Pálenka: Prózy z Banátu
Matěj Hořava (p)
Mladý český učitel přijíždí učit místní děti číst a psát. Ony ho učí podpalovat oheň v kamnech kukuřičnými středy. Toulaví psi, rozšlapané moruše, kvetoucí zlatobýly, vzdálený hukot Dunaje. A postupně přicházejí vzpomínky, jako by se věci přiházely znovu: léta strávená v gymnastické tělocvičně, divadelní prkna, studia v Německu, samota různých pobřeží a cest. Tváře lidí, prchavé momenty blízkosti. Mladý autor Matěj Hořava přichází s meditativní, autobiograficky laděnou a stylisticky výraznou prózou. V krátkých, hutných kapitolách, psaných barvitým jazykem, krouží kolem podstatných životních událostí i zdánlivě prchavých pocitů, které si však člověk kdovíproč pamatuje až do smrti: určitý úhel světla, pohled ženy, která bude či nebude jeho, vytí vlka na stráni. Před čtenářem se tu postupně rýsuje jedno zvláštní mládí, jeden svérázný způsob existence.... celý text
Přidat komentář
Majstrovské literárne miniatúry, magické a pretekajúce melanchóliou. Štylisticky vybrúsená literárna lahôdka s celkom oprávneným ocenením, portrét svojského kraja a odraz jedného naozaj zaujímavého života. K dielu - alebo minimálne jeho názvu - mám len jednu výtku. Tieto poviedky nie sú zas tak veľmi o Banáte, ako skôr o autorovi samotnom. To on premieta do všetkého svoj nostalgicky posmutnelý pohľad na svet a život. Pretože nech mi nikto nehovorí, že pálenka na Balkáne je len o tomto...!
Malá knížka a v ní hodně. Zasáhne melodičností slov, obrazy, ve kterých se ocitnete, chutěmi a vůněmi, zvuky, které uslyšíte. Ale bolestně zasáhne vzpomínkami, které se propletou s těmi vlastními a před kterými se nedá utéct.
Kniha je napsaná skvostně. Surovost, syrovost, a to použití slov? Och .
Ocenění Magnesia Litera je jednoznačně zasloužené. Autorovi klobouček.
A teď přijde to ALE v podobě osobního pocitu. Banát jsem navštívila jako účastník známého festivalu a kniha ve mně vyvolala smíšené pocity.
Cítila jsem při čtení i jakousi formu vlastní naivity. Přemítala jsem si situace, které jsem viděla a zažila, ve světle nových informací.
A nebylo to pohlazení na duši.
Dokonce mě v některých momentech začala kniha i štvát. Takhle mi vzít iluze... Ale ano, to je přesně to, co od knihy chci. V dobrém, i ve zlém.
PS: Zajímal by mě i upgrade knihy- kdy do autorem popisované atmosféry přijíždí 18 vagonů dobytčáku s mladými Čechy .
Už po přečtení prvních pár řádků jsem věděla, že to nebude snadné čtení. Ale pustila jsem se do toho a nelituji. Autor musí být zajímavá osobnost, když si zvolil k žití takovéhle místo, kde se naprosto zastavil čas. Popisuje lidi, se kterými se tu potkal, a události, které zde zažil, velice realisticky, ale zároveň je z toho cítit láska a pokora brát věci prostě tak, jak jsou. Nic nepřikrašluje, nevymýšlí si příběhy, jen popisuje místa, nálady, myšlenky, které se mu objevují. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to jednotlivé povídky, ale postupně se ukázalo, že je to vlastně novela se svým začátkem a koncem. Autor utíká před svým předchozím životem , takže se celým příběhem linou jeho vzpomínky, většinou velice bolestné. Ukazuje se, že člověk si své démony musí vyřešit , utéct před nimi nejde. Vždycky Vás doženou - klidně až v Banátu na konci světa. Jazykově je kniha nádherná, úsporná, žádné slovo není navíc, nic nechybí, je to prostě dokonalé.
Není to čtení pro každého, ale mně se kniha líbila.
