Paměti donského Kozáka a českého lékaře
Nikolaj Andrejevič Kelin
Unikátní vzpomínky lékaře, básníka a kozáka Nikolaje Kelina. Nostalgické ohlédnutí za dětstvím stráveným v donských stepích. Niterné osobní svědectví mladého důstojníka dělostřelectva, který zakusil těžkosti první světové války a fatální následky bolševické revoluce, občanskou válku, vynucenou emigraci a odchod od rodiny i z milované vlasti. Represím nově nastoleného režimu Kelin unikl jen o vlásek. Na počátku 20. let totiž v rámci Ruské pomocné akce odcestoval do Československa, kde vystudoval lékařskou fakultu a začal působit jako obvodní lékař. Ani zde k němu ale osud nebyl vždy přívětivý. Čelit musel německé okupaci, příjezdu rudoarmějců, opakovanému věznění a krutým výslechům SMERŠe. I přes život, který si navzdory všem příkořím pro sebe, svou manželku i děti vybudoval, kozácká houževnatost a touha po vřelé náruči rodného Donu jeho srdce nikdy neopustily. Memoáry vyšly v ruštině kompletně až v roce 2021. Předtím byly vydány jen v redukované podobě, kde byly vypuštěny pasáže popisující zvěrstva Rudé armády. Do češtiny je pro svá vnoučata začal překládat autorův syn, historik Alexej Kelin. Knihu doprovázejí autentické fotografie.... celý text
Přidat komentář
Nerada čtu o bojích a válkách, takže jsem se první polovinu knihy nutila do pár stránek za týden. Přesto knihu doporučuji. Zhruba od kapitoly "Naděje na odjezd" se příběh překlopuje do první mírové doby, do Čech, pro mě zajímavějších informací, sžívání se autora s prostředím, s naší uzavřeností, mnohdy nemístnou šetřivostí, která vedla ke zbytečnému úmrtí...
Jeho osud je strhující.
V této druhé části jsem si všímala i takových drobností, jako je poznámka o vzácnosti dnů, kdy slunce svítilo na bezmračné obloze, což je do očí bijící kontrast k současnému pořizování solárních panelů i na staré chalupy.
"Pro matičku Rus jsem snášel hlad a zimu, útrapy nekonečných tažení a hrůzu krvavých bitev. Vůlí osudu jsem ale byl vyhozen jako zbytečný, ba dokonce škodlivý odpad za dveře vlasti. A byla to ta malá, mně neznámá země, která ze mě znovu udělala člověka."
Když se po téměř 40 letech vydal do Sovětského svazu za rodinou a zjistil, že jsou si navzájem cizí, byl zděšen. Vztah k sestře vyjádřil v básních, kousek cituji:
SESTŘE
Svá přetěžká víčka si netroufám zvednout
a na tebe se podívat.
A přece jsi bez dechu ke mně šla jednou
a na sněhu chtěla se hřát.
Já zahřát tě nemohu v téhleté chvíli.
Kde mám teplo vzít? Napověz!
Vždyť oba jsme ho za zlých let vyzářili
až po známou nejzazší mez.
Vždyť také mě pochroumal zběsilý osud
v svém chuchvalci smrtících mlh.
Už ode mě nečekej křísivou rosu,
když přišel jsem o zrak i sluch.
Tak bratrovi odpusť, že těžko tě vzkřísí.
Je tolik let mrtvolou sám...
My všichni jsme naživu bývali kdysi,
já teď jako troud vydoutnám...
Však vím - všude po těle jitří se rány,
tak jakápak o duši řeč...
Tak přemnohé bědy se seběhly s námi,
že z pohledu může vzít křeč.
Precizně zpracované vzpomínky Nikolaje Kelina.
Je neuvěřitelné ,co vše jeden člověk může prožít.Knihu si určitě přečtu ještě jednou.
Paměti Kelina staršího byly prostě výborné. Krásně ukazují, jak život bílé emigrace nebyl ani v nejmenším jednoduchý. Můžu doporučit komukoliv, kdo se o problematiku zajímá. Navíc Kelin píše poutavě, byť mě mrzí, že nejde o kompletní vydání pamětí.