Paní Dallowayová
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38614/mid_pani-dallowayova-gyV-38614.jpg
4
814
814
Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě.... celý text
Přidat komentář
Paní Dallowayová mě překvapila hned dvakrát - poprvé počtem stran (nejspíš kvůli mylným asociacím na Paní Bovaryovou) a podruhé bohužel tím, že jsem s knihou téměř až do úplného závěru bojovala, nemohla jsem se začíst. Bylo těžké sledovat skoky mezi myšlenkovými pochody různých postav, kterých na tak krátký román pro mě bylo přespříliš, v kombinaci se složitými souvětími.
Ale aby komentář nebyl tak kritický - kniha mě dokonale dokázala přenést do atmosféry londýnského červnového dne 20. let, moc se mi líbila symbolika Big Benu a olověných kruhů.
A hlavně pomohla člověku důrazně připomenout myšlenku, že čas je velice pomíjivá veličina.
Mě tato kniha tedy těžce zklamala. Nechápu, jak může být pokládána za její nejlepší dílo - mně osobně se daleko více líbilo "K majáku" i "Orlando". Mně zkrátka "Paní Dallowayová" přišlo jako zdlouhavé, nudné dílo.
Tuhle knihu jsem četla kvůli filmu Hodiny a asi jsem od toho čekala hodně. Vůbec to nebylo takové jaké jsem si myslela a bylo to pro mě trocu utrpení to vůbec dočíst.
,,Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených.''
Děj románu se odehrává v jednom červnovém dni, ale není to děj, co dělá knihu tak výjimečnou a nezapomenutelnou. Jde především o ty dojmy a pocity, které kniha v člověku zanechá.
Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, protože to určitě je jedno z vrcholných děl anglické literatury. Nemohla jsem se do ní ale pořádně začíst, sice se mi strašně líbilo, že je příběh vyprávěn několika postavami, ale ne všechny mě oslovily. Nedokázala jsem se vžít do té určitě nádherné atmosféry, která se přede mnou rozvinula až při výborném doslovu od M. Hilského. Hodně zajímavé dílo, které by měl znát každý.
Určitě stojí za přečtení, vůbec toho nelituju, ale bohužel mě asi tolik kniha neoslovila jako ostatní.
V jednu chvíli čtete z pohledu jedné postavy a v další věte už z pohledu druhé.
Autorka podle mě skvěle vystihla myšlení jednotlivých postav. Úplně vidíte tu nit myšlenek, která se jim táhne v hlavě a sami jste potom donuceni si trochu zapřemýšlet také.
Výborná kniha!
četla jsem ji v překladu Vlasty Dvořáčkové a neumím už popsat čím, ale zaryla se pod kůži a chci si ji přečíst zase znovu (stejně jako Zapomenuté světlo, To, Malého prince.. ) a film Hodiny na paní Dalloway hezky navazuje. Viděla jsem ho nejdříve v -nácti v kině a vyšla z kina zpruzená, cože to jako bylo a dnes je to můj velmi oblíbený film... always the hours..
Hodně těžká kniha pro patnáctiletou duši. Někdy jsem si ty nehorázně dlouhé věty musela přečíst třikrát,abych vůbec pochopila,o čem se mluví. Ale stálo to za to. Pět hvězdiček.
Mocná kniha a i když knihy nečtu vícekrát než-li jednou na Paní Dallowayovou mám stále chuť. Vrátit se k ní, jít pro květiny, procházet se po ulicích... skvělá kniha o skvělé ženě, psána skvělou ženou
V překladu Martina Hilského s jeho prologem i doslovem je to ještě větší krása. Kniha vychazí z nespočetných pozorování Londýna skutečnou Virginií. Je v ní melancholie, krása květin, Big Ben, strach ze smrti, krásné šaty, společenské večírky, moc, sláva a to vše v tak tenké knížce obsahující jen 24 hodin.
Připustiti si ji k srdci, připustit si ji natolik, aby člověku došlo, že s ní jako, s autorkou najde to co jinde nenchází.O ničem jiném to není, jen si to vše kolem natolik připustit k srdci, že všednost jednoho dne může mít takovéto vypětí a přitom být vlastně úplně normální.
Navzdory tomuto je však kniha hodně obrácena do sebe a jen několika výstupy křičí směrem ven, Virginia W. by byla schopna odhalit daleko víc, kdyby chtěla, ale je na první, druhý, desátý pohled zřejmé že nechce, že chce zůstat ve výšce a sledovat to vše jako krajinu, a přitom nechat vyvstat myšlenku jak hluboko se všichni ocitáme,a tím vtáhne do děje, tou představou že se to nikoho netýká.
Přečetla jsem do strany 44, zjistila že to asi nepůjde... a pak až od stránky 135 dokonce do konce přeskakovala :) . Nicméně zajímavej závěr, takovej reálnej, možná až přespříliš lidskej... Kniha mě trochu zklamala... tak neobvyklý nápad by si zasloužil čtivější zpracování. Nicméně pár vět mi dalo víc, než některé jiné knihy, které jsem četla celé.
Tak to opět nevyšlo. :-( Tahle kniha mi prostě není souzena. Ne a ne se do ní začíst. Tentokrát jsem přečetla o 50 stran víc než před pár lety, ale prostě to nejde, tak to vzdávám.
Zkoušela jsem číst před lety, ale nepovedlo se. Nemohla jsem se prokousat dál než na 20. stranu. Chystám se to zkusit znovu. Třeba bude na knihu lepší konstalace.
Táto pani nepíše (nepísala) pre tuctového čitateľa. Navyše je k nemu prísna, vyžaduje si ho celého, telom i duchom. Takže čítanie jej kníh určite nie je odpočinkové, ale pomerne tvrdá práca. Odmena za trpezlivosť však nie malicherná záležitosť. Kto ju pochopí, pripúta si ho natrvalo. Aspon taký pocit mám z jej zarytých obdivovateľov. Mne sa to zrejme zatiaľ celkom nepodarilo (hlavne pri jej Orlandovi).. Snáď,keď budem "väčšia".. No v prípade Pani Dallowayovej ma okúzlila originalitou štýlu, s ktorým som sa v literarúre zatiaľ nestretla. Treba uznať, že je to geniálne napísané, plynulé prelínanie v čase a postupné spájanie všetkých spočiatku samostatne sa rozvíjajúcich línií pôsobí ako nádherná symfónia, akoby niekde v pozadí textu znela hudba. Človek sa musí spisovateľom narodiť, aby dokázat písať tak, ako ona.
Bylo to něco úplně jiného, než čtu obvykle. Především popisy a myšlenkové pochody mě vtáhly do děje, dokonalá přirovnání. Znovu jsem pochopila léto, přestože venku nyní existuje jen chlad a studený vítr a podivná ospalost zimy. Těžko se o tom mluví, stejně jako se těžko mluví o abstraktních obrazech. Byla to změť pocitů, volně běžících myšlenek, všech smíchaných dohromady. A bylo to letní. A bylo to bezútěšné. A já se těším, že si to za pár let přečtu znovu.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Mistrovské dílo od úžasné spisovatelky. Na čtení jsem musela mít ticho a klid. Musela jsem se soustředit na každé slovo, abych pochopila sled událostí. Virginia Woolfová v této knize předvedla impresionismus, který se v knihách jen tak nevidí. To, co sama zahlédla v Londýně, to vložila do své knihy. Navíc v každé postavě je kus z ní. Největší kus z Woolfové má Clarissa Dallowayová, má nejen velkou část z její povahy, ale také její gesta, chůzi. Paní Dallowayová je pro mě úžasné dílo od úžasné spisovatelky.