První, co mě napadá, je, že Hořava dokáže popsat ovčí trus tak, že jej chcete cítit. Překvapilo mě kolika různými vůněmi byla kniha protkána. Někdy se čtení zdálo nad mé síly, snad by se s ním popasoval vzdělanější čtenář, ale já se často prostě nemohla soustředit na asociativní pojetí vyprávění. Knihu jsem se pokusila přečíst dvakrát, jednou ji odložila nedotčenou, teď téměř po dvou letech jsem dočetla. Lehkou hlavu z toho nemám, nebyl to relax, ale Hořava píše tak, že najednou toužím vydat se na místa, která spatřil i on.
Po dočtení mi zůstalo spoustu dojmů a chci sakra ochutnat, jak chutnají plody moruše, protože jsem je nikdy neměl. Ale teď vážně... Tohle je prvotina? Nevím, jak moc to je fikce, jak moc zobrazení reality autorova života, ale v posledku na tom nesejde, Hořava i na velmi osobním prostoru líčí život taký jaký skutečně je. Kdo někdy měl starého psa nad smrtí, tomu se při čtení pasáže z Hořavovy knihy o psu, který čumí do řeky, chtě nechtě musí vybavit, že ono to tak je, a je to smutné, ale je to pravdivé. Ač kniha nemá děj v pravém slova smyslu, je to spíše souhrn fragmentů, stejně se tam dají najít klíčová témata, pro mě jím byla určitě paměť a vzpomínky. To, jak splývá Banát, Brno, Bavorsko, a jak splývá stařičká matka a stařičká dcera v hospice, to jak jeden noční vichr, připomene jiný, to je zázrak lidské asociativní paměti. Nakonec právě jen to zbývá, splývá a plyne, bolí to a hřeje. Hořavova próza mi skutečně připomíná Čepovu tvorbu, jak pracuje s jazykem je jedna stránka, ta formální, a to není začátečnická forma a to potěší – umělecké hraní si s jazykem, ale mě kniha také zasáhla osobně, svými obrazy, svým obsahem. Venkov, zima, štípání dříví, zběhlí psi, pálenka, dující vichr, ticho a klid, ticho a smrt. Máloco si vyčítám více, než že jsem se současnou českou prózou začal tak pozdě, že jsem ji tak dlouho nechával na pozadí, upozaděnou, a přitom je to próza světová, minimálně ta Hořavova ano.
Knihu jsem přečetl rychleji, než jsem si přál. Nejlépe ze všeho hodnotím jazyk a atmosféru, tyto dvě oblasti má autor zvládnuté na jedničku. Každá kapitola mi připadala jiná, ale přitom všechny zapadaly do sebe. Rád se k "Pálence" ještě někdy vrátím, má v sobě jistou nadčasovost, která mě zaujala.
Jelikož jsem od autora již jeho druhou knihu Mezipřistání, která mne bavila, chtěla jsem se samozřejmě pustit i do jeho prvotiny Pálenka. A jen těžko se chce věřit, že Pálenka je autorovým debutem. Protože něco tak precizně propracovaného jsem dlouho neviděla.
Byť jsem původně chtěla hodnotit 4 hvězdami, zvedla jsem nakonec hodnocení na 5, protože mne nakonec přesvědčilo to, jak výborně tu autor pracuje s jazykem a jak skvěle má zvládnuté psaní kratičkých textů, které i přes svoji omezenou délku dokážou uhranout, zasáhnout a něco předat.
Jedná se o soubor próz, které se sice odvíjejí od autorova pobytu v rumunském Banátu, ale i tak se zde autor dokáže překlenout i do minulosti a provázat své "banátské zkušenosti a zážitky" s dřívějšími událostmi, které si přinesl z domova či svého pobytu v Německu.
Výsledkem jsou silné momentky ze života, o životě, o vztazích, o žití v přítomnosti, o nechtěných stínech minulosti, o nasávání atmosféry teď a tady... o věcech, které člověka přesahují a budou tu zdánlivě navěky, když už tu člověk nebude.
Subjektivně uznávám, že pár próz mi úplně nesedlo do noty, proto jsem váhala s tím ubráním jedné hvězdy, ale to, jako kniha působí jako celek, je prostě fantastické.
Pokud hledáte knihy bohaté na akční děj, propracované zápletky a bambilión zvratů, tak tohle vás bude míjet. Pokud se ale rádi noříte do atmosférických (až trochu snových) textů, které odrážejí myšlenky hrdiny a život kolem, tohle by vás snad mohlo zaujmout.
