Paměti gejši
Kiharu Nakamura
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12096/bmid_pameti-gejsi-JHx-12096.jpg
4
43
43
Bývalá gejša vysvětluje, oč se v povolání gejši, jako tradiční součásti japonské kultury, jedná, líčí předválečné Japonsko a svůj válkou poznamenaný život. Zcela mimořádné memoáry kromě líčení osobního údělu autorky přinášejí i velice zajímavé líčení tradičního života v Japonsku obecně a japonské kultury zejména. Nevšední je i autorčin pohled, srovnávající předválečné poměry se současnými, což pro evropského čtenáře je exotické v obou případech. Kiharu se věnovala náročné práci gejši už od svých šestnácti let, a setkala se s mnohými osobnostmi západního světa, které před válkou navštívily Japonsko. Válečná léta prožila velmi těžce a dobrodružně a po válce odešla do Ameriky, kde žije a kde se brzy prosadila jako propagátorka tradiční japonské kultury.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2001 , Ikar (ČR)Originální název:
Kiharu - Memoiren einer Geisha, 1998
více info...
Přidat komentář
Stejně tak jako mnozí, i já jsem měl na začátku problém se čtením. Jakmile jsem se ale sžil se stylem, kterým autorka píše, vtáhla mě kniha do své exotické atmosféry. Rozhodně zajímavá osobnost s mnoha jedinečnými vzpomínkami a postřehy. Pokud Vás zajímá kultura Japonska nebo povolání gejši, rozhodně byste si neměli nechat ujít možnost knihu si přečíst.
I kdyby si paní Nakamura polovinu vymyslela - jakože asi ne- stále by to co jsem přečetla bylo velmi poučné.
Ve chvílích kdy popisovala předpojatost, chamtivost, závistivost Japonců jsem měla dojem že píše o lidech žijících v ČR.
Možná je to tím že zloba je všude stejná.
Hvězdu navíc dávám za: " Člověk je zvláštní živočich. Predátoři jsou většinou vzdělaní a převážně jak společensky, tak i materiálně dobře zajištění, proto by nikdy nikoho ani nenapadlo, že mají zapotřebí mučit ty ostatní až na dřeň."
Knihu jsem mela velke problemy docist. Aby to nebyla moje prvni nedoctena kniha jsem se musela moc premahat. Autorka a jeji vypraveni mi bylo nesympaticke, vsechno zvladla nejlepe, vsechno umela, kazdy zni byl paf, vypadala neuveritelne mlade i v duchode..
Neohrabané vyprávění přesycené osobami a opakujícími se, velmi často nezajímavými situacemi. Víc mě upoutaly až životní události hrdinky během války a těsně po ní. Málo informací ze vzdálené země a prostředí, naopak úroda vytahování se a chlubení, Styl vyprávění mi byl nesympatický.
Dočetla jsem, ale bylo to jen taktak. Několikrát jsem knihu odložila, rozhodnutá nepokračovat, ale pak mi to nedalo, zas jsem ji otevřela (sic s nepříliš velkou chutí) a po malých dávkách - několika stránkách, ji zvládla až do konce.
Zpočátku mě čtení moc nebavilo, ale jen proto, že autorka vzpomínala na své známé, zákazníky čajoven a vlivné osobnosti Japonska, kteří jsou však pro Evropany naprosto cizí a neznámí. Čekala jsem i, že se bude více věnovat přípravě a povolání gejš.
Ale líbilo se mi jak vylíčila válečný a poválečný život v Japonsku a následně svůj život v Americe a rozdílnost povah i přístup k životu Američanů a Japonců.
Paměti gejši nejsou ani tak o gejšách jako spíše o životě jedné excentrické ženy, která toho prožila opravdu hodně. Optimismus, který ji nikdy neopustil, je skrze nepříliš umně psaný text nakažlivý stejně jako její nadšení pro život samý. Čtete-li tedy rádi o zajímavých lidech, je to kniha pro vás. Hledáte-li však informace o gejšách jako takových, doporučila bych jinou knihu.
Je to jiný svět. Myslím, že je to první kniha, která přiblížuje evropanům svět gejš. Jestli je to pravda, pak překladatelka určitě zná svět japonských gejš.
Paměti gejši
Moc hezky se to cetlo. A samozrejme, jako kazda autobiografie, jsou nektere useky zabarveny skrz optiku autorcinych emoci.
Musela to byt kazdopadne nezlomna zenska s neskutecnou vuli k zivotu a silnou intuici. Uz jen to, ze sama od sebe nemela ambice psat, ale presto tuto utlou knizku sepsala, je obdivuhodne. Nezastavila se pred prekazkami, a to by v dnesni ufnukane, zamindrakovane dobe mohlo byt vzorem nejedne ctenarce a ctenari.
Jen prekladatelka a korektor by zaslouzili kolektivne mokrym hadrem, minimalne pres ruce.. Na IKAR prekvapive bidne odvedena prace.