Paci, paci, pacičky
Václav Bauman (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356738/bmid_paci-paci-pacicky-IAS-356738.jpg
3
74
74
Paci, paci, pacičky = báječně vyprávěná léta pod psa. Více či méně autobiografických próz, které se více či méně satiricky či nostalgicky ohlížejí za dobou před listopadem 1989, najdeme v naší literatuře nemálo. Přesto Baumanovo ironické Paci, paci, pacičky z pomyslné řady několikanásobně vybočuje: především svým stylem vyprávění, které upomene na etudy dětské i nedětské (v případě chlapce všelijak zneužívaného a neberoucího si servítky tedy spíše nedětské) i na vyprávění hrabalovských postav, s jejich překotností, spontaneitou a nenuceností. Výjimečné je rovněž až šokující otevřeností ve výkladu vnitřního a intimního života. Ústřední hrdina má příšerné dětství, otce stalinistu každým coulem, tj. i na „domácí frontě“, a teprve postupem času se vymaňuje z limitů rodinných i dobových a přináší pozoruhodný obraz vlastního zrání i coming-outu v dobách značně neliberálních. Nad Baumanovou knihou se budete smát nahlas, ačkoliv je její svět vlastně poněkud krasosmutný. Jestliže druhé vydání vychází bezmála po třiceti letech od toho prvního, je tomu tak proto, že i v kontextu současné literární produkce zůstává úkazem, který ani po třech desetiletích od svého napsání neztratil nic ze své výjimečnosti a nepřehlédnutelnosti.... celý text
Přidat komentář
No nevím, ale mě to teda moc vtipný nepřišlo. Při vyprávění o rodičích, hlavně o otci jsem se jen utvrdila v tom, že někteří jedinci by děti vůbec mít neměli. Kniha byla taková zvláštní a chaotická. Bylo to celé uspěchané a neúplné. Vůbec jsem nepochopila co tím vším chtěl autor vyjádřit. Chybělo mi tam nějaké vyústění jeho rodinných vztahů, které v úvodu knihy tak detailně popisoval.
Pro mě naprostý odpad. Hned na začátku autor popisuje svého otce jak si mastí brko, jsem knihu odhodil a ztratil zájem. Na takovou četbu nemám čas.
Nepřikrášlená výpověď kluka co je na kluky z dob socialismu. Čte se to raz dva, první půlka lepší než ta druhá a mě tam trochu chybělo zúčtování s tím stalinistickým hulvátem - jeho otcem.
(SPOILER) Příběh se dá pospat velmi stručně jako Mladý homosexuálně orientovaný kluk versus drsná realita totalitního režimu. Místa vyloženě komediální střídají okamžiky hrůzy, kterou obvykle generuje psychopatický otce hlavního hrdiny, samozvaný rodinný politruk libující si psychickém týrání všech rodinných příslušníků a vypouštění větrů. Některá místa jsou skoro až za hranou toho, co jsem dokázal unést. Například incest, byť nekoitální, s vlastní babičkou. Napsáno je to každopádně bravurně - intenzivní zážitek.
Knihu jsem četl v graficky povedeném vydání z roku 2017, opatřeném navíc i edičním poznámkou (té bych jen vytkl nedostatečné vysvětlení toho, proč a kontaminací jakých přesně verzí je výsledná verze textu), medailonkem autorem a užitečným doslovem od literárního vědce Pavla Janáčka. Próza samotná je podle mě trochu mylně prezentována jako humoristická. První část, které vévodí dospívání a pohlavní dozrávání hrdiny v rodině s tyranským otcem, zaníceným a nesnesitelným, arci trochu pokryteckým komunistou, je v podstatě spíš smutná. Náznaky poláčkovsky naivní stylizace vypravěčova líčení příběhu nebo některé scény, které sice někteří interpreti (včetně autora zde na Databázi knih uvedené charakteristiky knihy) vnímají jako hyperbolizované, ale já si dost dobře dovedu představit reálnost jejich předobrazu, zkrátka nejsou něčím, co by mě rozesmávalo k popukání. Beru to tedy spíš jako - místy snad nadsazené a slohově porůznu přibarvované, ale přesto v jádře pravdivé - svědectví o krutosti nejen vůči chlapci, který byl od dětství jiný, ale i o mezilidské krutosti vůbec. Druhá část, kterou Janáček trefně označuje jako "hrabalovskou", v sobě skutečně má hodně z hrabalovské smířlivosti, laskavosti a nezlomného zaujetí při nahlížení světa včetně všech jeho špatností a nespravedlností. Trochu je to patrné i v první části, ale tam to přebíjí bezmála fyzická všudypřítomnost otce-trýznitele. I přes různé více či méně oprávněné výtky, které na adresu knihy z různých stran padají (kompoziční nevyváženost, narativní nedostatky, nedostatečná jazyková propracovanost aj.) se podle mě jedná o svědectví svou dobou vzniku a otevřeností v našem kontextu jedinečné. Navíc poutavé, čtivé a vkusně vypravené.
Zajímavý, chvílemi úsměvný, ale jinak víc drsný a hodně intimní příběh o dětství a dospívání homosexuálního chlapce v socialismu.
Body dolů za tu akci s babičkou. Mám hodně podobný zážitek jako malkina 11, akorát já četla na nádraží :):)
ČRo Vltava - četba s hvězdičkou
Marně jsem tam hledala ten humor... Opravdu hodně intimní, ale jinak spíš drsné vyprávění, na dobu svého vzniku poměrně odvážné.
