Pád Říma: Podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše
Kyle Harper
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/459601/bmid_pad-rima-podil-klimatickych-zmen-a--F6Q-459601.jpg
5
16
16
Pozoruhodná studie toho, jak ničivé pandemie a přírodní katastrofy zpustošily rozsáhlou římskou říši a přispěly k pádu nejmocnější civilizace starověku. Dějepisci jsou po staletí fascinováni strmým pádem římské civilizace. Kyle Harper ve své knize poprvé klade důraz na úlohu, kterou při něm hrály klimatické změny a velké epidemie. Pomocí moderních vědeckých metod a dat z „přírodních archivů“, tedy z ledovcových jader nebo sekvenování DNA, Harper odhaluje, že osud Říma nebyl psán pouze jeho politiky, vojáky a okolními barbary, ale že k němu přispěly i sopečné erupce, sluneční cykly, klimatická nestabilita či devastující účinky rychlého šíření virů a bakterií, které umožnila pokročilá římská infrastruktura. Kolaps Říma byl totiž podle autora zejména triumfem přírody nad lidskou ctižádostí. Ve druhém století, na vrcholu své síly, byl Řím neporazitelnou supervelmocí. O několik století později byly všechny jeho zdroje vyčerpané a říše se topila v politickém chaosu. Kniha popisuje boj Římanů s neustále se zhoršujícími výkyvy podnebí a opakovaně propukajícími epidemiemi dýmějového moru, kterým obležená říše nemohla odolávat navěky. V Harperově břitké reflexi vztahu lidstva a planety slouží Řím jako memento toho, že dějiny naší civilizace jsou klimatickými vlivy a evolucí bakterií psány v mnohem větší míře, než si ještě dnes dokážeme přiznat.... celý text
Literatura naučná Historie
Vydáno: 2021 , MaratonOriginální název:
The Fate of Rome: Climate, Disease, and the End of an Empire, 2017
více info...
Přidat komentář
Pecičkózní kniha! A přitom je přes všechna ta čísla a statistiky velice čtivá. Doporučuji.
Moc dobrá knížka, především v tom velmi plastickém a mnohdy detailním líčením průběhu morových epidemií a jejich následků na stav společnosti. Velmi zajímavé a přínosné je vylíčení velké morové epidemie v polovině 6. století a její vliv na další fungování Východořímské říše. Harper navíc uvádí i poměrně detailní a zajímavé informace o samotných původcích morových epidemií, různých mutacích atd. Je pravda, že autor se až s buldočí zarputilostí zaměřuje na klima a epidemie a z toho taky vychází jeho důvody postupného zhroucení Římské říše. Ale když se to zkombinuje s těmi knihami, co už o zhroucení Říma a kolapsu civilizací obecně máme v češtině k dispozici (Tainter, Grant, Diamond, Bárta atd.), tak je to další velmi přínosný a zajímavý pohled na kolapsy rozvinutých společností; nehledě na až palčivou aktuálnost tématu epidemií a pandemií. Ovšem je potřeba říct, že mor v Říme byl o dost vostřejší sekáč než současný Covid. Našly by se ale paralely, kdy při epidemii a pandemii kolabuje trh, což se projevuje nedostatkem některého zboží a obecně v prudké inflaci a zdražování základních potravin (v našem případě i energií), což může mít zásadní vliv na postoj občanů k danému státu, v Harperově případě k Římu. Strach a nedůvěra ve stát, který nedokáže zajisti základní potřeby a pocit bezpečí, i to může být tou pověstnou poslední kapkou vedoucí jak k vnitřním tak vnějším konfliktům. Harper tak svou knihou mimo jiné nastavuje zrcadlo naší současnosti; žel, jak už to u podobných knih bývá, to zrcadlo neodráží nic moc příjemného. Doporučuji.
