Pani Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/292155/bmid_pani-bovaryova-RJ8-292155.jpg
4
1949
1949
Tento realistický román známého francouzského autora byl napsán na základě skutečných událostí z let 1851–1856, o kterých se psalo v novinách. Autor byl za něj žalován pro ohrožení veřejné mravnosti a urážku náboženství. Žaloba však byla naštěstí zrušena. Hlavní postava, paní Bovaryová, přijme nabídku k sňatku od vdovce Karla Bovaryho, a přichází tím o své iluze romantické lásky. Vede nudný život, který si zpříjemňuje několika milenci, ale všechny vztahy dopadají špatně...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1976 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Madame Bovary, 1857
více info...
Přidat komentář
Je zajímavé, jak se tady některé dámy rozplývají nad tím, jak prý perfektně Flaubert dokázal vystihnout ženskou mentalitu. Skoro jako by Bovaryová pro ně byla hrdinkou. Prý „oběť doby“. Haha... Tak honem zpátky do knihovny a přečíst znovu!
To totiž určitě nebyla pocta ženské mentalitě! Copak jste to nečetli? To byla pěkně ostrá kritika. Dneska by už se nic takového neprodávalo, protože by to bylo bráno jako jeden velký a dost drsný „hejt“ na ženy. Tak to určitě Flaubert nezamýšlel, ale je taková doba, kdy v něčem slabší automaticky znamená hodný (což je samozřejmě blbost).
Flaubert to hlavně zamýšlel jako kritiku osobních vlastností, ne poctu!
Paní Bovaryová je povrchní, sebestředná, prázdná skořápka plná nenávistí a ač to, co se jí nakonec událo, bylo velmi kruté a skoro mi jí až bylo líto, nemůžu se ubránit pocitu, že si to zasloužila. Stejně jako pro muže je návod, kým nebýt, psychopat Miláček, paní Bovaryová je Jeho ženskou obdobou, i když má přeci jen poněkud jiné vlastnosti a nakonec oproti Miláčkovi, přeci jen alespoň nějaké kousky svědomí.
Nutno říct, že i někteří muži jsou v tomto románu docela slizouni i hajzlíci a taky se tam projevuje ten odvěký rozdíl, kdy muži umí lépe oddělit city od tělesných prožitků. Hezké ale je, jak se to potom vlastně otočí a Leon je tím, kdo miluje a nechce vidět tu shnilost pod slupkou Bovaryové, čímž Flaubert ukazuje, že nic není černobílé.
Prostě nadčasový román se vším všudy.
Těžko se člověku hodnotí klasická literatura, a když jde o Paní Bovaryovou, tak jsem opravdu na vážkách. První část knihy mě nijak neoslovila. Oblíbila jsem si sice pár slovních spojení, ale necítila jsem žádnou potřebu se ke knize vrátit. Druhá část už mě bavila více.
Není těžké pochopit Emino jednání, ale to neznamená, že se jím nemůže opovrhovat. Toužila po velké lásce, ale realita ji zklamala. Byla by vůbec někdy šťastná anebo by ji začal nudit i zámecký život? Je pravda, že by mohla prožít navenek pěkný život, kdyby neudělala několik blbých rozhodnutí, ale uvnitř by ji vždycky sžíraly myšlenky na to, co mohlo být.
Paní Ema zkažená četbou románů, která chce tu velikánskou opravdovou lásku, okolí, které ji nechápe... Kdo z nás nějakou tu Emu nezná?
Klasika, která pro své nadčasové téma rozhodně nezklame a k jejíž četbě stojí za to se jednou za čas vrátit.
Musím přiznat, že kniha předčila má očekávání. Po Chrámu Matky Boží v Paříži mi
citové monology nepřišli až tak hrozné a dlouhé. A to hlavně na začátku, kde děj
celkem rychle odsýpal. V druhé půlce začal autor více rozepisovat Emminy pocity, to
už mě tolik nebavilo, ale stejně se to dalo přežít. Samotná postava Emmy mi hodně
vadila, její chování a zbytečné utrácení, zamlčování věcí před Charlesem, který byl tak
laskaví až i trochu naivní. Bylo mi ho líto, jelikož dělal vše, aby ji rozveselil a zpříjemnil
život, ale ona to stále nedokázala ocenit a jen si na něj stěžovala. Krom znechucení
nad charakterem Emmy ve mně kniha nic víc nezanechala. Flaubert sice vystihl citové
postoje postav, společnost a prostředí soudobé Francie velmi dobře, přesto mě
příběh moc nezasáhl. Knihu si určitě znovu nepřečtu, jsem ale zvědavá, jak vypadá
filmová verze.
Knihu jsme dočetla, ale že by mě vtáhla do děje a já se od ní nemohla odtrhnout? To ani náhodou :-) Na to abych se mohla ztotožnit s hlavní hrdinkou jsem až příliš pragmatická
Nakonec jsem to docetla, ale musela jsem se do toho nutit. Emma me rozcilovala, ale v podstate mi ji bylo lito. Znovu bych to uz necetla.
