Oživené hroby
Karel Sabina
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421076/bmid_ozivene-hroby-uTB-421076.jpg
3
86
86
Kniha z roku 1870 je jakousi románovou kronikou z vězeňského prostředí se silnými autobiografickými rysy. Kdybychom však v ní hledali postavy zlomené, mýlili bychom se. I v tak hrůzných podmínkách, jaké skýtala věznice v olomoucké pevnosti, najdeme lidi plné optimismu, hrdosti, statečnosti. Pobyt ve vězení si odsouzenci zpestřují čtením a povídáním o svých životních příbězích a snech.... celý text
Přidat komentář
Nuda, nuda a zase nuda... tento počin jsem dočetla opravdu pouze silou vůle, bylo to neuvěřitelně nezáživné čtení. I když se pokusím dílo vnímat zřetelem doby, kdy bylo napsáno, nedává mi to nic víc k zamyšlení. Určitě to ve své době mohlo vyvolávat menší či větší poprask kvůli líčení vězeňského života za doby cenzuy politických názorů a svobody slova obecně, ale to je tak vše.
Oživené hroby byly stěžejní částí této sbírky a určitě nejlepší. Šlo o líčení života vězení s lehce komicky-ironickým nadhledem. Nic moc se nedělo, jak už to tak ve vězení bývá. Důležité byly postavy a jejich různé pohledy na systém a život obecně, což ale pro mě nebylo moc záživné, bohužel. Díky složení postav a jejich interakcí to na mě dost působilo jako óda na italský nacionalismus, ale zároveň to také mohlo být naschvál ironické... nevím. Zároveň to bylo stavěno do kontrastu s Schauberkovým osvěžujícím realismem a Slávovou neutralitou, takže to ve výsledku bylo docela vyvážené.
Jinak byla tato kniha pochopitelně svým způsobem Sabinův vent, protože sám strávil ve vězení dost let. Ale překvapivě se to neslo v docela pozitivním duchu, což není tradiční přístup.
Zbytek sbírky byl jedním slovem děsný a nevím, proč to bylo do knihy zahrnuto. Byly to Sabinovy pokusy o jakési romanticky rozervané povídky, kterými se dosti neúspěšně snažil zkopírovat Máchu. Naštěstí byly velice krátké a spíš působily jako bezduché načrtnutí hlavních témat romantismu jako neopětovaná láska, letní bouřkou potemnělá krajina, zrada a sebevražda. Žádné emoce to ve mně nevyvolalo krom rozhořčení nad tím, kolik času jsem čtením této knihy ztratila.
Několik charakterů a osudů z vězeňské cely. Vlastně ani ne ucelený příběh a překvapivě ani ne tak smutný, jak by se dalo očekávat. Asi „nejpozitivnější“ literární věznice, co jsem zatím četl. 2,5*
Hurá. Po několika týdnech utrpení při každé stránce se mi knihu podařilo dočíst. Toto opravdu není můj šálek čaje a asi ani nikdy nebude. Nuda doprovázená zmarem. Nikdy víc.
Kdo si má bejt jistej, jestli je to Karel, nebo Sabina? Třeba se rodiče do poslední chvíle nemohli rozhodnout, po kom ho chtěj vlastně pojmenovat, ale to je vlastně úplně šumák. Karlik za starýho rakouska seděl v báni, a proto ho asi napadlo sepsat příběh z krymu.
Parta lidí v jedný kobce sedí, povídaj si, seděj, povídaj, kupujou si od profouse nějakej pašunk na zpestření pobytu a zase seděj a povídaj si. Docela jim to jde to bručení. Kdyby na svobodě byli zvyklí na internety a instagramy, sedělo by se jim asi o dost hůř.
Takhle se to vleče až do konce. Vlastně jediná chvilka, kdy se něco děje je až na konci a kdyby jim na celu nepřistál doktor z Vídně, tak bych se buď ukousal nudou, nebo to ukončil a šel radši na pivo.
