Pan Blouznil

06.08.2022

Autor v úvodu píše, že texty pana Blouznila psal 20 let. Takže asi 5 stran ročně. Dále upozorňuje, že jde jen o rozptýlení. Už nespecifikuje, zda jeho či čtenářovo. Tipoval bych, že spíš jeho. A přišlo mi zbytečné, plýtvat na to papírem.
Ale třeba je to tím, že si obecně k produktům Francie hledám cestu jen obtížně. Dobře, Balzac. Zola. Rolland? Možná Vian, Houellebecq. Pingeta pro příště ignoruji. Zmatený děj, bez přímé řeči není jasné, co kdo říká a co si myslí, repetitivní témata, občas pokus o absurditu (vtipnou?). Chápu, že to zřejmě má ilustrovat destrukci mysli Alzheimerem, avšak se mnou se to minulo.
Hvězda za to, že kniha je krátká a občas se objeví povedenější pasáž. Ale jako celek obrovské zklamání a nevyužití potenciálu.

04.12.2018

Kniha, která je uváděna jako úsměvný román. Nicméně, pokud si knihu přečtete pozorně a nejlépe i opakovaně, uvědomíte si, že tato úsměvnost je hořká. Ta hořkost od lehkého úsměvu postupuje víc a víc. A čtenář si uvědomí, že stupňování odpovídá postupující zapomnětlivosti pana Blouznila. Děj je modelovou ukázkou postupujícího Alzheimera, který je pro okolí, kterého se bezprostředně nedotýká úsměvný a zapomnětlivost působí zábavně, ale pro ty kteří jsou v blízkosti nemocného není úsměv výsledkem pobavení, ale obrannou reakcí na bezmoc, chvilkovým uvolněním od trvalého napětí.