Pan Werich z Kampy
Jiří Suchý , Ondřej Suchý
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/89167/pan-werich-z-kampy-89167.jpg
4
27
27
Bratři Jiří a Ondřej Suchých se nezávisle na sobě setkávali na Kampě s Janem Werichem. O těchto setkáních vydávali během uplynulých třech desetiletích svědectví v řadě článků, úvah a knižních kapitol, které teď shrnuli a doplnili o další vzpomínání. Kniha, kterou vydává nakladatelství Ikar obsahuje řadu dosud nikde nezveřejněných a často unikátních fotografií.... celý text
Přidat komentář
Ač bych to nečekal (Osvobozené divadlo je mým koníčkem už od mala), přesto jsem se tu dočetl dost pro mne nového. Werichovu účast v zahraničních filmem jsem objevil až v souvislosti s (notně komickým) filmem "Pád Berlína" a o dalších jsem nečetl nikdy nic. Trochu mě udivilo, proč se Jiří Suchý pohoršuje nad tím, že Ivan Mládek nemá rád Osvobozené divadlo, když by si to mohl zdůvodnit svou vlastní formulací: Je mentálně úplně jinde (těmito slovy sám Jiří Suchý okomentoval pro změnu Werichovu nevraživost vůči surrealismu). Ale jinak žádné vážnější výhrady nemám.
Se zájmem jsem přečetl tuto publikaci, výborně podanou oběma autory Suchými, prakticky se dovídám opět něco nového o panu Werichovi až do jeho odchodu. Pan Werich byl opravdu někdo, svým humorem a podáním se navždy zapsal do našich dějin. Pan Werich byl výborný znalec dějin hlavně antiky a tudíž si hodně pamatoval. Můj zážitek-Divotvorný hrnec u nás v Hradci, zúčastnil jsem se. Smál jsem se dosyta.
Upřímně řečeno, není to špatná kniha, ale ta kolážovitost mi vadí. Tohle je formát vhodný pro rozhlasový pořad, na knihu to ale asi úplně nestačí. A je opravdu škoda, že Jan Werich pokud vím dodnes nemá slušnou fundovaně sepsanou biografii, přestože nejrůznějších memoárových knih obsahující různé veselé historiky, často dosti náhodně sebrané a mnohdy různým způsobem recyklované, vyšla celá řada. Škoda...
Mám rád Jiřího Suchého, který je spoluautorem této knihy. Jeho vyprávění (do str.47) je milé, vtipné a vypovídající - tedy přesně takové, na jaké jsme zvyklí z jeho knížek, her a povídání v masmédiích.
Pak je zde spoluautor knihy, jeho bratr Ondřej, který mi připadá, že trpí syndromem svého staršího úspěšného bratra.
Dobře to vyjádřil ošetřující lékař Miroslava Horníčka v Liberci, MUDr.Vladimír Mareš:... "Takže pane Ondřeji Suchý, až zas uvidím někde článek autorizovaný jménem Suchý, stanu se nedůvěřivým. Pokud ovšem nebude před Suchým stát Jiří. A nemusí být ani svatý. Úplně mi stačí Váš bratr. "
Není k tomu co dodat !
Byla jsem bohužel spíše zklamaná... Nemyslím, že je vhodné vytahovat na pana Wericha a lidi z jeho okolí všechno, zvláště, pokud už se k tomu nemohou vyjádřit a svým humorem vše uvést do správného světla. Knih Jana Wericha a o Janu Werichovi jsem četla víc a bez téhle bych se byla obešla.
Na přečteí knihy jsem se opět těšil. Autoři Jiří Suchý a Ondřej Suchý znamenitě popsali ze své zkušenosti profil jednoho z největších komiků, herců a spisovatele Jana Wericha. Já si piomatuji a jeho dvojníka Jiřího Voskovce po válce, kdy v Hradci Králové, již bez Voskovce uváděl slavnou hru Divotvorný hrnec, kterou si přiverzl sám přeloženou z emigrace z USA. To je jen střepinka knihy. Její obsah je tím zajímavý, že Jiří s pomocí bratra Ondřeje odhaluje činnost Wericha od jeho vstoupení na českou půdu po válce. Oba se nezávisle na sobě setkávani na kampě s Janem Werichem. Hlavně z těch setkání vznikali jejich poznatky, názory a ohlasy tohoto milovaného herce a národního umělce. Hlavně jsem si zopakoval, co dosud o Werichovi vím z literatury a sdělovacích prostředků. Dali mě nahlédnout také do jeho zákulisí a jeho povahy. Werich byl svým způsobem svůj, byl náladový a i příšný na své herce v divadle, které řídil. Zajímavý je kapitola o jeho spolupráci s Miroslavem Horníčkem. Proto je také jeho překvapivý rozhochod po jejich šestiletém působení na forbině divadla. Nechce se mi věřit vyjádření Stelly Zázvorkové, že měl za sebou poměr nejméně se 60 ženami. Pochmurný je jeho závěr života. Trpěl svojí nemocí. Pak se nelze divit, že se tak měnila jeho povaha. Závěr knihy od Jiřího Suchého citelně hodnotí jeho uměleckou činnost. Stojí za to si knihu přečíst.
Začátek se mi vůbec nelíbil. Jiří Suchý se rozhodl v této knize vypořádat účty s Ivanem Mládkem. Měl si to s ním vyřídit na stránkách Reflexu, kde Mládek napsal něco o Werichovi a panu Suchému se to nelíbilo.
Kniha je naštěstí rozdělena do 2 dílů, první jsou vzpomínky J. Suchého a druhý, zajímavější, napsal Ondřej Suchý. Protože už jsem od těchto 2 pánů dost o Werichovi četla, kniha mi nepřinesla celkem nic nového, pár fotografií, které jsem naznala a úryvek z dopisu.
Škoda, že na první straně přebalu je Werichova dobová pohlednice z NDR, zadní strana obálky je nádherná. Werich je tam vyfocen na Kampě, kde se dívá z okna svého domu - ta by se spíš hodila na přední stranu.
Je mi to líto, jen 3* s odřenýma ušima.
Moc mne to mrzí, celou dobu jsem si totiž říkala,četla jsem lepší, ale když už nic jiného, je to alespoň jiné.
U téhle knihy jsem ráda, že jsem ji dočetla (DOČETLA, nikoliv přečetla). Poslední 1/3 pana O. Suchého to prostě celé nějak pokazila. Ano, je v pořádku napsat o vztahu W+H (I jeho vývoji) . Jenže celá ta obhajoba působí z mého pohledu hrozně ukrivdeně.
Přitom ty vzpomínky nejsou vůbec napsány zle, člověk se zase dozví jiný úhel pohledu. Celkově to na mne bohužel nepůsobí tak dobře, jako jiné knihy.