Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/267954/bmid_pani-bovaryova-bo3-267954.jpg
4
1958
1958
Nezkušená Ema, která vyrůstala v klášteře, se upíná k vysněným romantickým představám o lásce a sladce růžovým vidinám o své budoucnosti. Tím krutěji ji pak zasáhne realita. Vdá se za ovdovělého venkovského lékaře, původně manžela nehezké stárnoucí měštky, kterou mu vybrala panovačná matka. První omámení z posvatebních šťastných chvil však záhy vyprchá, Ema se začne nudit. Po přestěhování Bovaryových do městečka Yonville se narodí malá Berta, ale ani dítě neznamená změnu k lepšímu. Ema hledá rozptýlení v krátkodobých vztazích a nevěře, s manželem odjede do Paříže, aby byla blíž svému milenci, avšak tím jen uspíší svůj pád. Zoufalá Ema tvrdě doplácí na svou naivitu, ocitá se v dluzích a marně hledá schůdné řešení...... celý text
Přidat komentář
Někdo mi říkal, že Ema Bovaryová je rozmazlená hysterka. Možná ano, ale to není to hlavní. Tohle totiž není (jen) její příběh. Malé doporučení: Až to budete číst, nevyčerpávejte veškerou pozornost jen a pouze na hlavní linii; sledujte celkové milieu, všímejte si všech postav; Ema je vlastně jen roznětka dění, je faktorem, který uvádí do pohybu „ty ostatní“ a dává jim tak možnost předvést, co jsou vlastně zač; a oni tu možnost využijí tak dokonale, až z toho běhá mráz po zádech. Jestli si myslíte, že dříve byli lidé nějak lepší a ušlechtilejší než dnes, tahle knížka vás perfektně zbaví iluzí. ZÁVAN SPOILERU: Když se v závěru úplně idiotský ateista a „pokrokář“ nad mrtvolou dohaduje s naprosto stejně idiotským, „zpátečnickým“ farářem, přičemž oběma je osud zesnulé v lepším případě zcela ukradený, v horším jim slouží jen k tomu, aby se mohli blýsknout, je to vrchol všeho.
Když budete číst pozorně, budete na konci chtít být jiní než „oni“; a umíte-li být k sobě upřímní nebo se o to aspoň snažíte, zhrozíte se, že i vy byste takhle jednou mohli dopadnout – ne jako Ema, ale jako všichni ti přechytralí prďolové, kterým je všechno vždycky hned jasné, kteří by „nikdy...“, kteří by nikdy neudělali „takovou hloupost“, nikdy by nejednali „tak pošetile“, kteří jsou vždycky rozumní a obezřetní, kterým by se „to“ nikdy nemohlo stát. A to je zatraceně dobrý důvod, proč Paní Bovaryovou číst.
Pekne vykreslena Francie dane doby, ale jednak se to strasne tahne, vesmes se tam vubec nic nedeje a hlavne Madame Bovary by s prehledem vyhrala cenu za zensky charakter nejvic na presdrzku vsech dob. 4/10
tohle jsem nedokázala dočíst. je to ubíjející, ema mne štvala! místo toho jsem raději přetrpěla film.
Zajímavá ukázka toho, jak nemusíte nijak vymýšlet komplikovaný příběh, jeho stavbu, květnatost, trápit svou fantazii a představivost, prostě si jen sednete a prostě a jednoduše popíšete své bezprostřední okolí. A napíšete nadčasový román platný v kterékoliv době, protože není o té době, je o lidech a svět i lidé se sice, tvrdí se, mění, ale ne zase tak moc, jak by se zdálo. Některé věci zůstávají pořád stejné. Třeba Paní Bovaryová, věčně nespokojená se svým reálným, platným statusem quo, neustále zahleděná někam dále, výše, ne přímo před sebe, na sebe, ale do dáli, která chce vždycky více, než má nebo potřebuje. Nebo její manžel, hodný, milující trouba, který vidí jen dobro a příkoří si nevšimne ani, když o něj zakopne, i na něm vidí dobro, prostě a jednoduše, dobrák, až to bolí. A co takhle vychytralý obchodníček Lhereux nebo ješitný lékárník Homais, kteří to v knize schytávají mnohem více, než samotná titulní hrdinka (kteréžto chování je částečně, minimálně v počátcích, tak nějak i pochopitelné)? Neříkejte, že nikoho takového ve svém okolí neznáte. Paní Bovaryová je svým způsobem taková Troškovina, ovšem bez podlézavě rádoby komického zabarvení. Nezesměšňuje, vlastně ani nekritizuje, jen předkládá. Možná proto jí to vyneslo docela zajímavé postavení stále známého a vydávaného (dokonce filmovaného) románu, který ale zase není nějak zvlášť silně uchvacující. Je jen dobrý. Ale to bohatě stačí.
