Papírové růže
Jiří Žáček
Jedna z nejznámějších lyrických knih Jiřího Žáčka patří mezi hlavní díla moderní české poezie. Nyní ji mohou číst i studenti, kteří v době, kdy Papírové růže vznikly, se učili číst z Žáčkova Slabikáře. Nad básněmi Jiřího Žáčka není nutné dumat. Jeho verše nabízejí krásu smyslovosti, hloubku citu, myšlenky bez balastu a poznávací znamení poezie, vracející se přes existenciální bariéru do básníkových obrazů života a světa. ... celý text
Přidat komentář
Vzpomínky, pocity - co bylo a již není.
Úvahy zabalené do veršů, s překvapivou pointou, mnohdy neuchopitelné?
Někdo vzpomene na POSLEDNÍ PRVNÍ LASKY.
Pro někoho pouze SENTIMENTÁLNÍ GROTESKY.
A pro někoho růže z papíru,
vybledlé a zaprášené,
na dně amygdaly uložené.
Když dočtete do konce, tak vám na víčka sednou NOČNÍ MOTÝLI, aby ve vašich srdcích otevřeli tu správnou VTEŘINU TICHA , pro vaše ČASOVÉ ZNAMENÍ možná V ARMÉNSKÝCH HORÁCH.
Pro ten správný OBLÁZEK, jenž vezmete do dlaní.
PÍSNIČKA PRO MARKÉTKU v uších vám zazvoní.
JASNÁ NOCI! TEMNÁ NOCI! Dej nám znamení, protože MAMINKY STÁRNOU.
MÍT DCERU mohou i PĚŠÁCI LÁSKY.
V poezii Jiřího Žáčka, ať chceme nebo nechceme, jsou
,, všecky slzy, krev i pot, kterými se platí za život."
P.S.: Ale hlavně je tam láska...
Číst Žáčkovy verše je pro mě zážitek zážitků. Je v nich všechno, co jsem chtěla a chci najít, slyšet, žít. Jsou velmi dobře stravitelné - takové hravé dobrůtky, přitom hluboké a živé - žádná prapodivná konstrukce…
Raději jednu papírovou od Žáčka než pugét opravdových...
Nádherná sbírka, která se čte jedním dechem. Která hladí, vyzývá, baví.
Pomalu ale jistě ochočuje čtenáře, nastavuje laťku vysoko.
Poezie od Žáčka je radost, která radostí zůstane...
Ohromující, zábavné, něžné a lidské...
Takové jsou opět Žáčkovy verše, které mi zpříjemnily sobotní odpoledne.
Naleznete v nich lásku, z které budete nadšeni.
Hold vzdaný ženám, za jejich krásu a vůbec jejich existenci.
I každodenní starosti, které Žáček vložil do různě tematických básní.
Nad mnohými básněmi žasnu. Již jsem takový.
Neodolám jednoduché kráse veršů, kterými autor sbírku doslova zahltil.
Především vyzdvihuji básně poetické, o lásce a ženách. Tentokrát udělám výjimku, protože báseň NEZNÁMÝ VOJÍN se v této sbírce překonává jen stěží.
Obdivuji krásu žen, ale obdiv k mužům, jenž nesou po staletí na svých bedrech osudy lidstva, vyjádřil Žáček ve výše zmíněné básni naprosto mistrovsky a nezapomenutelně...
Mají lesk, ale neoslňují; jemně se ty verše zatřpytí, radost způsobí a způsobně se uvelebí na dosah...aby kdykoli mohly zase trefně bliknout.
"Baletkám chromnou nohy.
Tak prý platí
za eleganci, krásu, poezii gest.
A básníky, co žijí ze závratí
vlastního srdce,
jaký čeká trest?"
Básně pana Žáčka mám moc rádá a tahle sbírka je moje nejoblíbenější. Krásná, procítěná poezie, ve které každý najde kousek toho, co právě hledá, a zároveň si u čtení trochu odpočine. Knížka je plná hlubších myšlenek i oddechových veršů a je doslova plná života a životních zkušeností, radostí i starostí.
Pan Žáček patří k mým oblíbeným básníkům díky své básnivé lehkosti i údernosti veršů. Sevřený tvar básní, jasné sledování myšlenky, tohle vše u něj oceňuji, navíc nápady, které umí zpracovat.
S Žáčkovou poezií jsem se často setkával ve škole, nyní po delším odstupu jsem po ní sáhl znovu. Bohužel se vzpomínky z dětství nevybavily, naopak jsem v těchto verších nenašel hloubku a jakési tajemství, které v poezii vyhledávám. Při čtení sbírky jsem měl pocit, že tvorba rýmů se stala důležitější na úkor hloubce básní. Významnější stopu ve mě jeho verše nenechaly. Asi pro mě Žáček zůstane tím autorem poezie pro děti.
Druhá Žáčkova sbírka básní pro dospělé, kterou jsem v knihovně našla (první byla Tři roky prázdnin) a líbila se mi o něco víc než ta předchozí. Ale podobně jako indyce ani mně "ta bouřící se těla, něžné absurdity a míčky ňader nějak nejsou po chuti". Nevím, možná se to líbí ženám narozeným ve vzdálenějších dekádách 20. století. Poezie básníka, který dospíval v osvobozujících 60. letech. Taková směle nesmělá, obnažená a obnažující duši autorovu. Forma dobrá. A jak přijde na ženy a erotiku, tak obvykle nic moc. Přikládám jako ukázku výběr po jedné básni z každého oddílu, která mě nejvíc oslovila. Ze třetího by to tedy měly být dvě, ale Pěšáky lásky vynechávám, ty už sem dala intelektuálka.
