Ozvuky času

Po knižním rozhovoru s V. Justlem jsem sáhla hlavně proto, abych získala dalších pár dílků do mozaiky, kterou si jen tak čistě soukromě už delší dobu skládám, totiž do mozaiky o životě literárních redakcí v době, kdy vydat knížku nebylo jen tak. Z tohoto hlediska byly Ozvuky času užitečné, i když ne v tak mohutné míře, jak jsem si představovala, což je ovšem čistě můj problém.

Jako obecnější problém vidím skutečnost, že rozhovor mohl být veden „systémověji“ a především podnětněji, nezasvěcenému čtenáři přístupněji.

Vladimír Justl byl jistě obrovská studnice informací, myšlenek i zkušeností. Rozhovor o 250 tiskových stránkách byl jedinečná příležitost, jak zájem o tuto osobnost podnítit i v těch čtenářích, pro které je zajímavé to které dílo a ten který autor, ale málokdy je napadne hlouběji se zajímat o nakladatelské zákulisí, a to nejen v kontextu určité doby, ale i obecně, zkrátka o všechny ty lidi (editory, redaktory, výtvarníky...), kteří stojí za vydáváním jejich oblíbených autorů. Myslím, že z tohoto hlediska šlo „udělat více“. Samozřejmě nevím, jestli to byl vůbec záměr a jestli jsem tedy držela v ruce dílo, jehož cíl se nepodařilo zcela naplnit, nebo zda byly účely knihy jiné. Ale ať už platí první či druhá možnost, je to docela škoda.

Z knihy je zřejmé, že „zpovědník“ a „zpovídaný“ se dobře znali, že je pojila důvěra. To je výborné, ale podle mého je vždy dobré, když se od této důvěrnosti podaří trochu „poodstoupit“. Rozhovor se totiž do velké míry nese v takovém tom duchu „já vím, ty víš, my oba víme, netřeba k tomu mnoho dodávat“, takže výsledek je poněkud útržkovitý. Představte si docela běžnou situaci: Sedíte ve společnosti dvou lidí, kteří mají společné známé, společné vědomosti, společnou nebo částečně se prolínající zkušenost a z ní plynoucí názory na osoby i události. Visíte jim na rtech, ale oni spolu rozprávějí v náznacích, v útržcích, protože oba „u toho byli“. Jenže vy ne, a proto se nakonec dovíte mnohem méně, než byste mohli. Když to shrnu: obávám se, že kdybych tuto knihu četla jako čtenář, kterého – bez dřívější „přípravy“ – napadlo, že by bylo dobré zjistit si, „co byl vlastně zač ten pán, kterému vděčíme za souborné vydání Holanova díla“, nedověděla bych se tolik, kolik bych se potenciálně dovědět mohla, kdyby byl rozhovor veden trochu víc „reader-friendly“. Je mi líto, že se potenciál knihy nepovedlo využít ve větší plnosti, už proto, že V. Justl, tato zásadní figura českého literárního života, už dnes není mezi námi, takže další příležitosti už se nenaskytnou.

Nicméně navzdory této dílčí výhradě doporučuju Ozvuky času každému, kdo by se rád dověděl něco více nejen o samotných autorech, ale i o dalších lidech, kteří stojí „za“ knížkami. Vedle precizní Justlovy bibliografie považuju za velké plus i zařazení ukázek z dopisů dalších osobností české literatury, např. Mikuláška, Skácela nebo Škvoreckého. Pro posledního z jmenovaných mám velkou slabost, v níž mě ještě utvrdila věta z jeho dopisu z počátku 70. let: „Protože, milý Vláďo, opravdu, ale opravdu nic jiného nemá cenu. Věrnost, za všech okolností, třeba snu, třeba vizi, ale věrnost.“