Ozim: Tesařské črty
Jiří Váňa Stigen
Poetická próza Ozim s podtitulem Tesařské črty dává nahlédnout do zanikajícího světa málomluvného starého norského tesaře. Jeho život, ale i dávné řemeslné postupy vidíme pohledem člověka-emigranta, cizince, který se během společného soužití s tesařem seznamuje s jeho řemeslem, jimiž byly utvářeny staré dřevěné stavby v Norsku, a poznává hlavně víc tesařovu rodinnou historii, severskou krajinu a její obyvatele. Text knihy Ozim je psán jazykem plným metafor a básnických obrazů. V obecnější rovině v něm najdeme zároveň výzvu k návratu ke kořenům, k opuštění současného způsobu života, jenž mnohdy opomíjí a lhostejně ničí staré věci, takže zapomíná kvůli novému na staletím osvědčené šetrné postupy nebo způsoby chování člověka k přírodě i k sobě samému. Knihu doplňují barevné dřevoryty Jana Jemelky.... celý text
Přidat komentář
Útlá próza o cestě navazující na dlouholeté tradice a trvalost, psaná úsporně obrazným jazykem, k pomalému, a nejlépe opakovanému čtení, co umožní objevovat různé další metafory či paralely. Atmosféra "Severu světla", dřeva a starobylých staveb, poctivé práce, přetrvávající staletí, práce dalece přesahující svého tvůrce ... atmosféra dob manuálního řemesla, mistra/učitele a jeho žáků. Téměř ztracený svět.
"Byli stejně jako já dětmi své doby. Více toho věděli, než uměli."
Tato kniha mě zastihla na cestě- k sobě samé, ke hledání domova, při návratu k tradicím a řemeslu i k úctě dědictví našich předků. Snad proto mnou mnohé pasáže rezonovali tak hluboko, jak se to už dlouho žádné knize nepodařilo. Občas sem se zasekla v barvitém jazyku a někdy jsem měla z jeho přebujelosti pocit manýry, ale přes to všechno to byl nádherný zážitek. Věřím, že kniha si najde své čtenáře s citlivou duší vnímavou k poetickému textu Jiřího Váni Stigena.
Před samotným komentářem si dovolím malou odbočku:
Tato půvabná kniha mi svou atmosférou připomněla poněkud starší Deník kastelána; četl jsem jej ještě v době, kdy ho obklopovala aura záhadnosti ohledně identity autora; vzpomněl jsem si, jak jsem tehdy psal dopis vydavatelství Petrov, aby předali můj jiný, obdivný dopis, tajemnému kastelánovi...
Ale zpět k tomuto útlému skvostu; už jsem někde poznamenal, že nejsem teoretik literatury, takže se neumím vyjadřovat v těch správných termínech, ale myslím si, že tomuto žánru se říká poezie v próze.
Nádhera! Jak já těm obrazům, přirovnáním, metaforám rozuměl, jak jsem dýchal ledový vzduch a cítil vůni starého dřeva. A navíc moje oblíbené téma - tesařina!
A když jsem v kapitole Sedlák a selka četl větu Nová zrna budou růst ze starých plev, srdce mi bušilo radostí, vždyť to přímo navazuje na Fukuoku, které jsem zblajznul těsně předtím! Mám rád, když se mi knížky takto proplétají, to jen podtrhuje obrovskou rozmanitost literatury a jednotu obyčejného přirozeného, usebraného rozumu.
Poetika, obraznost, zejména s úctou k moudrosti tradičního řemesla a severu Evropy.
Až po kapitolu Rybí kost mi přišlo, že kromě hloubavosti vítězí rozpolcenost a tápání - v sobě i vesmíru.
Chtěla jsem odložit, ale styl psaní je místy okouzlující. . . . .
Je to hodně o hledání ve věku zralosti - alespoň v dávných dobách, kdy poctivost v řemesle i vztazích byla základem. Dnes je vše trochu jinak.
Rozpolcenost pro mě lehce odrazující, ale kapitola Jasan a Jilma krásně propojí mytologii se současností a z knihy se stává přesně to, co píše EmmaEmma!
Posuďte sami. Stojí to za to. Třeba jen pár kapitol . . .
"Po morové ráně tu ustala těžba dřeva. Stromy narostly do rozměrů, jejichž úzké oválné tesání mě teď naprosto vyvádělo z prostorové míry. Na několik století měly borovice od člověka pokoj. Lidský život by možná nabyl úplně jiného rozměru, kdyby člověk dovedl dát takový pokoj sám sobě."
Stará duše Země sevřená do útlé poetické knihy z drsného severu, kam se Bůhví proč, vydala;...”aby se jí v hrudi rozbušil kus zemského jádra...”
Ale mysl při těžké práci u severského tesaře je “...jako včelstvo náhle přemístěné včelařem na jiné stanoviště. “ a následkem toho “... se myšlenky nedovedly srovnat s přemístěním těla. Zalétaly zpátky na původní stanoviště, kde už nenacházely svůj úl. Klamala je vlastní paměť. Znaly souřadnice dané postavením slunce. Zároveň jim docházelo, že bez těla nepřežijí. Poddávaly se jedna po druhé novým souřadnicím, které určoval sever slunce. Ne všechny ale našly cestu zpět. Některé uvízly v bludném kruhu paměti.”
Příběh o pochopení sebe sama, hledání místa ve světě a místě světa ve vesmíru...
Krásně náročné čtení plné obraznosti...
Ozim: Tesařské črty
Mistrné. Tak obrazotvorné. A napsáno nádhernou češtinou. 83 stran jedinečnosti.