Othello
William Shakespeare
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2005 , Větrné mlýnyOriginální název:
The Tragedy of Othello, 1605
více info...
Přidat komentář
Othello dlho patril medzi moje najmenej obľúbené Shakespearove tragédie. Až s pribúdajúcimi adaptáciami a s pochopením pre Shakespeara začal vo mne hlodať pocit, že som mu krivdil. Za zdanlivou nekomplikovanosťou a čiernobielosťou sa toho ukrýva omnoho viac. Problémom je, že obvykle to (pochopiteľne) býva Jago, na ktorého sa upiera pozornosť. Nečudo, keď mu Shakespeare napísal také veľké množstvo veršov a navyše mu pridal taký zvodný antihrdinsky dôvtipný a jemne cynický charakter. Ako by s niečím takým vôbec mohol Othello súperiť? A tu sa vlastne vyjavuje hlavná téma celej hry.
V prvom rade je pre mňa Othello hrou o človeku trhaného na kusy rozumom a citom. Tá prvá, "jagovská", racionalistická strana mozgu mu zabezpečuje vojvodcovskú predvídavosť, schopnosť kalkulovať a zaručuje mu významné postavenie, a zároveň ho neustále núti všetko spochybňovať a smeruje ho k cynizmu. Tá druhá, "desdemonovská" strana mozgu ho zasa vedie k citovému prežívaniu, ku kráse, k láske, k viere, ale prináša mu aj mocné výbuchy emotívnosti. Othello rozhodne nie je intelektuálne hlúpy, bezpochyby musí byť schopný, keď sa aj napriek svojmu pôvodu a výzoru presadil v armáde. Zároveň to však nie je ten typ chladnokrvného vojvodcu a lá Coriolanus. Nie je schopný ovládať sa, poddáva sa mohutným výbuchom vášní, ktoré, ak sa stretnú s kalkulujúcim mozgom, vyústia do tragédie. Chýba mu teda životná, praktická múdrosť a teda to, čo Aristoteles nazýva fronésis.
A určite tým nechcem povedať, že Jago a Desdemona sú len časťami Othellovej mysle. Nie. To, že k nim Othello smeruje však poukazuje na túto jeho dvojdomosť, až rozpoltenosť a na fakt, že Othello nedokáže v sebe tieto dve zložky harmonizovať. A ako to dokazujú dejiny divadla, je mimoriadne ťažké ich vôbec stvárniť. Othello musí byť mohutný, charizmatický, priamy a schopný vojak a súčasne emotívny, po láske a kráse túžiaci chlapec, ktorého výbuchy aj preto vzbudzujú hrôzu a zároveň ľútosť.
Súčasne je Othello o človeku mohutnej viery v absolútno, ktorého však neustále napáda skepsa. Desdemona (ako to povedal už Coleridge) je preňho stelesnením niečoho anjelského a aj preto ho jej potenciálna zrada tak zraňuje. Aj potenciálna zrada je poškvrneným dokonalej krásy, radšej ju zničí než by sa mal pozerať na jej pád. A spolu s tým akoby bola aj o celom rane-modernom človeku, ktorý celou svojou bytosťou túžobne smeruje k Bohu, k stelesneniu viery a lásky, ale jeho racionalistická skepsa mu neustále ukazuje poškvrny na tele tohto vytúženého sveta. Už viac nedokáže do seba implementovať tieto dve zložky a napokon musí jedna druhú poraziť a zničiť. Shakespeare tu tak ukazuje ako sa rodí novoveká subjektivita a akoby predvídal ako tento boj skončí - smrťou samotného subjektu a koncom humanizmu. Smrťou človeka.
(SPOILER) Do čtení této klasiky se mi opravdu nechtělo. Ale četlo se to dobře a velice rychle. Jago byl opravdu padouch a bídák, zničil jednu velkou lásku. Nechápala jsem, proč mu Othello tak naivně důvěřoval.
Manipulace, žárlivost a smrt. Těmito třemi slovy lze Othella ve stručnosti vystihnout. V díle jako takovém sledujeme jednak žárlivého Othella, který podlehne Jagovým lžím a pak také žárlivého Jaga, jenž chce s pomocí svých intrik otočit situaci ve svůj prospěch. Celé to nakonec vede k několika tragickým a zbytečným smrtím, za což mohou oba žárliví muži, kteří jednají podle svých přesvědčení. Paranoia dělá divy a Othello to v celé kráse ukazuje. Někdy je lepší si věci více ověřit, než jednat pouze na základě emocí a faktů z jednoho zdroje.
