Oxymoron

11.01.2023

Ke sbírce jsem se vrátil po letech díky tomu, že mi jejího autora připomněl nedávno vydaný výbor Odvrácená strana zítřka. Z původní četby jsem si mnoho nepamatoval (na druhou stranu: kdo z nás si pamatuje jednou přečtené sbírky?), nepočítaje tedy jisté vědomí toho, že šlo o zapadlého autora, stojícího poněkud ve stínu jiných, výraznějších (a dnes už také spíš zapomínaných a málo čtených, přestože záslužně znovu vydávaných) a vyhraněnějších básníků 60. let, doby pro naši poezii mimořádně plodné. Pamatoval jsem si také, že některé texty v knize sálaly magickou, uhrančivou atmosférou a že se mi líbila Sivkova obálka a celkové grafické pojetí sbírky. To všecko platí dodnes.

Z nového čtení k tomu dodám pár čerstvějších a určitějších dojmů: Bartušek není básník snadný (a to ve smyslu snadno čitelný ani snadno píšící), není to básník samozřejmý, píšící takříkajíc s jasnou vizí a lehkým perem. Naopak bloudí, klopýtá, drhne, zkouší přerůzné polohy (ale nikoli ve smyslu vnějšího experimentu, nýbrž spíš vnitřně, v jádře myšlenky a jazykové sémantiky), občas (vlastně vcelku často) se v nich ztrácí, a především ztrácí cit pro úměru. Titulní oxymoron tedy ovládá řadu textů, zvláště v oddíle Obezdění, takřka maniakálně a dotčené básně ve výsledku působí dosti bizarně. (Jakkoli hlasité a opakované čtení umožní u některých z nich odkrýt působivé upozaděné vrstvy.) Naopak v sekci Zrcadlo se noří do skeptických introspektivních vizí zmateného moderního světa (vnějšího i niterného), v němž se mátožně potácí mezi tisícerými ploškami zrcadel, ozvěn, zpochybňujících otázek a podotázek. A ještě jinak působí závěrečný oddíl Plášť (za mě vedle vstupní části Předčasný epitaf asi nejlepší), kde jako by plášť střídavě zahaloval a poodhaloval střípky vzpomínek, vjemů a reflexí autorovy "země mladosti", již pochopitelně není nezbytně nutno chápat jen prostorově, natož geograficky (ač i takové indicie v textu čteme). Nadto právě zde najdeme pár čísel s nádechem jakési filozofující balady, což je poloha, kterou u autora oceňuju asi nejvíc. Do výtisku, který jsem kdysi pořídil v antikvariátě, si kdosi vlepil výstřižek rozhovoru s básníkem a vložil časopisecký přetisk básně do sbírky nezahrnuté. Dost možná už pak knižně ani nevyšla, a jelikož ji pokládám za jeden z lepších Bartuškových textů, odcitoval bych ji zde (ve výstřižku je celý její text kapitálkami, distribuce velkých a malých písmen jde tedy na můj vrub):

HLINĚNÁ OBLOHA

1
Jednou odpoledne
jsem vystoupil až sem.
Cesta jako by tu končila,
nebo prostě:
Nebylo třeba jít dál,
(V chladnoucím vzduchu
pozdního léta
voněla mateřídouška.)
naproti na pláních vesnice,
Budenice, Bylín, Jestno,
na obzoru až na samém pomezí
druhého plánu Hřích,
ta vesnička s jediným domem
(Čí to byl dvůr?).
Oči jsem si mohl vyhledět:
Lidé jako by vymřeli,
ačkoliv jsem věděl,
že na zápražích podřimují výměnkáři,
neboť byla neděle.
Za kopcem Františkem
se k večeru ukázaly mraky:
To pak zavinut do sebe
listoval jsem sám v sobě
několik dnů, než se vyčasilo.

2
Co všechno bylo vidět z obzoru,
z té čáry, z níž vrabec
pozoruje svou velikost...
Nějaká hudba se nesla,
odkudsi z druhé strany
z Krasotína (po řece k jihu)
zvonil polední zvon.
Ještělice a Užnelice,
bez mapy jsem je našel, prostě
jen očima, vítr určil
směr na nasliněném prstě.
Nebylo těžké přijmout
poselstvo krále z hadí říše,
tak prázdno bylo kolem,
jako na smrt tiše.
Už je to totam, vítr se zvedl
za Šašovickým kopcem:
od Nepaměti po dolním větru
pokaždé přicházíval déšť.
K večeru hvězdy vyšly
po nebi hledat světlo,
vesnice se propadly do tmy,
dobytek bučel hlady, byla muzika...
Ze své vyhlídky hleděl jsem
po jasném nebi bez mráčku,
bez přestání opakoval:
Bude pršet, určitě bude pršet...!