Pamatuješ, mami? - Příběh jedné vyhlazené vesnice
Anna Janko
...v šedesátých letech lidé z Lidic, ti, co přežili, přijeli na návštěvu do Soch, podívat se na stejně tragické přeživší… Jenže ta jejich vesnice byla jediná v celých Čechách, se kterou zacházeli tak tvrdě, takže ji média velmi hýčkají. Proslavila se v celém světě kvůli Heydrichovi, esesáckému vůdci Čech a Moravy, protože Lidice byly pacifikovány za atentát na něj. Všichni znají obrázek krásného památníku, zástupu soch dětí, který tam dnes stojí. Každé zavražděné dítě tam má svou sochu… U nás byly stovky takových vesnic, tisíce dětí, mluví se obecně o všech najednou. A to není tak nosné. Protože když slyšíš: sto deset vesnic na Zamojsku, tisíce v celém Polsku, že Poláci vytrpěli po Židech nejvíc ze všech národů, nic nevidíš. To, co námi otřese, musí být konkrétní a mít své jméno.... celý text
Přidat komentář
Kniha mě zaujala už jen tím, že zcela výjimečně nebyla o holocaustu a jiných hrůzách páchaných na Židech, ale o hrůzách, které se děly jen kousek od našich hranic, u našich sousedů, o hrůzách, o kterých se nemluví... Vzpomínky matky, která jako malé dítě přežila vypálení rodné vesnice, sepsané její dcerou, která chtěla, aby se na to, co prožila nejen její matka, ale tisíce dalších Poláků, nikdy nezapomnělo. Vyprávění místy působilo až zmateně, patrně tím, jak si matka snažila vzpomenout na každičký detail a autorka chtěla zachovat autenticitu, na druhé straně z celé knihy běhá mráz po zádech... jediné v čem jsem se ztrácela, byla ta zpropadená jména, protože každý druhý se tam jmenoval stejně, ale za to autorka ani její maminka přeci nemůžou...
Ztotožňuji se s komentářem paní Mileny8281, čtení to bylo velmi syrové, knihu jsem musela často odkládat a nechat v sobě doznít..Zvláštní styl psaní. Ač strohé a stručné,
přesto velmi emotivní a s člověkem to zamává, ač knih s podobným námětem je tolik .
Syrové a popisné vyprávění mezi matkou, která přežila vypálení vesnice, a její dcerou, autorkou této knihy. Události, které by neměly být nikdy zapomenuty. Hrůzy války ve vzpomínkách nevinných dětí. Traumata přenesená na další generaci.
Jen mi vadilo, že několikrát zmiňuje Lidice, jako jedinou obec v Čechách, kterou bylo zacházeno tak tvrdě. Není to pravda. Já sama bych dokázala vyjmenovat 3 - Lidice, Ležáky, Javoříčko. Na internetu jich najdu dokonce 9. Přijde mi, jako by se autorka cítila ukřivděná.
Na druhou stranu to chápu, to číslo je v porovnání s počtem obcí v Polsku velmi malé. Ale nejde tu přece o počty. Za každým číslem jsou jména skutečných lidí.
Nakonec s autorkou souhlasím v tom, že to, co námi otřese, musí být konkrétní a mít své jméno. Z historie se musíme umět poučit. Nesmíme zapomínat na oběti našich předků a dovolit, aby se něco takového znovu opakovalo.
Stále více inklinuji k takovým příběhům. Otřesné je samozřejmě ještě otřesnější, ale mizí závoj milosrdenství, kdy si můžete namlouvat, že jde jen o fantazii čerpající z dějin. Kniha nabízí celkem neznámé události z války, uvědomuje si nejen psychickou zátěž obětí, ale i jejich potomků, které nic takového nezažili. Velmi bolestná je i úvaha, kde se bere sadismus a jakou souvislost lze hledat mezi válkami a nelítostnou krutostí ke zvířatům. Kéž by kniha sloužila k tomu, abychom více přemýšleli nad následky veškerého chování.