Druhy nejsilnejsi pribeh, ktery Shakespeare stvoril! Krasny text, doporucuju k precteni vsem, kteri s Shakespearem zacinaji.
Je to hra, která člověka hned na začátku upoutá hlavně svým tématem. Propracovat takovou postavu jako byl Jago muselo dát doopravdy zabrat. Určitě doporučuji k maturitě, velice dobře se čte.
Othello k mému překvapení nebyl hrou náročnou (v kontextu jeho autora). Děj je hrán nebývale malým počtem postav na ještě menším časovém i místním prostoru. Dokonce ani ukrytých myšlenek tu není mnoho a dění má v sobě dost přímočarosti, aniž by se někde zadrhávalo. Pokud bych měl někomu představit Shakespearovy tragédie, patrně bych volil tuto pro její rozsah, celkem malou komplikovanost i dobrý spád.
Ačkoliv se hra zabývá "klasickými" tématy žárlivosti, nenávisti, zla i dobra, něco mi říká, že Shakespeare k látce v tomto případě přistoupil velmi rafinovaně a značně psychologicky.
Dobře je to vidět na kontrastu Jaga s Othellem. Oba jsou dodnes symboly - jeden čirého zla, druhý šílené žárlivosti. Žárlivost však symbolizují z mého pohledu oba, jen ji každý směřuje jinam - Jago proti muži, který údajně svedl jeho ženu; Othello proti ženě, která měla morálně padnout. A oba se svou nenávistí z prapodivného důvodu najdou průsečík v Cassiovi. Přitom se oba šeredně (rozuměj tragicky) pletou a oba to zaplatí životem (nejenom svým). O tom, že Jagova schopnost manipulace je téměř geniální stejně jako je Othello „hlupák, tupec, chápavý jak lejno!", se není třeba dál šířit.
Za to ženy u Shakespeara znovu vládnou. Zatímco oba pánové se staly symboly zla, Desdemona se stala symbolem čistoty, věrné lásky, síly. Pro mě osobně se největší hvězdou hry stala Jagova žena Emílie. Už po několikáté mě zaujaly Shakespearovy vedlejší postavy; až se začínám divit, že bývají tolik přehlížené. Ostatně Emílie, celou hru oplývající nebývalou duševní silou a dobrotou duše, pronesla slova, která jednak shrnují obsah hry, jednak stojí za delší úvahu mimo rámec Shakespearova díla: "Když žena padne, může za to manžel."
No... Jsem ráda, že už to mám dočtené. Nijak mě to nezaujalo. Nejlepší byla závěrečná scéna. Teprve tam mě to začalo bavit.
Další kniha, po které jsem sáhl v rámci maturitní četby. Jsem rád, že jsem ji vůbec dočetl. Shakespearovi nemůžu zapřít nadčasové a mistrovské zobrazení problémů společnosti, ale nejsem fanouškem přeintrikovaných příběhů a tady byla snad veškerá špatnost světa nacpána do jedné osoby. Já osobně se k Otellovi už nikdy nevrátím.
(SPOILER) Největším záporákem tohoto dramatu je Jago, který je neskutečně podlý a zákeřný manipulátor. Othello je vlastně pouze obětí Jagových intrik. Navždy bude symbolem chorobné žárlivosti. Konec knihy má velmi rychlý spád, najednou začínají umírat postavy a děj se stává čím dál tím tragičtějším. Když Othella srovnám s jiným Shakespeareovým hrdinou, Hamlet mě bavil více, byl pro mě zajímavější osobností.
Je to v pravdě hrůzná hra, jen co je pravda. Děj této tragédie je již dávno „profláknutý“ a to, jak se ukázalo nejvíce u Hamleta, méně poté u Snu noci svatojánské a Kupce benátského, bývá pro mě faktorem, který mi kazí prožitek z textu. U Othella se mi to však zdálo být méně na obtíž. Hamlet mě vysloveně nudil, Othello mě trýznil. Pokusím se vylíčit proč, předem uvádím, že za to může charakter Othella. Komentář od této části níže bude možná obsahovat větší, či menší vyzrazení příběhu.
