Pannwitzova zpráva o atentátu na Heydricha
Stanislav Berton
https://www.databazeknih.cz/img/books/85_/85460/pannwitzova-zprava-o-atentatu-na-heydricha-85460.jpg
3
30
30
O atentátu na Heydricha už bylo napsáno a vydáno mnohé. Všechna literární zpracování byla víceméně poplatná buď době, ve kterých vznikala nebo byla ovlivněna snahou o takové zpracování, které by zajistilo maximální čtenářský zájem. Heinz Pannwitz, za války šéf oddělení pražského Gestapa, byl krátce po 27. květnu 1942 jmenován šéfem zvláštní komise pro vyšetřování atentátu. Jeho zpráva je tedy historicky nejcennějším dokumentem o všech okolnostech atentátu na Heydricha, ale i o chování jeho vykonavatelů a spolupracovníků v kritických dnech po atentátu. Současně také dává nahlédnout do myšlení těch, kteří rozhodovali o odvetných opatřeních proti českému lidu a v jistém slova smyslu i o stavu české společnosti před atentátem a po něm. Pannwitz byl zvláštní postavou. Byl špičkovým vyšetřovatelem, ale pro neshody s nadřízenými sám požádal v září 1942 o přeložení na Východní frontu. Po svém zatčení francouzskou vojenskou policií počátkem května 1945 v Rakousku byl na vlastní žádost vydán nikoliv západním spojencům, ale do Sovětského svazu. Kupodivu nebyl Sověty popraven a po odpykání trestu se vrátil do Německa, kde v roce 1959 na základě svých vzpomínek a dochovaných dokumentů, napsal zprávu v podobě, ve které ji předkládáme českému čtenáři. Text byl podroben analýze a editaci významného historika Stanislava Bertona, který už řadu let žije v Austrálii a který tento text získal z rukou Pannwitzovy manželky po jeho smrti.... celý text
Přidat komentář
Tato útlá knížečka je značně historicky nepřesná. Nejedná se totiž o t.zv.Pannwitzovu zprávu, ta je citována až V.Šustekem v jeho knize "Atenát na R.Heydricha - svazek č.1".
Materiál, ze kterého cituje autor je ve formě obyčejných poznámek Pannwitze, které mu předala po smrti manžela (+1975) vdova.
Za klad knihy považuji dosud nepublikovanou fotografickou dokumentaci mnoha důležitých míst souvisejících s atentátem a možnou úvahu, že dva velice důležití svědkové, a to prof. Ladislav Vaněk alias Jindra a autor několika knih o atentátu Miroslav Ivanov, byli prý spolupracovníky STB (Vaněk, krycí jméno Horský pod č.540 a Ivanov, krycí jméno Adne pod č.15065).
Záhadou doposud neobjasněnou je postoj H.Pannwitze po skončení vyšetřování atentátu (které vedl).
Aby se vyhnul riziku, že doplatí na mocenské boje ve vedení bezpečnostních složek po Heydrichově smrti, využil Pannwitz svých známostí v Abwehru a nechal se na konci září 1942 převelet na východní frontu. Z kriminálního rady se stal opět rotným. Protože úřadovna SiPo (bezpečnostní policie) v Berlíně nebyla o jeho převelení z nevysvětlitelných důvodů informována, bylo proti němu zahájeno stíhání pro dezerci. Číslo polního pluku, ke kterému byl kriminální rada povolán, držela Abwehr v tajnosti, aby ztížila pátrání SiPo po svém příslušníkovi. (???)
Na konci války padl H.P. do sovětského zajetí. Pannwitz byl v Moskvě v roce 1946 odsouzen ke 20 letům nucených prací. Deset let strávil v pracovním táboře ve Vorkutě a v roce 1955 se vrátil do Spolkové republiky. Po návratu pracoval jako manažer banky v Ludwigsburgu. Ve svých zápiscích o atentátu na Heydricha (sepsaných v letech 1956 až 1959) mimo jiné tvrdí, že do sovětského zajetí byl vydán francouzskou vojenskou policií na vlastní žádost. Jeho motivací byla snaha posílit sovětskou nedůvěru vůči západním spojencům. Spolupráci s GRU mu údajně schválil šéf Gestapa Heinrich Müller.
Je zde ještě mnoho nevysvětlitelných záhad a to píšeme rok 2020.
Zajímavé čtení, ale hlavně jako doplněk k lepšímu čtení, například k Akci atentát Jaroslava Čvančary. Stanislav Berton se sice zasloužil o to, že Pannwitzovy zprávy vůbec existují, nicméně z jeho příliš dlouhého úvodu a z některých následných poznámek pod Pannwitzovými slovy jsem nabyl dojmu, že mu stejnou měrou šlo o vyřízení si osobních účtů s Vaňkem/Jindrou, a to se mi k práci historika (který by měl být nestranný) už tolik nehodí. Nicméně Pannwitzovy texty jsou opravdu zajímavé a ten pohled na atentát z druhé strany za přečtení stojí. Protínají se v něm poctivé kriminalistické metody s nelidskými, především výslechovými postupy... A je to dokonale mrazivé. Fotografická příloha knihy však není tak zajímavá, jak se snaží na závěr obhájit doslov Karla Sýse, a je skoro až legrační, že atraktivní "fotografie" na obálce pochází z filmu Atentát Jiřího Sequense, ale ve zdrojích jsem to nenašel.
Věnovat se této knize dává, dle mého, smysl pouze v kontextu dalších historických dokumentů, zajímavé pro mě bylo srovnání se zněním Závěrečné Pannwitzovy zprávy z r. 1942 v Edici historických dokumentů sv.1 (V. Šustek - Atentát na R. Heydricha a druhé stanné právo....), kde jsou ovšem četné pasáže právě pro srovnání původní zprávy citovány. Samo o sobě je toto čtení lehce zmatečné způsobené kombinací původního textu, autorova a následných doplňujících poznámek. Jsou zde okrajově zmiňovány i naprosto nepodložené fabulace....ať už v textu p. Bertona nebo i v doslovu p. Sýse (zmínka o možnosti nalezení filmového materiálu s natočeným průběhem atentátu apod.). Celkově na mě působí rozpačitým dojmem.
Dokument byl dost složitý a nepřehledný.Je pravda,že jsou tam některé zajímavosti,které normálně nejsou známé,ale celkově knihu beru jako lepší průměr.
Ve zprávě jsem ztrácel přehled, co je komentář Pannwitzův, Bertonův nebo Sýsův.
Plusem je fotografická příloha.
Unikátní dokument, který popisuje vyšetřování atentátu ze strany gestapa, vyvolal mnoho otázek, např. o kolaboraci významného sokolského odbojáře prof. Vaňka, krycím jménem Jindry. Pannwitz píše i o podstrčení důkazů o odbojové činnosti v Lidicích. Zajímavá je také pasáž o dobývání kostela sv. Cyrila a Metoděje, v němž se skrývali parašutisté.
Pannwitzova zpráva o atentátu na Heydricha
Tenká knížka věnovaná pozadí atentátu na Heydricha. Je to spíše doplněk z širším publikacím, ale určitě stojí za přečtení.