Blues nenapravitelného vojína
Kdyby moje láska byl kvér a ne ty,
byl bych nejvzornější voják planety.
A já radši válčím s tebou v posteli,
už jsme na ní spolu stokrát umřeli.
Velíme si sami, bojujeme fér,
máme lepší zbraně nežli ňákej kvér.
Ať si z nás dvou vezme příklad celej svět,
lepší dělat děti než je zabíjet.
Dokavad mě líbáš, válčím s tebou dál, ––
takhle ze mě sotva bude generál.
***
Neznámý vojín
Nemá čas ležet pod zemí,
dloubat se v nose,
čekat na řečníky,
až během fanfár vykoktají díky.
Už dávno musel vstát a jít.
Dokud se válčí, musí vstát
a zase padnout jako včera
pro slávu říše, boží majestát,
za císaře za führera
anebo pro kšeft zbojařského trustu,
přestože neví,
co to vlastně je ––
ví jen, že umírat je džob
neznámých vojínů všech dob.
Přechází ze století do století
a dávno, dávno zapomněl,
kolik má vdov a kolik dětí
a kolik pohřbil vlastních těl.
Vypustil duši u Tróje,
rozsekali ho u Hastingsu,
a rozstříleli u Slavkova,
vykašlal plíce u Ypru ––
a musel vstát a narukovat znova.
V legendách ani v historických
análech o něm žádná zmínka není,
neznámí vojíni
jsou vždycky bezejmenní,
neposkytují interview,
nanejvýš mávnou ustřelenou rukou
a ubalí si cigaretu z novin
s portrétem vítězného generála
a vykouří ji,
přestože jsou bez hlavy.
Neznámý vojín vyžije i z mála.
Už ho to ale trochu zmáhá,
táhnout svůj osud v tlumoku jak činku.
Moc rád by věděl, kolikrát
má ještě umřít a pak vstát,
než konečně už složí kosti k odpočinku.
***
Maminky stárnou
Ještě se vracejí pro úsměv, kterým platí
za děti,
za lásku,
za radost,
za bolest,
a jak se narychlo svlékají ze závratí,
vadnou jak sežehlá májová ratolest.
A jak se narychlo svlékají ze závratí,
vykročí nazpátek,
mladé a bez vrásek,
spěchají do dětství a brzy se nám ztratí
v dalekých zahradách
jak malý bělásek.
Verše pana Žáčka mám ráda. Jsou jasné, výstižné a dokáží zatnout až do masa. Co do masa - do morku kostí, do posledního živého nervu!
Prosba
Stůj při mně, lásko, přestože
srazím tvou ruku, která mění
nejhlubší půlnoc v rozednění,
stůj při mně nejvíc právě dnes,
když ve mně kvasí hnus a děs,
když opadávám bez milosti
a prší ve mně podzimně,
stůj při mně, lásko,
proti mně.
Nechal jsem ruku na dřevu
a cítil,jak se mění v pleť...
a chvěje se jak žena
když se brání
a přitom touží po laskání
tak horce živá
právě teď....
V ateliéru
Pěšáci lásky
...a jednou padneme jak Lakedaimonští
vždyť láska se jen ustavičně brání
přesile prázdnoty a umírání
a nezbude z nás nic než prach a smetí
ale náš smích a stesk a vzdor
prohoří krví našich příštích dětí...
Asi to tak je...
Knihu jsem oprášila v rámci Čtenářské výzvy - na první stránce mám "Vánoce 2009" psané bratránkovou rukou, takže mi posloužila jako kniha darovaná v době, kdy mě už nikdo knihami neobdarovává :-)
Díky letopočtu přesně vím, že knihu jsem prvně dostala a četla v sedmnácti letech. Tehdy jsem z ní byla naprosto unesená. Dnes, o osm let později, mi ta bouřící se těla, něžné absurdity a míčky ňader nějak nejsou po chuti. Až se sama divím, jak ty roky ovlivnily můj dojem. Výsledné hodnocení je tedy průměr mých hodnocení v čase - a třeba básním pana Žáčka zase někdy přijdu na chuť.
Mám ráda tuto Žáčkovu sbírku.
Malá ochutnávka:
Stromy
Drží svou vartu. Byly stvořeny
k životu pro druhé. A mlčky slouží.
Drží se země všemi kořeny
a neustoupí. Pijí vláhu z louží,
vystačí s málem. S útlou nadějí
sluneční světlo v kyslík mění.
A ještě po smrti nás věrně zahřejí.
Hej, stromy,
vezměte mě do učení!
Téhle knize jsem dal v osmnácti výjimku, přestože šlo o básničky, a ještě navíc docela jemné, její texty jsem totiž znal z metalových skladeb (Kryptor). Metal už dnes neposlouchám, ale žáčkovi básně jsou stále paráda!
Autorovy další knížky
| 1983 |  Aprílová škola |
| 2010 | Krysáci |
| 1996 | Slabikář |
| 2015 | Ezopovy Bajky |
| 2007 | Okurková sezóna |
Chvíle, kdy jsem si zamiloval Žáčka