Štítky knihy
starověký Řím epidemie kolaps civilizace starověké civilizace římská říše klimatické změnyAutorovy knížky
| 2021 |  Pád Říma: Podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše |
Pád Říma je ve své podstatě docela krátká kniha. A přitom se jedná o opravdu komplexní dílo, které ukazuje velké dějiny Říma od počátku císařství (a jeho vrcholné prosperity prvních sto padesáti let) až po zmenšení Byzantské říše na lokální mocnost. A celé tyto velké dějiny jsou zároveň protkané drobnými příběhy s dobovými hledisky a různými fyzickými detaily (strava, běžné nemoci, průměrná výška obyvatel apod.), které více přibližují, jaké to asi bylo v té době žít.
Základním východiskem knihy je myšlenka „průsečíku přírodních a humanitních věd“, kdy nám metody jako archeogenetika (analýza DNA z lidských pozůstatků) a různé disciplíny geologie (zkoumání ledovců a krápníkových jeskyní) pomáhají co nejexaktněji dotvářet historii. V tomto případě hlavně zkoumáním dějin lidských nemocní a dějin klimatu.
Kyle Harper se totiž na dějiny Říma dívá jako „na příběh v němž člověka nelze oddělit od přírodního prostředí.“ Zásadní roli zde hrají změny klimatu a různé tipy epidemií. Harper v knize dějiny římské říši rámuje jako dějiny odolnosti a opakujících se reorganizací systému, které přicházejí po hraničních situacích. Tento přístup je zásadní, protože vede k přerámování otázky „Jak je možné, že Řím padl?“ na „Jak je možné, že trvalo tak dlouho než Řím padl?“
Neplatí přitom, že by Harper nijak snižoval předchozí hlavní hypotézy pádu říše, kde zmiňuje jako dvě hlavní 1) neudržitelnost systému impéria a 2) tlaky na hranicích říše. On přidává další vrstvu, která dodává dějinám větší plasticitu. Zároveň je skvělé nakolik pracuje vědecky – tedy popisuje metody sběru dat a pramenů a vysvětluje na základě čeho mu daná hypotéza (například o původci morových nákaz) přijde nejpravděpodobnější. Člověk se přitom dozví třeba to, že křesťanské náhrobky slouží jako lepší pramen u zkoumání období, kdy lidé umírali, protože na rozdíl od polyteistických náhrobků uvádí datum úmrtí.
A zatímco první dvě zásadní epidemie (Antoninský mor – pravděpodobně pravé neštovice a zapomenutý Cypriánův mor – zřejmě virus příbuzný kmenu eboly) ještě vedly k tomu, že se říše dokázala nějakými způsoby adaptovat a transformovat, byť už nikdy nebyla tak mocná. Tak příběh Justiniánského moru, který byl vlastně těsně příbuzný středověkému moru Černé smrti, už východořímské říši způsobil rány, po kterých se nedokázala zahojit. Století epidemií moru, klimatických změn a později také válek s Persií měly na regeneraci a soudržnost říše devastující účinky.
Harper u všech morových epidemií (ale hlavně u Justiniánského) popisuje hluboké kolektivní znepokojení – v podstatě permanentní nejistotu vedoucí k očekávání konce světa – které s epidemiemi přicházelo, a které mělo vliv na náboženskou atmosféru doby. V letech Cypriánova moru (ve 3. století) začaly růst počty stoupenců křesťanství, zřejmě i kvůli jejich etice péče o nemocné, která jim udělala dobré jméno. V atmosféře oslabené demografie a apokalyptických vizí století Justiniánova moru pak přichází zcela nové náboženství, tedy Islám, který je sám o sobě také protkán myšlenkami na soudný den. Sjednocené arabské kmeny posílené tímto monoteistickým náboženstvím pak od východořímské říše odřízli poslední zbytky imperiální slávy až zbyl jen méně významný Byzantský stát.
Bývalá Západořímská říše už tou dobou přes 150 let postupně upadala k primitivnějšímu způsobu života, do jejích končin přicházeli misionáři, kteří pod vlivem myšlenek na soudný den měli za úkol přivést ke spáse, co nejvíce duší, a tak šířili křesťanství i tam, kde život už zpomalil. A byť tohle kniha už neříká napřímo, dá se vydedukovat, že konec římské říše je spojen právě s vzestupem monoteistických náboženství, tedy s křesťanstvím a islámem.