritám a "velkým" idejím. Jenže tak to prostě vůbec není. Švejk rozhodně není zbabělec. Jeho komunikace i aktivity vyžadují nezřídka kdy značnou odvahu. Ze svého počínání rozhodně žádný výrazný profit nemá. A o jeho intelektuálních schopnostech maskovaných onou předstíranou „blbostí“ svědčí, že se umí vždycky trefit naprosto přesně a adresáty svých aktivit vysoce převyšuje, protože je vždycky dostane tam, kde je chce a potřebuje mít. Švejk má řadu předchůdců, vrstevníků i následovníků. Asi není náhoda, že i v české literatuře má své souputníky, ale nikdo nedosahuje jeho úrovně. V zahraničí je oblíbený, je pozoruhodné, že hloupé řeči o české zbabělosti jsou domácího původu. Ve skutečnosti je Švejk zrcadlo. Nemilosrdné, hladké a nezkreslující. Jisté přísloví, jehož autorství si střídavě nárokuje ukrajinská slovesnost a samotný Gogol, nabádá, aby člověk nenadával zrcadlu, když má sám hubu křivou. A přesně tohle platí pro Švejka. Ti, kteří v něm vidí zbabělce, hlupáka a vyžírku mají tyhle vlastnosti podvědomě sami v sobě. Zejména onu zbabělost a vyčůranost. Švejk není odpůrcem autority jako takové, ale autority předstírané, dané ne vlastnostmi nositele, ale autority vynucené a dané jenom vnějšími znaky. S nadporučíkem Lukášem – podle mě kladnou a sympatickou osobou, vychází dobře a je ochoten pro něj i leccos udělat. Nejlépe to dokládá scéna, kdy ho Lukáš pošle s milostným psaníčkem k paní Kakonyiové. Když se to celé zvrtne, také vinou maďarobijce a sapéra Vodičky, nadporučíka Lukáše zaštítí a nepodrazí. A není to zdaleka jediný případ. Lukáš představuje určitou přirozenou autoritu, stejně jako třeba drogista Vaněk. I potrhlého, ale v jádru sympatického feldkuráta Katze je schopen hájit do roztrhání těla. Ve skutečnosti je ve Švejkovi jiná osoba, která je předobrazem oněch negativních vykladačů Švejka – rezervní lajtnant Dub, největší pitomec u kumpanie, všeználek – je přece středoškolský profesor, a navíc o všem už někdy mluvil s panem okresním hejtmanem. Na všechno má hned ten jediný správný názor. Přitom podvědomě chápe, jak ho Švejk vysoce převyšuje, ale nemá absolutně na to, aby ho někdy a nějak „dostal“. Nepřipomíná nám to leckoho z naší žhavé současnosti? A tak se Dub aspoň vybíjí na pod ním se nacházejících vojácích, kteří ho ale rovněž nerespektují a jehož autoritu představuje právě jen ta jedna hvězdička na límci. A samozřejmě nebohý Kunert. A pak ještě hipster (smál jsem se snad celý zbytek dne, když se mi vybavilo, že ho takhle označila jedna moje kamarádka, která byla nucená Švejka ze studijních důvodů přečíst) kadet Biegler. Tihle dva spolu představují dvojku, ve které i dneska můžeme vidět rádoby inteligenty a myslitele, znalce všehomíra a lidi nadřazující se oné šedé mase dole. No, a tím se dostávám k tomu jedinému, co mi na tomhle svým způsobem úžasném díle vadí. Tím je, jak se od chvíle, kdy marškumpačka míří do Haliče, začíná dosud perfektně sevřená struktura děje rozpadat. Jistě, kniha je nedopsaná, ale s tím se nedá nic dělat. „Vaňkovinu“ bych do ruky nevzal, o podobný počin, jako bylo dopsání Švejka, se pokusil jiný „lajtnant Dub“ – pokračovatel Jirotkova Saturnina Macek. A tak nezbývá, než být rád, že tohle dílo máme, ale spoň v takové podobě, jako je. Ono se totiž primárně nejedná o antimilitaristické a nebo dokonce protirakouské dílo, jak je také někdy vykládáno. Je to sžíravá satira, mající svou trvalou platnost i dneska. Poručík Goodbody je sice ještě prvoplánově zábavnější, Černí baroni rovněž, ale je to zábavnost klouzající po povrchu a více svázaná s čistě vojenským prostředím, a to ještě v určité konkrétní situaci. A tak na závěr děkuji Mi-380 za přesnou citaci onoho parku na Karláku na stromech s vojáky bez disciplíny...to je přesně to, o čem ta kniha je.
Skvělý Haškův nedokončený román, u kterého jsem se na konci rozčiloval, že se už nikdy nedovím, jak to vše dopadlo. Ano, zkusím Vaňkovu verzi, ale moc si od toho neslibuji.
U knihy jsem se opravdu bavil a porovnával jsem se scénářem filmového Švejka. Vesměs se to ve zkratce překrývá, ale plno známých filmových hlášek z filmu jsem v knize nenalezl. Výborné ilustrace Lady jsem zase paralelně čerpal z knihy Můj přítel Švejk, kde je i dokončení Švejka podle samotného Lady.
Nezkrácená verze je velmi dobře namluvená jako audiokniha Oldřichem Kaiserem, který propůjčuje svůj hlas postavičkám z románu tak bravurně, že celý příběh se vám krásně promítá v mysli jako na filmovém plátně. Občas se mi zdálo, že se Kaiser snaží hlasem imitovat herce z filmového Švejka. Jeho imitace a intonace poručíka Duba (F. Filpovského) je famózní.
Poslouchala jsem jako audioverzi v podání Jana Pivce. Tento světově proslulý satirický román nemůže zklamat snad v žádném podání, ať už jako úžasný příběh svěřený papíru, film hraný, kreslená nebo loutková verze, divadlo nebo jako poslech. Člověk se může s kontroverzní postavou Švejka potkat 100x a stejně se bude vždy dobře bavit.
Příběh nemehla a blbce Švejka patří k tomu nejklasičtějšímu, co česká literatura nabízí. Skrze satiru Hašek kritizuje válku a společnost obecně, kdy je na samém vrcholu samozřejmě první díl. Pokud bych to měl hodnotit po částech, dal bych prvnímu a půlce druhého dílu vyšší hodnocení, později je to již jen jedno a totéž, akorát v jiných kulisách a s jinými postavami. V přítomnosti Švejka vám musí být nadporučíka Lukáše občas i líto. Chvílemi mi to dokonce připomínalo vztah Sépiáka se žlutým Spongebobem (taktéž skvělá satira na společnost). Ve výsledku je dílo jinak jedna velká sbírka lhářů, podvodníků a toho nejhoršího, co lidské plémě nabízí. No a Švejk prochází životem a setkává se s nimi všemi.
Poslušně hlásím. Film jsem viděla párkrát, knížku jsem četla poprvé. Švejka vidím jako pana Hrušínského, jinak to ani nejde :) Neomrzí
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno armáda Rakousko-Uhersko antimilitarismus vojenští duchovní vojáci Švejk pikareskní romány čeští vojáci v 1. světové válce
Nemám ráda Švejka, nemám ráda Haška, tato kniha pro mne byla zkouškou trpělivosti.