Navíc i jazykově je to strašně krásné čtení, úplně mne to pohladilo na duši. O to silněji to vyznívá právě díky tomu, jak krátké jednotlivé texty jsou - autor nemá prostor na nějaké bezduché vykecávání. Vědomě volí slova tak, aby na malém prostoru řekl hodně. Za mne fakt paráda!
Svým bytím a psaním se autor snaží dostat jsoucnu na kost. Občas cosi zarezonuje a prolne se kamsi do minulosti. Jsou to záchvěvy pravého bytí? To se ještě uvidí, ale přinejmenším je to hodně dobře napsané.
Zase jednou koukám na prázdnou stránku s poblikávajícím kurzorem a nevím, co napsat, protože nic z toho, co naklikám, nemůže ani zdaleka obsáhnout hloubku prožitku, který jsem ze čtení měla. Matěj Hořava vystřelil brilantní stylistikou i sílou sdíleného šíp přesně do mého srdce a s naprostou jistotou se tam usadil. Tenhle vycizelovaný, prožitý a pečlivě (byť rozhodně ne exhibicionisticky) vykonstruovaný rytmický text si musíte všichni povinně přečíst. Lyricky odvyprávěné vzpomínky, které rozechvěje nepatrný pohyb nebo vůně. Paralely mezi zážitky z Banátu a událostmi z autorova mládí v Čechách a v Bavorsku mezi sebou krásně hrají a velmi intenzivně působí na všechny čtenářovy smysly. Skoro jako byste četli dlouhou překrásnou báseň. Miluju!
Čteno podruhé: přestože z toho nejsem nijak na větvi a popravdě mě spoustu těch impresí a dojmů nechalo chladným, nelze tomu nepřipsat jisté kvality.
Próza je situovaná do Banátu, ten však hraje až druhotnou roli - je to především sonda do vypravěčova nitra. Trochu jsem se s tím nemohl zpočátku smířit, tak nezvyklé prostředí a on se stejně obrací do sebe. Ačkoliv mi ta zahleděnost přijde furt trochu na obtíž, syrové a věcné (ale bohužel taky příliš letmé) popisy banátského prostředí bych klidně více rozvedl, tak oceňuji, že exotický prostor Hořava nefetišizuje, nedělá z něj výletní místo, zároveň není schopen se do tamějšího společenství začlenit. Nejedná se o žádnou senzachtivost, jasně, tu a tam se stane nějaká smrt, ale nevykřikuje se to z plných plic. A hlavně – k charakteru vypravěče, vykořeněného a neukotveného učitele základní školy, se to perfektně hodí. Ukazuje se, jak je snaha obnovit svoji citlivost vůči vnějšímu světu marná, když se člověk nedokáže vypořádat s vlastními traumaty a citovou vyprázdněností. Stačí sebemenší detail a vyprávění se přenáší z multikulturní oblasti Balkánu do vypravěčova dětství, dospívání i dospělosti, zkrátka do minulosti. Severní Čechy, Brno, Bavorsko. Nelze přilnout k současnému světu, když vše kolem nás připomíná dávné vzpomínky, které nás tíží.
Ten krátký formát jednotlivých kapitol mi přijde trochu na škodu, chvílemi jsem doufal, že vypravěč setrvá u některých skutečností trochu déle; naťuknuto je sportovní počínání na gymnáziu, multikulturní složení Banátu či příběh Ingeborg a Floriana. A těch výtečných pasáží je tam mnohem víc, například ty o doprovázení starých lidí, o otci a psi, kapitola s rozházenými kostmi (tam nádherně funguje to sepětí s minulostí). A jasně, pak jsou tam pasáže silně obrácené do sebe, dokonce se v té minulosti ani nemíhají lidé, a když ano, tak rozhodně ne pojmenovaní a určití, působí to spíše odosobněně. Neschopnost mít trvalejší zájem a větší citlivost vůči lidským vztahům okolo je pro Hořavova hrdinu také příznačné, což může být chvílemi iritující.
Jazyk je dobrý, o tom žádná, precizně rytmizovaný a zajímavě metaforicky vyjadřující i vypravěčův vnitřní stav; jako by ta hojnost středníků, dvojteček a výpustek nasvědčovala něco i o neuzavřenosti a nejistoty hrdinova tápání. Míň závorek bych ocenil, ty mi přišly občas zbytečně zdobné a osvětlující. Naopak je brilantní Hořavův cit pro popis krajiny, opět úzce související s hrdinovým počínáním, hledající nízká a izolovaná místa, ale i návrší, odkud lze všední realitu sledovat s nadhledem.