Myslela jsem si, že to bude maličko jiné. V knize mi vadí zdlouhavé popisy nálad paní Bovaryové, kterou jsem si prostě neoblíbila. Jinak se mi líbí autorova myšlenka, kdy člověk chce dosáhnout svého vlastního štěstí.
Flaubert to myslel možná všelijak, ale rozhodně nenapsal komedii, a tady je to ( až na vyjímky) samé chi chi chi a a cha cha cha, jako by úděl hrdinky, ať už si život kreslila v jakkoliv růžových tónech, byl tak směšný a smrt člověka vyslovená legrace. Neboť přeci jen se ocitáme na hranici jiného času než je 21 století, kdy lze z mnoha peripetií vyjít s trochu jiným štítem. A přesto mám často dojem že je kolem mne dost takových to postav, jenže dnes nemusí svůj život ukončovat tak razantně. Je to vždy jen úhel pohledu a člověk zjistí, že ony se ty myšlenky zase tolik nepozměnili, člověk stojí pořád tam kde stál, protože společností vždycky hýbou nějaké myšlenky. A až tak zromanizovaná ta doba přeci jen nebyla, jen ty romány:)
Ze čtení jsem velké potěšení neměl, bojoval jsem s tím, abych knihu dočetl. Děj nepřekvapí, pro mě v tom chyběl zvrat. Kniha asi hodně měla co říci v době, kdy byla napsaná. Dnes mi to přijde už jen jako sonda do minulosti, pro představu, jaké myšlenky hýbaly francouzskou společností koncem 19. stol.
Ach Vy nešťastná, melancholická a nespokojená paní Bovaryová! Chtěla jste příliš, chtěla jste více, než jste měla. A nakonec jste za to vše zaplatila a přitom poznamenala i své okolí a nejvíce ublížila těm, kteří vás bezvýhradně milovali.
Romantismus se vším všudy. Setkáváme se s hrdinkou, toužící prožít život plný dobrodružství a vášně, místo toho ji osud do cesty přivedl provinčního doktůrka, neprůbojného človíčka, který svou láskou mladou paní nejdříve nudí a nakonec se jí zprotiví natolik, že se z počestné ženy stane cizoložnice. A navíc ještě zadlužená cizoložnice.
Emu můžete milovat, nenávidět, chápat nebo jí pohrdat. Vše je v pořádku. Paní Bovaryová je obrazem tehdejší doby, kdy dámy mezi domácími pracemi povzbuzovaly svou fantazii četbou románů a v skrytu duše čekaly na ten všepohlcující plamen lásky, který, když už přišel, bral vše.
Závěrem bych chtěla ocenit autora za jeho vcítění se do mysli ženy, jež se rozhodl zachytit na stránkách své knihy. Nemohu než hodnotit plným počtem hvězd.
Měla jsem pocit, že tuhle knihu nikdy nedočtu. Flaubertův styl psaní mi vyhovoval, ale Ema byla tak strašně nesnesitelná, že jsem měla několikrát chuť knihu roztrhat, či alespoň zastrčit hluboko do knihovny. Už dlouho jsem nečetla o tak příšerně nesnesitelné hrdince, jejíž způsob myšlení by mi byl tak strašně protivný. Ema má zkrátka vlastnosti, kterými, podle mě, každý normální člověk hluboce opovrhuje. Navíc způsob, jakým to všechno nakonec \"vyřešila\", se mi opravdu příčil, protože \"co si člověk nadrobí, má si také sníst.\" Flaubert hezky vypráví a popisuje, ale i přesto se mi Paní Bovaryová nelíbila. Nenašla jsem totiž pro Emino jednání nejmenší pochopení. Jasně, možná Bovary nebyl zrovna princ na bílém koni, o kterém snila, ale stejně moc nechápu, co jí přivedlo k jejímu způsobu života. Milenci by se snad ještě pochopit dali, ale její neskutečná povrchnost a neustálé rozhazování peněz už ne.
