Pachnerovi. Havlíčkobrodští zmizelí sousedé.

27.01.2020

Žádný počet hvězdiček nevyjádří nadšení, které žákyně ze ZŠ Štoky vložily do bádání v projektu Zmizelí sousedé. Sborník, který vydaly, o "své" rodině Pachnerů je potřebným dokumentem.

Žádný počet hvězdiček nevyjádří beznaděj těch, kteří byli v době druhé světové války onálepkováni identifikační hvězdou s nápisem JUDE...

"Je lehké psát záznamy, máme-li plnící pero, psací stůl, papír a světlo. A máme-li kousek soukromí. Nemám, než malý kousek tužky, vylovený na smetišti „altmateriálu“, kus pomačkaného balicího papíru z balíčku z domova, pelech 70 cm široký a 1 m 80 cm dlouhý v tmavém koutě na půdě, vydlážděné měkkými cihlami, jejichž rudý prach třísní lůžko, šatstvo, boty i tělo. Jen malým vikýřem vniká sem trochu denního světla. Svítíme dnem i nocí dvacetisvíčkovou žárovkou, abychom ustavičně neklopýtali přes trámoví. Honosně nazývají tuto lidskou posadu „ubikací“. Na několika čtverečních metrech je nás uskladněno třicet. Muži i ženy pohromadě. Žijeme, jíme, spíme a umíráme na svých slamnících, stěsnaných vedle sebe bez uliček. Lucus a non lucendo, nejsou plněny slámou, nýbrž hrubou zchumlanou dřevitou vlnou, prosáklé močí i výkaly a zavšivené. Dědictví po mém předchůdci, kterého včera shltlo krematorium. Byla doba – je neuvěřitelně dávná – kdy jsem měl všechno, co teď tak bolestně postrádám. Těch několik tisíc slov, se kterými se po týdny mořím, byl bych za jediný den hodil Artur a Gabriela Pachnerovi na papír. Vždyť jsem měl i psací stroj, Underwood č. 5.“ (z terezínského deníku Artura Pachnera, 1943)