Mezipřistání mi přišlo lepší, byť opakovaná konstrukce, tak méně zahleděná, více všímající si lidí, ne jen okouzlená dojmy a vůněmi. Ale i s tímhle období se musel Hořava asi vypořádat.
Samomluva... Občas je to vše maskováno: jako potrhlý stařeček či indián mluvím ke kamenům, mluvím k noži, k habrovému polenu, které se už už chystám rozštípnout kalačem nebo vhodit do žáru ohně; mluvím k visacímu zámku, k petlici, klíči, koštěti... I šepot modliteb jako by se zde měnil v samomluvu... Čtu nahlas; recituju nahlas řecké a římské klasiky; říkám vtipy Sherlocku Holmesovi a sám se jim směju... Opakuji dětská slova; opakuji překrásná slova a podivné věty zdejšího nářečí; mluvím rumunsky, anglicky, německy: samomluva se ráda skrývá, ráda si půjčuje cizí hlasy, cizí řeči, ráda si vymýšlí roztodivné mluvčí a ještě roztodivnější adresáty...
(s. 32)
Smutek, před kterým se neschová(š). Ty stránky nelze hltat, je třeba je pomalu upíjet. Odjede světa kraj, ale všechno okolo mu připomíná cosi jiného...tesklivého a křehkého. Skláním se před kapitolou Pláč a doufám, že odevzdal to knize a šel dál, vstříc něčemu veselejšímu..až do "rozkvetla". (Už žádné kulovatky, moruše a trojtečky!)
"Hudba zmizela...nejbolestnější ztráta mého útěku."
... samota, odpuštění, těžká rozhodnutí, boj sám se sebou, druhá šance, příběhy obyčejných lidí
.
I já bych chtěla občas někam utéct. Utéct od všeho co jsem v životě zažila, od všeho co mě zklamalo a od všeho co mě bolí. Ale vzpomínky nejdou vymazat. Od nich se nedá utéct. Objevují se vždy když nechci a když je potřebuji, tak jsou někde na cestách. Může útěk pomoct? Na jak dlouho?
Kniha plná sebereflexí, autor jde se svou kůži na trh, píše o těžkých i moudrých věcech s lehkostí.
Tohle bylo krásné. Jsem ráda, že jsem se zase kvůli nějaké knize trochu zastavila, věnovala jí maximální pozornost. Autor úžasným způsobem přibližuje dávné vzpomínky a zážitky. Úplně cítím na jazyku chuť jetelových květů... Přečtěte si to.
Ačkoliv má knížka jen málo přes 100 stránek a vlastně je čtivá, četl jsem ji 5 dní, a to jsem měl čas... Rychleji to nešlo. Nutí zpomalit a vážně se zamýšlet nad svým životem. Způsob vyprávění i poezie popisovaných míst, vzpomínek a dojmů, velmi spontánně, tak jako funguje paměť sama, mně zcela učaroval. Jsem okouzlen a kdyby byl autor vydal nějakou další prózu, hned bych se do ní pustil! Velká nádhera, velká hloubka...
Je to zvláštní,u knih oceněných Magnesii Literou jsem buď neskonale nadšená/ Do tmy, Básník, Rybí krev, Zmizet, Selský baroko/nebo úplně rozčarovaná/Jezero,Hastrman a nyní i Pálenka/. Na Pálenku jsem se již dlouho těšila - jenomže jsem mylně očekávala příběhy ze života českého učitele v Banátu. A ono se většinou jedná o melancholické vzpomínání na dětství a mládí v Brně, stylem připomínající spíš poezii.
Nikdy jsem nečetl nic podobného. Zvláštní větná stavba, zvláštní použití slov, oslava života v nejprostší podobě, smrt, zrození, stesk, naděje, kouzlo okamžiku... opojné miniatury, snová atmosféra, příběhy mimo prostor a čas...
Není to próza, i když se to tak tváří, není to poezie, i když se to tak čte. Netušil jsem, že čeština dokáže být tak tvárná, proměnlivá jako rtuť, barevná jako duha...
Na jeden zátah to nečtěte, je potřeba s tím pracovat jako se vzácným kořením a užívat po malých dávkách. Uhrančivě krásné...