Osvětimská knihovnice
Antonio G. Iturbe
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/174557/mid_osvetimska-knihovnice-ADM-174557.jpg
5
1372
1372
Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , AkropolisOriginální název:
La bibliotecaria de Auschwitz, 2012
více info...
Přidat komentář
Jako román mě tato kniha nezaujala a jako historický dokument je tam zase příliš věcí vymyšlených autorem, které nejsou odlišitelné od historických faktů. U "Chlapce v pruhovaném pyžamu" bylo zřejmé, že jde o smyšlený příběh. Tato kniha se tváří jako autentické vzpomínky existující osoby, ale ve skutečnosti si řadu věcí autor přidal či změnil.
Vyhlazovací tábory a jejich účel všichni známe. Bezcitnost, nelidské zacházení, psychické a fyzické týrání, chladnokrevné rozhodování vůdců tábora o tom, zda přežijí další den - lehké čtení to opravdu nebylo. Obdivuji, jak si v takovýchto podmínkách lidé dokázali zachovat svoji důstojnost, jak dokázali žít den za dnem v naději, že přežijí. Díky autorovi knihy jsem se dozvěděla o existenci rodinného tábora a také o tom, kdo to byl Fredy Hirsch. Tyto informace pro mě byly zatím neznámé. Kniha byla napsána podle skutečných vzpomínek a doporučuji si ji přečíst už jen proto, abychom nezapomněli.
Myslím, že jsem čekala něco trochu jiného. Hlavně na začátku my přišel jazyk strašně nezáživný a nudný. Příběh mě moc neoslovil a do čtení jsem se musela nutit.
Zajímavá byla až poslední část, kde byl popsán "život" v Bergen-Belsenu, protože to bylo něco pro mě naprosto neznámého.
Postava Dity mi k srdci nepřirostla. Když už, tak se mi líbily okrajové příběhy Renné a Viktora nebo Rudyho a Alice.
Nemám ráda knihy o válce, ale na základě doporučení známé jsem si tolik vychvalovanou Osvětimskou knihovnici půjčila. Skončila jsem, tuším, ve třetině a už se k ní nevrátím. Nenašla jsem tam nic, co by mě chytilo za srdce, téma německých koncentračních táborů pro mě evidentně není. Začala jsem se postupně soustředit na sovětské gulagy či režim KLDR, a když tento román srovnám s Útěkem z tábora 14 nebo V šedých tónech, tak vidím propastný rozdíl - míra napětí, dojetí i hrůzných situací, které mnou otřásly. Hodnotím knihu tak, jak hodnotím, protože z období světové války je ještě jeden román, který jsem zkoušela a nedočetla, a to Remarquovy Tři kamarády. Na rozdíl od Osvětimské knihovnice tam alespoň byla situace + myšlenka, na které si i po letech vzpomínám a možná, možná zkusím tuto klasiku znovu. To o Osvětimské knihovnici říct rozhodně nemohu, do louskání z mého pohledu nudy se mi nechce dávat čas a energii.
Tuhle knihu by jsi měl přečíst každy. Takhle kniha me nedovolila jít v noci spát,musela jsem čist a číst.. takhle kniha rozhodně patří mezi top knihy nad touhle tématikou!!!
Příběh, který vás donutí více si vážit života, že žijeme v době, kdy nemáme hlad a strach z neustále hrozící smrti. Dita si i v Osvětimi našla tu hezčí stránku války a uschovávala knihy, to jediné. co jim zbylo v tak těžké době.. Byla to odvážná dívka, která pod výhružkou smrti knihy pečlivě ukrývala a hodně tím riskovala.. Pěkný příběh z těžké doby, určitě doporučuji k přečtení !!
Knížka mě úplně pohltila. To, že i v Osvětimi fungovalo něco jako tajná škola a knihovna, mě dost překvapilo. A vyprávění Dity o tom, jak dokázali lidé přežívat a udržet si naději i v tak zoufalém postavení je velmi působivé. Doufala jsem celou dobu, že Dita a její rodina přežije.
Hodně se mi líbily i Ditiny "úniky" do světa příběhů, dokreslovaly hezky její pohled na svět, ve kterém byla nucena žít.
Tento válečný příběh jsem začala číst během své letní dovolené a vcelku brzy ze mě vyprchala chuť ve čtení pokračovat dál, zkrátka vůbec mě už nelákalo se do Osvětimi vracet...
No, a po dvou měsících jsem najednou dospěla k rozhodnutí, že to přeci jen ještě zkusím a knížku jsem dočetla během chviličky... Ale velký podíl na tom má hlavně naděje, která začala mezi řádky pomalu prosvítat, bez té bych pokračovat dál asi opravdu nemohla... A to by nakonec byla veliká škoda, epilog je snad ta nejhezčí část z celé knížky...
Těm, kteří nemohou pokračovat dál, doporučím, ať si přečtou alespoň ten konec...
Já to sice nikdy nedělám, ale tady je opravdu možnost udělat výjimku a tento silný příběh si ji opravdu zaslouží...
Velice silný příběh, který se mě o to víc dotkl, když sem zjistila, že Dita a jiné postavy z této knížky jsou skuteční lidé, že se příběh opravdu odehrál. Jsem ráda za dodatek v knize, kde jsou popsány další osudy postav až do dnešních dnů. Jak už někdo přede mnou napsal: hrdinové opravdu existují.
Vynikající kniha o slovy nepopsatelné hrůze. Celý příběh je velmi čtivý a plný všech možných emocí, které se živě přenáší na čtenáře. Krutá pravda o osvětimském pekle je vylíčena očima čtrnáctileté Dity bez servítek. Všechny postavy jsou výborně vykresleny nejen charakterově. Ač jsem věděla, že Osvětim byla továrnou na smrt a hrůzou, kterou si jen těžko můžeme představit, tato kniha mě přesvědčila, že to bylo ještě daleko, daleko horší.
