Paraziti

28.06.2024

Křivdy z mládí předáváme svým dětem. Jaký rodič může být ten, ke kterému se jeho rodiče chovali chladně, kdo v dětství nepoznal lásku a pohodu rodinného krbu? Zase to bude rodič chladný, myslící spíš na sebe než na své děti. Jaký to bude životní partner? Egoistický, zahleděný do sebe, schopný milovat pouze stejného sobce, jako je sám. Jaký to bude člověk? Doplňte si sami. A ten, kdo jako dítě díky nefunkční rodině nevybudoval ani zbla zdravého sebevědomí a sebeúcty, končí jako poslušná děvečka pro všechno a pro všechny, neschopná vyslovit nesouhlas, bez vlastního potěšení, tužeb, cílů, vizí.
O tom je tahle kniha. O pýše, sobectví a pozlátku.

17.02.2023

„mám takový zvláštní pocit … který jsem míval jako děcko a celá léta jsem ho neměl, jako kdyby se tohle všechno už jednou stalo … ten pocit mám často, přichází znenadání … a pak zmizí“

Představte si v duchu všech pět Delaneyových u jednoho kulatého stolu, v tom okamžiku šťastných .. a zachovejte si ten okamžik, není k vidění příliš často, ne že by se Delaneyovi neusmívali, vlastně je to nad poměry veselá rodina, jenže …

… mají takové zvláštní nadání,
budit proti sobě jakési nepřátelství,
navíc vynikají skoro ďábelskou zlomyslností,
taky umí mnohovýznamně mlžit,
a mají talent k fňukání,
ovšem klábosit dovedou v několika jazycích,
a hlavně, mají opravdu velkodušné srdce,
které ovšem schovávají,
a tak se vám za zády nejspíš ozve pohrdavý smích.

Delaneyovi jsou netradiční a nekonvenční rodina, spíš zvláštní směsice světoběžníků … „nic dobrýho nepojde z týhle smíchanice původů“ …. říká služebná Trudi … „jen divadlo a předvádění“…

… pak bouřlivý potlesk,
žádná obyčejná poklidná rutina života,
všední život totiž není pro ně,
ale stále nové a nové zvuky, tváře
shon a ruch … pompézní divadlo.

Delaneyovi přijeli, zmizel řád a vypukl chaos …

… příval slov, až do noci,
nikdo z nich nevstává brzo ráno,
pomotaný život,
předstírání, že jste šťastní,
utíkání od problémů, před hněvem, před osamělostí,
oklamat svět!

Delaneyovi říkají … „nechci v životě něco dělat, protože se to musí, ale protože to chci.“

Příběhy paní Daphne … to je atmosféra plná pocitů, a to je přesně to, co se mi na nich líbí. Každý z Delaneyů vám bude představen ve své nejintimnější poloze, každé hnutí mysli, nejniternější pocity, budete vědět o čem přemýšlejí, co je trápí, co je činí šťastnými, bude se s nimi usmívat, předstírat, utíkat, toužit, prostě žít … tahle autorka má totiž pozoruhodně vyvinutý smysl pro všechno, co je jiné, zvláštní, výjimečné, má dar vidět, mimo běžný (všední) způsob toho, jak chápeme život, a takoví jsou pak i její hrdinové …

Přečetla jsem už několik jejich knížek a tato určitě není poslední, ráda se opět za čas nechám znovu okouzlit jejím kultivovaným jazykem a vypravěčským nadáním :-) ...

28.05.2018

Opravdu vydařené psychologické rozbory. Sobečtí rodiče, matka ještě ke všemu totálně citově chladná, oba oddaní pouze své kariéře a toužící po svých úspěších. Co asi tak mohou vychovat? Jejich děti jsou oběťmi jejich výchovy, či spíše nevýchovy, přehlížení, lhostejnosti. Samozřejmě, že si vše z dětství nesou do dospělosti, kde tím trpí nejen ony samy, ale jejich partneři, v případě Marie i děti.
Tak to je a bylo. A autorka to vše mistrně podala.