Že bych se řehtala až k slzám... spíš mě často mrazilo... kniha mě moc bavila, ale nečekejte příběh typu Pelíšky
Protože jsem četl druhé vydání z r. 2017, myslel jsem si nejprve, že se jedná o jedno z mnoha zúčtování se životem v socialismu typu Pelíšky, Občanský průkaz apod. Svým způsobem ano, ale Paci, paci, pacičky bylo v tomto směru průkopníkem dávno před nimi a okolnosti původního samizdatového díla mu přidávají mnohem větší půvab než těm knihám, které byly na toto téma napsány dodatečně (a často jen na módní vlně).
Kniha celou dobu balancuje na hraně vážnosti a ironie, díky čemuž jsou i nejšílenější scény s rodinnými příslušníky ještě stravitelné.
Do knihy jsem se s chutí začetl a během pasáží o prvních školních láskách jsem se celou dobu usmíval.
Horkosladka komedie. Spis horka, nez sladka. Opravdu to trochu pripominalo Pelisky, ale zrejme proste tou dobou. Moc rada jsem si ji precetla.
Co k tomu dodat!? Snad jen to, že to je příběh jednoho kluka na kluky od dětství po dospělého muže plný neobvyklých situací ze života a plná sexu ať pobuřujících či úsměvných.
V době svého vzniku kniha určitě šokovala svou otevřeností, ať už jde o líčení nelidské brutality sovětofilského otce, či homosexuální otevřeností čerstvě dospělého hrdiny.
K oběma životním etapám přistupuje autor odlišně. Zatímco dětství popisuje skoro s reportážní strohostí (jak také reagovat na otcovu otřesnou výchovu a nezbláznit se z toho?), tak ranou dospělost, kterou vykresluje téměř hrabalovským způsobem. Bohužel pro mě. Na Hrabalovo vidění světa ( - a ne že bych se nesnažila) jsem se nikdy nenaladila . Vše je ještě umocněno trpkým zakončením, v němž se hrdina projeví skoro stejně necitelně jako jeho rodič.
Přečteno za ani ne dvě hodiny. Skutečně poutavé čtení. Vtipné a děsivé zároveň. Tak nějak ještě drsnější Pelíšky.
Upřímně, nevím, co přesně mám napsat. Knížka je výpovědí opravdu drsného a nelítostného příběhu mladého homosexuálního chlapce, který vyrůstal pod velkým tlakem ze strany společnosti nahlížející na jeho sexuální orientaci jako na něco bestiálního.... a ještě k tomu všemu pod střechou rusofilního tyrana, který měl být snad pedagogem....
Hrůza...chudák kluk!
Knížka se mi moc nelíbila.. způsob, jakým ji autor zplodil, ani tématikou mi není vůbec blízká..
Přiznám se, že jsem ji četla jen, abych si směla odškrtnout položku v knižní výzvě..
Velmi drásavé čtení. Každopádně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Autobiografické vyprávění v 50. a 60. letech je zajímavou výpovědí, jak se autor vyrovnával nejen s tyranským otcem, ale hlavně se svojí orientací. Myslím, že by knize mělo věnovat více pozornosti, obzvlášť teď v době rozkvětu LGBT literatury.
Když jsem si v pátek přečetla v MF Dnes recenzi Moniky Zavřelové, která ve svém titulku hlásala Paci, paci, pacičky mají na to být novými Pelíšky. Jen je natočit...
Řekla jsem si...aha!!! Tak to mě vážně zajímá! Objednala jsem si knihu v místním antikvariátu a včera jsem si ji vyzvedla. Vydání z roku 1990 je útlým dílkem, které přečtete za odpoledne. A tak jsem odvedla syna na hodinu plavání, usadila se do vestibulu s ostatními rodiči-čtenáři a těšila se na úsměvné čtení, které mi bude připomínat fenomenální Pelíšky, lépe řečeno Šabachovu literární předlohu Hovno hoří. Ale vážení, pěkný h...o! Začala jsem s lehkým úsměvem, protože na začátku babičce padnul ve vlaku na hlavu kufr a následkem té rány se změnilo její vnímání času...lehký úsměv přecházel v rozporuplnou vlnu, údiv, zděšení, mrazení..., a když pak babička svému vnukovi....PANEBOŽE!!! Zděšeně jsem se rozhlédla po ostatních členech své prozatímní komunity ...no ještě, že vůbec netušili, co jsem si to tam proboha četla. Večer jsem knihu dočetla...,protože mi to prostě nedalo. Čte se to vážně jedním dechem, ale není to žádný laskavý humorný příběh...V tom útlém sešítku je tolik násilí, masturbace, sexu...Jsem z toho tak vytřeštěná, že ani v tuto chvíli nedokáži knihu nějak ohodnotit. Každopádně může mi to připadat zvrácené, ale na druhou stranu mi to dává pochopit, jak se asi cítí mladí homosexuálové hledající svou identitu...a jak těžké to asi muselo být za socialismu. A o to by měla tolerantní společnost usilovat...nesoudit, nekritizovat, ale snažit se pochopit. Lásku přece potřebujeme všichni.
Kniha o dětství a dospívání za socialismu z pohledu kluka, co má rád kluky. Prožívá dětství s despotickým otcem komunistou, později dospívá a ve společnosti svérázné babičky. Vyprávění je dost explicitní a trochu nesourodé, plno příběhů o masturbaci, sexu a pocitech kolem těchto věcí. Na mě občas až příliš popisné. Občas se vyskytne něco humorného, za mě je to ale především o šedi, marasmu, pokrytectví a nepochopení všude kolem.