Páni, klobouk dolů před spisovatelem Antoniem G. Iturbem, který se tohoto tématu zhostil excelentně. Kniha se zařadila mezi ty nejlepší, které jsem kdy četla… více v mojí recenzi zde :-)
Tahle kniha je citlivě podaná zpráva o životě v Osvětimi. Antonio G. Iturbe se nevyžívá v popisech všech těch hrůz, dotýká se jich tak nějak lehčeji než jiní a pro mě je to takhle mnohem přijatelnější. Také se mi moc líbí, jak (a že vůbec) španělský autor píše o československých hrdinech. Další chvalozpěvy netřeba - stačí stisknout šipku dolů :)
Nemohu napsat "přečteno". Nemohla jsem dočíst. To však neubírá nic na tom, že je to skvělá kniha, bohužel nad mé síly.
Kniha je skvěle napsaná a měla by být součástí povinné četby. Z pohledu dívky v tom věku, kdy mladí lidé potřebují rozlet a najít své místo na slunci je malá Dita uvržena do světa, který ani nejde pochopit. Kdo to nezažil, tak to určitě nemůže zplna pochopit, veškeré to utrpení, ale i návštěva Osvětimi, dnes již muzea, je dost velký zážitek... pokud se ještě k popisu míst připojují vzpomínky na to, jak to tam vypadá, je četba místy docela šokující. Zároveň však kniha ukazuje, že vždycky je naděje, když se člověk nevzdává toho lidství v sobě...
Další z knih na toto těžké a silné téma, kterou stojí za to si přečíst. Zase je to jiný pohled a jiný příběh, ale přesto tolik podobný těm ostatním a o to víc je z toho člověku smutno. Vždy velmi obdivuji odvahu, kterou v sobě někteří lidé v těch hrůzách dokázali nalézt.
Jsem přesvědčena, že kdo tuhle dobu nezažil (resp. kdo nezažil žádnou totalitní dobu), měl by místa, jako je Osvětim, navštívit v rámci jakéhosi všeobecného přehledu. Bez toho totiž asi nikdy plnně nepochopíme sílu té doby a tíhu, s jakou stále leží na naší společnosti. Já tak učinila letos v únoru a byl to natolik silný zážitek, že se na filmy a knihy s tematikou koncentračních táborů nikdy už nebudu dívat stejně. Když má člověk před očima skutečné reálie (byť uhlazené notným odstupem času), prošel si místnostmi, kde musely žít a přespávat stovky lidí, kde byly v nelidských podmínkách připravováni o zbytky své lidskosti... dostávají tyto příběhy úplně jiný rozměr. Po Osvětimské knihovnici jsem sáhla krátce po této exkurzi a četla jsem ji vcelku dlouho. Ne proto, že by nebyla čtivá a příběh by byl snad nějak nudný. Naopak. S vlastním prožitkem z exkurze byla ale četba natolik tíživá, že nešlo naráz přečíst víc než pár stránek. Obdivovala jsem, že v tak nehostinných podmínkách se dařilo přežít i něčemu, jako je láska k literatuře, mezilidská úcta, ryzí přítelství, láska, hrdinství, ochota rozdělit se... Malé příběhy, které by v dnešní každodenosti ztratily svůj lesk, se v očích věznů jistě staly nezapomenutelnými symboly pravého lidství a důvodem přežít. Nedokážu v tomto kontextu asi hodnotit knihu nekriticky, chválím v rámci možností vkusně líčené okamžiky bestiality i ponižování, na druhou stranu je kniha možná místy až pateticky naivní, ale v kontextu mých prožitků to byl velký literární zážitek.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) španělská literatura knihovníci, knihovnice Fredy Hirsch, 1916-1944 podle skutečných událostí rodinný tábor BIIb
Osvětimská knihovnice
Knihu jsem dlouho sháněla a když jsem ji sehnala, nemohla jsem se do ní začíst. Odložila jsem ji a zkusila to znovu se stejným výsledkem. Teprve asi po dvou letech jsem se ke knize vrátila a po pár stranách jsem konstatovala, že nechápu, co na knize ostatní mají. Teď po 450 stránkách už to vím...Historický román, který se volně opírá o skutečné osudy Dity Krausové, jejího manžela, Rudolfa Vrby a především Fredyho Hirsche, o kterém jsem slyšela poprvé, vás nenechá v klidu. Sháněla jsem na internetu informace o Hirschovi a Ditě a porovnávala je s tím, jak jejich osudy zpracoval autor. Dita mi byla sympatická a obdivovala jsem její statečnou maminku, která stála své dceři po boku celou dobu a vyčerpaná zemřela teprve krátce po osvobození. Dita měla velké štěstí, že se mohla i v těch nejtěžších časech vracet "domů" a přestože jako každý teenager měla k chování matky výhrady, byly okamžiky, kdy ji nepoznávala a obdivovala ji za její statečnost. Ditě pomáhalo dobu, kterou strávila v Osvětimi přežít její "poslání knihovnice" a obdiv k Fredymu, který byl pro děti na bloku 31 něco jako bůh. I v prostředí lágru Dita zrála a poznávala, že lidé jsou jenom lidmi a jejich slabosti je nemohou zbavit obdivu z toho o co se snaží a čeho v životě dosáhli. Ocenila jsem dodatek s vylíčením osudů některých protagonistů knihy po válce i když zdaleka ne všech.
Neuvěřitelné, že knihu napsal Španěl, při čtení jsem měla pocit, že knihu musel napsat Čech. Za mě plných pět hvězd.