Existuje kniha "Personnages secondaires dans Madame Bovary". Když jsem to viděla poprvé, podivila jsem se podobně, jako kdyby někdo k červené knihovně vytvořil slovníček pojmů. A pak jsem pochopila, že to jsou především vedlejší postavy, které to všechno způsobily... A tohle je moje soukromé Pokání.
Titul "Madame Bovary" sedne knize jako ulitý. O to tam celou dobu jde, že Emma je PANÍ Bovaryová. Často se setkávám s názory, že Emma je příšerná a že si neváží dobrého bydla. No, podívejme se na to i z druhé strany - já Emmu chápu. Co může jako žena ve své době dělat? Starat se o manžela a o dítě, krášlit dům, sloužit jako neužitečná ozdoba? Jasně, že chce něco víc.
Nad Emmou bych zaplakala. Slouží jako prostředek - prostředek k rodinnému životu, milenecké lásce bez závazku, rozptýlení, získání dalších a dalších peněz... A nemůže z toho uniknout i když by si to přála. Jaké to asi musí být, vracet se, rozpálená touhou, do šedé a ponuré domácnosti, kde na vás čeká manžel, který vám nerozumí, ani se o to příliš nesnaží?
Hodnotím 10/5. Za úžasné slovní hříčky především - Lhereux který způsobuje jen samé "malheur", čili Štěstí, které jen neštěstí ostatních plodí... Nebo "Oh, mais!" Homais...groteska sama. Bravo. Teď i v 19. století.
Člověk má chuť Emmu přetrhnout. Chronicky nespokojená, alibistická a, chce se říct, hloupá paní Bovaryová, je bezpochyby trochu semleta dobou a upjatými konvencemi tehdejší společnosti. Na jednu stranu její touze po citu, blahobytu a vášni rozumím. Na druhou stranu jí vnímám jako, útlocitní prominou, zhýčkanou povrchní krávu, kterou pálí dobré bydlo.
Zajímavé je, že ona funguje, ke své zkáze, jako takové zvětšovací sklíčko. Zrcadlo, ve kterém se odráží malost, zkaženost a přetvářka ostatních. Říká se, že charakter člověka je průměrem 5 osob, s kterými se daná osoba stýká. Mohla být tedy vlastně Emma jiná?
Flaubert vytvořil hlavní postavu, která je jiná než klasičtí kladní a odvážní hrdinové. A i když to oceňuji, kniha si mě prostě nezískala. Vyprávění bylo rozvleklé a bohužel docela nudné. A antipatie k hlavním i vedlejším postavám limitující...
Do děje jsem se celkem vžila, hlavní hrdinka byla hezky vykreslená, pochopitelná. Hezký popis silného citu, který nedovedla ovládnout i "charaktery" protřelých milenců a milujícího manžela. Situace byly silné a jen lehce křečovité. :)
Četla jsem po letech a teď nad životem paní Bovaryové stále přemýšlím. Je jednoduché ji odsoudit, ale mně je jí spíš líto. Vždyť nepotkala ani jedinou kladnou mužskou postavu, bez matky, bez přítelkyně, v mužském světě, v době, kdy žena nemohla být samostatná. Skvěle napsáno. Líbil se mi i film, ale jen ten starší, z roku 92.
Kdyby to bylo v mé moci, tento román bych doporučila zasněným, romantickým ženám libujícím si pouze v románcích pro ženy. Tento příběh je klenot popisující jednak duši skutečné, vášnivé ženy, která se stává obětí svých fantazií i odhaluje pohnutky ostatních postav. Nechybí zde zakázaná láska, propracovaně popsané charaktery i lidské vztahy, dramatické zvraty a přitom má silnou sdělnou hodnotu. Je to protiváha oddechových textů, přitom se čte jedním dechem. Prosím, přečtěte si to, DOPORUČUJI.
Dále prozrazuji část děje, takže pokud knihu neznáte, raději nepokračujte ve čtení mého kometáře:
Paní Bovaryová si chtěla splnit své zidealizované touhy jako vystřižené z červené knihovny, bez ohledu na ostatní okolnosti, závazky, touží po nedostupném světě a neumí se smířit s obyčejným manželstvím, které má.
Některý ze čtenářů ji odsuzuje, jiný chápe, protože mnoho věcí si tato obyčejná, nevyzrálá, poněkud věčně omámená, romantická žena není schopná včas uvědomit, ani to, jaký dopad bude její přístup k životu pro ostatní mít. Má nebo nemá nárok na luxusní život, který si vyfantazírovala a jemuž zcela propadla? Tato znuděná literární ne-hrdinka se stala oprávněně symbolem jistého životního, pro mě převážně poněkud povrchního a ne zcela empatického postoje.
Je to strhující čtení. Film se také povedl. Doteď si vybavuji několik silných momentů z filmového plátna, například zoufalou tvář ze snů náhle procitnuté ženy, která krutě prozře, uvidí drsnou realitu plnou nesplacených dluhů, ke které se potácivým krokem neochotně blíží. Musí tápat nepohodlnou cestou zpátky k "domovu", k nenáviděnému, nudnému místu, které nechce obývat a k polorozpadlému rodinnému životu, který nechce žít.