Taky pokud je to psaný starym jazykem, tak je to pro mě stravitelný jako nastavovaná kaše. To se mi pak rosí čelo a vůbec to do mě neleze. Tu kaši nakonec za pomalýho míchání leju do hajzlu. Nakonec jsem se ale konce dožil a jsem sakra rád, že jsem to přežil.
Kniha střípků z vyprávění politických vězňů z rakousko-uherského vězení mě příliš nechytla ani nepobavila. Zakládá se sice na autorových osobních zážitcích z pobytu z vězení, ale je psána ve 3. osobě, jakoby se ho osudy Čecha ve vězení nedotýkaly. Uplácení dozorců je zde zcela běžnou věcí, díky které si opatřují potřebné věci a zprávy zvenčí. Na archaický jazyk jsem si zvykla, ale čekala jsem od knihy více.
Škoda, že se čtenář v knize nedozví víc informací o rakousko-uherských věznicích (žádná zmínka o tom, jak to tam měli s hygienou, kam chodili na záchod atd.), ale je jasné, že o tohle autorovi vůbec nešlo. Nejdůležitější pro něj byly postavy, jejich rozhovory, názory, vyprávění. Je obdivuhodné, jací byli vězni (ve většině případů) optimisté, jak se snažili zachovat si svou hrdost, dobrou náladu a užívat si drobných radostí (třeba jídla). Zdá se mi, že si autor postavy revolucionářů trochu zidealizoval...
U maturit se stále povinně opěvuje poběhlice Němcová nebo antisemita Neruda, přitom tohle dílko je hravě strčí do kapsy. Ale jde o Zrádce národa, takže raději ticho po pěšině.
Pro mě, i přes poněkud archaický jazyk, velice příjemné překvapení.
Knížka odehrávající se ve věznici, kde si skupinka politických vězňů různých národností vyměňuje své zážitky, svá moudra, své naděje. Prostřednictvím toho je kritizována tehdejší politická situace a ukazána povaha některých národů tak, jak je autor vnímal (je zajímavé, že Češi jsou zde zrádcem národa haněni.:))
Celkem utrpení, nemohla jsem se dočkat poslední stránky. Jednoduše tohle není žánr pro mě, ale aspoň vím, jak se dalo hodovat v base;-).
V této knize nalezneme kromě románu Oživené hroby také 3 povídky - Jeden večer, Letní noc, Vyznání.
Citáty z knihy:
Škoda, přeškoda! Byl to dobrý člověk a sangvinická povaha jeho mi byla pravou útěchou a osvěžením mysli. Již ho zase odvedli jinam. Jsem opět samotný. Podivná to náhoda, že po dobu čtyř neděl, co tu byl, ani se nebe nezamračilo a bylo jasnější počasí. Teď se kaboní, V dálce hřmí, mezi horami se křižují blesky. Nastanou asi dlouhé deště, smutné dny - a jsem samotný.
povídka Jeden večer:
"On mne nemiluje!" vzdychala dívka stranou. "Jak by to také bylo možné? On, vznešený duch, plný velkých myšlenek a vlasteneckých citů, mohl by věnovat srdce slabé, citlivé dívce?"
"Ona mne nemiluje!" říkal si on stranou. "Jak by to také bylo možné? Dívka vznešeného rodu, plná milostných vnad - mohla by připoutati svůj osud k nepatrnému opuštěnci, který nemá ničeho kromě svých skrovných příjmů, kromě vřelého srdce a dobré vůle zdokonalovati se?"
Zrádce vlasti dokonale vystihuje, co to znamená být Čechem v rakouském žaláři. Italové se za svoje lidi postaví, Maďaři se za svoje lidi postaví, jen Češi budou jako blbci dál hnít ve vězení.
Oživené hroby o hodně předčily moje očekávání, všechny postavy jsou uvěřitelné a na konci jsem byla tak napjatá, jako jsem už dlouho u žádné knihy nebyla.