Názorný příklad toho, že i v 19. století bujela mezi lidmi faleš, intriky, nevěra a podlost. Znuděná panička hledala rozptýlení a nacházela jej v mileneckých avantýrách, až si nakonec vzala život. Jak žila, tak i skončila, o svou dceru jevila zájem jen když se jí to hodilo. Konec byl smutný, ale očekávaný.
S odstupem jsem si k této knize vytvořila zajímavý vztah, je pro mě takovou citací toho, že to, co vám na partnerovi vadí, časem nezmizí, ale spíše se čím dál tím více vyostřuje. Emma je neskutečně protivná postava.
I když se to tak nemusí zdát, tak Paní Bovaryová má námět, který je nadčasový ve všech dobách i dnes:) Žena, která nedostává ve svém životě to co chce a neustále závidí ostatním až se sama dostává do depresí a ruinuje si život. Příběh se mi líbil a ani popisnost nebyla na škodu. Musím uznat, že byla trochu zdlouhavá, ale s tím se musí u podobných klasik počítat.
Knihu jsem četla dvakrát, protože jsem doufala, že ji podruhé lépe pochopím. Ale žádbá sláva se nekonala. Po třetí už se do ní asi nepustím.
Knihu jsme četla na dvakrát, protože mě zpočátku absolutně nebavila, takže mi na stole ležela celkem dlouho rozečtená, než jsme se rozhodla s ní skoncovat,začala jsem si číst od začátku a dobrala jsem se i konce. Celkově mě to dílo vytáčelo svými popisy, no jo, realismus, ale pak mě nakonec oslovila i tím, s jakou bravurou byla vykreslena touha po snech, marnivost i nevšímavost manžela. Celkem milé dílo, musím říci na konec.
Kdybych tuto knihu tenkrát neměla v povinné četbě, myslím, že bych po ní nikdy nesáhla. Romantismus mi až tak moc neříká (až na nějaké výjimky). Nejspíš se mi tato kniha nelíbila i kvůli velké nesympatii k paní Bovaryové, která se vážně chovala šíleně a neustále byla myšlenkami ve svých snech a tužbách, místo toho, aby si vážila toho co měla - a že to tak zlé opravdu nebylo! Využívala jen hodnosti svého manžela a přitom mohla mít šťastný a spokojený život.
Kniha pro mě nudná, zdlouhavá a nevím, proč jsem měla většinu děje chuť paní Bovaryovou pěkně nakopnout :-)
Kniha byla zpočátku zajímavá, jenže mi vadilo, že děj se pořád hrozně vlekl. Za sto stránek se stala jedna zajímavá a důležitá věc. Příběh není moc zajímavý, ale na svou dobu je určitě dobrý. Gustave Flaubert se tak asi nestane mým oblíbeným spisovatelem.
Vtětšinou jsem zvyklá na knihy, kde je poměr 15% špatná část x 85% dobrá. Bohužel u Paní Bovaryové to bylo přesně naopak. Ani sama nevím proč. :-/
Dočetla jsem jí pouze silou vůle. Škoda. Možná tomu napomohla moje nechuť číst pasáže, kde "hysterčila" a podváděla paní Emma. Což byla bohužel většina knihy ...
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Smutný a tragický, ale strhující příběh ženy, která v touze žít jako hrdinky milostných románů zapomíná na to, co je skutečné a co ne. Svými sny se nechá doslova zabít. A nejen ona…
Flaubert na Paní Bovaryové pracoval pět let, a vsadím se, že po dopsání nelitoval jediné sekundy (i když, jak je známo, každý umělec je svým největším kritikem). Nejde zde ani tak o děj, který je v podstatě přímočarý a bez dramatických zvratů, jako především o psychologii jedné z nejvýraznějších literárních postav. Už jenom její jméno – Ema Bovaryová – vzbuzuje v každém čtenáři určité chvění. Jedni ji nenávidí, druzí ji litují, třetí jí opovrhují, čtvrtí chápou a pátí vše dohromady…
Paní Bovaryová ukazuje, co se s člověkem může stát, pokud se nechá zcela pohltit svými sny a romantickými představami. V tom vidím hlavní kouzlo románu. A také v tom, jak „skutečnou“ a opravdovou osobou byla. V jedné chvíli na zabití, o padesát stran později k politování, ale vždy stoprocentně lidská a uvěřitelná. Netřeba dodávat, že i dnes, po více jak 150 letech od prvního vydání, mnoho lidí následuje jejího příkladu. Což však jen dokazuje, jak nadčasové a stále aktuální dílo Flaubert napsal.