Bylo mi líto manžela Karla, který jí marně zahrnoval snahou, láskou i dary, (i když poněkud nedůvtipnému, úzkoprsému a rovněž v něčem zaslepenému). O zanedbávané dceři, ke které cítila jen odtažitý chlad, ani nemluvím.
To, že je román ještě lepší než pohyblivé obrázky na obrazovce, asi netřeba psát.
Krásný román, který mě uchvátil.
Román budící kontroverze od svého vzniku po současnost. Román, ve kterém žádná z postav nedokáže vzbudit opravdové sympatie, nanejvýš soucit. Nelichotivá a kritická přehlídka omezených lidských povah, jaké vždy byly a budou, ve vyhraněné (trochu černobílé, proměny neschopné) podobě, důsledky z toho plynoucí dovedené do krajnosti... Román, v němž se autorovi povedlo v hlavní postavě stvořit nesmrtelnou, ikonickou hrdinku, ač trochu nespravedlivě fungující hlavně jako odstrašující příklad konkrétního povahového typu.
Čteno znovu po mnoha letech – a dojem z knihy stejný jako kdysi: Naprostá lahůdka! Kdybych chtěl být patetický, napíšu: Pozoruhodný román, který překonal svoji dobu.
Nižší čtenářské hodnocení je nejspíše způsobeno faktem, že kniha je vtlačena do regálu "Středoškolská povinná četba" – a podle toho mnohé komentáře vypadají. Malá životní zkušenost + text starý 163 let = třaskavá směs, která mnohdy vybuchne v rukou.
Co se týče stylu, nelze než autora obdivovat, jak dokázal krok za krokem budovat dějovou linku, odkrývat charaktery, vrstvit popisy. Flaubertův text je sledem ryze moderních filmových obrazů – co věta, to záběr: detail, celek, polocelek…
Příběh sám je karnevalem venkovského buranství a neotesanosti, provinčnosti a přízemnosti, ze které až mrazí.
Část čtenářek by Emu nejraději vyfackovala, jak tady čtu, ale mně jí bylo upřímně líto – přes všechny chyby, kterých se dopustila (a za které následně i zaplatila). Nepraktické telátko, žijící v bublině svých snů a obklopené "mužským světem", který rozumí jen filozofii přistřižených křídel. A jestliže se hrdinka v tomto prostředí dusila (a udusila), určitě to nebylo tím, že byla kráva, jak uvádí jedna z hodnotitelek… Takhle jednoduchá a černobílá řešení možná nabízí Ordinace v růžové zahradě, ale určitě ne Flaubert…
V těchto dnech slavíme 200 let od narození B. Němcové. Když jsem četl příběh o Emě Bovaryové, najednou jsem si chtě nechtě uvědomil, kolik styčných bodů sny těchto dvou žen měly – byť jakékoli srovnávání životních postojů Emy a "paní Boženy" je nepatřičné a kulhá na obě nohy.
Rozhodně vřele doporučuji!
Oceňuji popis dobových dovedností, vybavení atd., krásný jazyk, ale příběh existenciálně unuděné hloupé paničky mi byl svrchovaně nepříjemný. Dočteno do poloviny.
Za mě vynikající dílo. Skvěle vykreslené postavy. Psáno někým, kdo znal život a lidi. Mohu mluvit jen v superlativech.
Průměrné manželství, průměrná domácnost, průměrný život - takhle si svůj život Emma nepředstavovala. Přitom kdyby si její otec nezlomil nohu, mohla na tom být ještě o dost hůře. To si však Emma neuvědomuje. Naopak. Manželství s doktorem je pro ní nudné a proto hledá rozptýlení někde jinde. Ono čím víc člověk má, tím víc člověk chce aneb nekoukáme na to, kolik toho máme, ale na to, kolik bychom mohli mít..
Příběh jako takový se mi moc líbí. Příběh znuděné paničky a její neúcty snad ke všemu. Jediné důležité jsou peníze, majetek a to, jak vás vidí ostatní. Myslím, že tento příběh by si mělo přečíst více lidí, možná by se poučili. V některých místech mi vadili sáhodlouhé popisy, ale v celku je to skvělá kniha.
Klasika...
Příběh je zajímavý, ovšem v průběhu knihy jsem si uvědomila jak moc paní Bovaryovou, tedy její osobnost, nemám ráda a je mi nesympatická.
Klasický obraz naivní a znuděné manželky, která si neváží vlastního dítěte.
Konec mě nijak nepřekvapil ...
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Nevím nevím. Byl to docela boj, tuhle knihu dočíst. Přišlo mi to celé jaksi odosobněné a postavy mě docela vytáčely. Na druhou stranu, problematika morálky a vlastního svědomí je zde podána dle mého dobře (ač si z toho možná každý odnese něco trochu jiného).