Tato kniha mne seznámila s jednou z nejlepších postav ze všech knih, které jsem kdy četl, doktorem Schauberkem, ale i jednou z postav, která mi nejvíce lezla na nervy, Fortim. Jak já jsem v duchu tleskal Schauberkovu pesimismu a skepsi, když nemilosrdně rozmetával ty sny, že venku už se všechno bouří, že celý svět se míří rozbít staré Rakousko a osvobodit národy v něm žijící.
Ovšem zpět k příběhu. Uznávám, že bylo trochu těžší, než jsem si zvykl na archaičnost jazyka, kterým Sabina píše, ale postupně mi to ani nepřišlo. Myslím si však, že téma, tak jak ho Sabina pojal, je hrubě nevyužité. Pokud si chcete přečíst něco o realitě v rakouských věznicích, tak vám tato kniha sice může sloužit jako doplňkový pramen člověka, který to skutečně zažil, jenže zas tak moc se o vězení té doby nedozvíte. Jde o spíše takovou českou vězeňskou variaci na Dekameron, kde si několik lidí uvězněných za politickou aktivitu krátí čas vyprávěním příběhů, povídáním si o útěku a sněním o amnestii. Ačkoliv se můžeme ptát, zda právě v ukázce téhle monotematičnosti nechtěl Sabina předvést realitu vězení v celé jeho kráse: v naprosté a všeobjímající nudě, v pohřbení zaživa.
Kniha vypráví o vlastních autorových zážitcích z olomoucké věznice pro politické vězně. Líčí vztahy vězňů z různých národů a jejich hovory o politice a revoluci. Sabina mě svým vyprávěním dokázal vtáhnout do děje, kupodivu to pro mě bylo zajímavé čtení. Měla jsem pocit, že tam jsem s ním a spolu s těmi, kdo obětovali svou svobodu za zájmy vlasti a do žaláře se kolikrát dostali jen kvůli pouhé maličkosti nebo přeřeknutí. A přesto si dokázali udržet pozitivní myšlení, navzájem se utvrzovali o své pravdě a povzbuzovali se, aby to úskalí, do kterého se dostali, přečkali. Dělí se o to málo jídla, které dostávali a přesto byli ještě ti ze šťastnějších, oproti těm, kdo rovnou skončili na šibenici.
Toto vydání knihy obsahuje i tři krátké povídky vypovídající především o nešťastné lásce.
Shodou náhod a okolností jsem se začetla do dvou knih s vězeňskou tematikou najednou, přičemž jejich děj dělilo necelé století. Clavell se svým "krysím králem" sice vyšel z tohoto souboje jako vítěz, ale to neznamená, že by Sabinova kniha byla špatná. Vůbec ne! Jen je prostě dnešnímu čtenáři tak nějak vzdálenější jak styl psaní, tak pojetí vězení. Českému autorovi se ovšem rozhodně nedá upřít odvaha (poznámka o Bachovi mi připadá odvážná i dnes), vypravěčský talent (byť některé pasáže bych s klidným srdcem přeskočila :-)) a dávka smyslu pro humor (vídeňský doktor Schauberk budiž toho důkazem).
Román nevelkého rozsahu, který mě vyloženě dostal. Karel Sabina je odsuzován mnohými kvůli své politické činnosti. Já o tom nic nevím, a proto se dívám jen na to dílo a od chvíle, kdy jedna z těch hvězd zasvítila i do okna cely věznice, mě pohltil ten komorní příběh a dlouho mě nechal přemýšlet.
Část díla
Autorovy další knížky
| 1975 |  Tři smetanovská libreta |
| 1977 |  Hrobník |
| 1977 | Oživené hroby |
| 2007 | Prodaná nevěsta |
| 1953 | Synové světla |
Zrádce národa a jeho nejproslulejší titul s cynicky vtipným koncem (já vím, nemá to být směšný, ale mně to tak přijde) a nejlepší postavou 19. st., doktorem Schauberkem. Schauberkova definice románu: "Co je román? Historie nějaké lásky s překážkami, látka je lež a provedení také. Ve mně to všecko budí jen smích. Jenom as pět listů čtu, abych věděl, kdo se tu chce ženiti, ostatní stačí okem přelétnout." BLBSTVÍ ftw.