Je to tragédie o lásce, žárlivosti, manipulaci a čirém zlu, které je koncentrovánu v duši Jaga, ale zároveň i o čirém dobru, v duši Desdemony. Jago je podle mě hlavní postavou, ale teď k Othellovi.
Othello je chrabrý, šlechetný, krásný, dobrý, ale hlavně, jak řekla jedna z postav: „Hlupák, tupec, chápavý jak lejno!“. Ne, opravdu, Othello je idiot. Málokdy člověk čte o někom, kdo byl až tak hloupý. S Jagem v jeho názorech souhlasím v jednom. To, co Othello považoval za lásku, byl pouhý chtíč. Pravou lásku by Jagova manipulace – sic mistrovská – nemohla během několika dní!, jen tak zlikvidovat. Othello je zkrátka postava, která si svůj osud zasloužila, jenom je škoda, že to za něj odnesla Desdemona, jejíž láska byla čistá jako lože, ve kterém skonala.
Jago se řadí mezi největší cyniky a zloduchy jaké Shakespeare napsal. S Richardem – veliký padouch – je možno alespoň cítit; Apemantus – snad největší cynik – je mi krajně sympatický. Jago ne. Jago není sympatický v ničem. Jeho podstata je zlo, které pijavičí na utrpení jiných. Na druhou stranu je však jeho schopnost manipulace a jeho zjevná inteligence téměř obdivuhodná.
Hra je geniální ukázkou zvrácenosti dřímající v lidech a toho, jak křehké jsou lidské vztahy, je krutá, je tragická, je Shakespearova. Pan profesor Hilský skvěle přebásnil mistrovu další hru a já jim oběma skládám hlubokou poklonu.
Toto je úžasné, geniálne a aj dnes stále veľmi aktuálne dielo. Možno nemá toľko hlbokých myšlienok ako Hamlet, ale čo sa týka deja páči sa mi ešte viac ako Hamlet a oveľa viac ako Romeo a Júlia. Je to príbeh o žiarlivosti, závisti, intrigách a prečítate ho jedným dychom. "A načo by bol dôvod žiarlivcovi ? Pre žiarlivca je dôvod žiarlivosti sama tá žiarlivosť. Ten netvor, čo sa oplodní sám aj sám sa porodí." Nad touto myšlienkou budem ešte nejaký čas uvažovať. Ak sa pýtate či si prečítať Othella, tak ja hovorim jednoznačne ÁNO !!!
Závist, intriky, touha po moci a její zneužití, lži, podlost, ale hlavně chorobná žárlivost. Ta ničí všechno a všechny, tehdy jako dnes.
Shakespeareova dramata jsou skvělá díla. Othello je velmi silný příběh o chorobné žárlivosti, intrikách, lžích a závisti, který končí velmi tragicky ...
Stále se sama sebe ptám; jsem vůbec hodna posuzovat či kritizovat knihy z pera Williama Shakespeara ? Toť otázka!
Mohu říci toto:
Autora lze popsat 6 písmeny:
G E N I U S
Štítky knihy
vraždy 16. století anglická literatura maturita manipulace (psychologie) žárlivost tragédie William Shakespeare, 1564-1616
Autorovy další knížky
2015 | Romeo a Julie |
2010 | Hamlet |
2011 | Zkrocení zlé ženy |
1994 | Sen noci svatojánské |
1964 | Othello |
Shakespearovi tragédie mají prostě něco do sebe a Othello mě opět dokázal okouzlit. Četba je to sice poměrně náročná, ovšem na další stránky jsem se vždy vrhala s potěšením. Skvěle zpracované téma všedního života, které však obsahuje spousty zápletek. Postava Jaga byla velmi dobře promyšlená a jeho podlost dokázala vtáhnout do děje. Vše mu tak hladce vycházelo, až to dohánělo k vzteku. Poučný příběh, jenž poukazuje na to, abychom nedělali ukvapené závěry a raději si nejdříve vyslechli více názorů na danou situaci.
„Čím víc se někdo bojí lva, tím víc vždy spráská bezbranného pejska.“