Paříž
Edward Rutherfurd (p)
Oslnivý portrét města světel Paříž. Kdysi skromná římská obchodní stanice na bahnitých březích Seiny. A o staletí později? Nejkrásnější a nejoslavovanější metropole na světě. Město světel, vůní, chutí a lásky od vrcholku kopce Montmartre až po bulvár Saint-Germaine. Město gotické majestátnosti Notre Dame, rafinovaného Louvru, oslnivých Versailles i nebe se dotýkající železné Eiffelovy věže. Stejně jako každé jiné město i Paříž tvoří především lidé, kteří v něm žijí, bojují, milují, zrazují, lžou i zabíjejí. Šlechtický rod de Cygne slouží králi i zemi celá staletí a svůj původ odvozuje od středověkého hrdiny, jehož oslavuje Píseň o Rolandovi. Le Sourdové vyšli ze skromných poměrů a ztělesňují ideály Francouzské revoluce a Pařížské komuny. Bratři Gasconové pocházejí z ubohých brlohů na Montmartru – přičemž jeden z nich si získá nesmrtelnost tím, že staví Eiffelovu věž, a druhý se naučí obratně se pohybovat v pařížském podsvětí. Blanchardovi přišli za Ludvíka XV. o všechno, ale pak se znovu za Napoleona vzmohli a v době belle époque už zaujímali pevné místo ve středostavovské vrstvě bohatého měšťanstva. Paříž zažila léta vzmachu a rozkvětu, ale i tragické násilí revoluce, Komuny, první i druhé světové války. Svůj otisk do ní vtiskli impresionističtí malíři v druhé polovině 19. století i nadějní spisovatelé „ztracené generace“ ve dvacátých letech 20. století. Nezaměnitelně se na ní podepsala nacistická okupace i hrdinství francouzského hnutí odporu. I přelomový rok 1968… Rutherfurdovi hrdinové v dobách zlých i dobrých žijí nejen svůj život, ale především život svého města.... celý text
Přidat komentář
(Uwaga spoilery!) "Paříž je především román. Až na historické – od panovníků a ministrů až po Clauda Moneta a Ernesta Hemingwaye – jsou všechny postavy, které na jeho stránkách vystupují, naprosto smyšlené." stojí v poděkování. Ne. Je to kec. Paříž mě do sebe vtáhla tak silně, že jsem naprosto pevně přesvědčena, že kdysi po Giverny chodila úžasná Marie Blanchardová, společnosti jí dělal bouřlivák Frank Hadley, po špinavých pařížských stokách se ve středověku brodil zabíječ koček Le Sourd, andělem a ďáblem podsvětí byl Luc Gascon a za blaho matky Francie se sráželi pod různými praporci de Cygneové.
Četla jsem od Ruthefurda zatím jen Russku a domnívala se, že nic lepšího nemůže být, potom jsem narazila na Paříž. 700 stran dokonalosti Ruthefurda navždy připoutalo do mého seznamu spisovatelských bohů. S metropolí Francie prožijeme několik dlouhých staletí, od středověkého marastu po vpád armády křiklouna z Braunau am Inn. Scénář je klasický jako u ostatních knih E. R. Do gobelínu zobrazujícího dějiny jednoho města šijí hlavní linie panovníci a vojevůdci, své drobné příběhy do něj připojuje i šest rodin, které celou tu dobu sledujeme. Blanchardovi, Jacobovi, Renardovi, Le Sourdovi, de Cygneovi a Gasconovi. Z různých prostředí, společenských vrstev a s různými cíli. Dohromady vytvářejí úžasnou mozaiku světla i utrpení. Z krás a hnusů Paříže se před námi neutají nic.
Jedinou věc, která mi na Paříži nebyla úplně po chuti, zmiňuje v komentáři i HelaF – a to návraty v čase. Zatímco Russka postupuje chronologicky, město nad Seinou skáče z pádu Bastily do roku 1968, aby se následně vrátilo do doby krále Slunce. Způsobí vám to menší zmatky a přehledný rodokmen v přední části knihy se stane vaším věrným společníkem do posledních stran. Ovšem strhnout za to i desetinu hvězdičky by bylo hříchem. Paříž je úžasná a nemůžu se jí nabažit. Fin. 5/5
Na novou Rutherfurdovu knihu jsme se moc těšila, protože je o krásném městě. Moc mi nesedělo skákání v časech a obdobích , které ve svých knihách použil spisovatel prvně . Myslím, že jeho dřívější knihy pro mne byli na čtení příjemnější
Autorovy další knížky
| 1999 |  Londýn: příběh nejslavnějšího města na zemi |
| 2002 | Russka |
| 2010 | New York |
| 2005 | Dublin. Počátky |
| 2005 | Sarum: Román o Anglii |
Ruhherfurd jako vždy nezklamal. Paříž je tak velkolepý román, že jsem těch několik set stran přečetla za dva dny. Postavy musíte milovat, ať jsou to aristokratičtí de Cygneové, nebo chudí Gastonové. Jedinou vadou na kráse je skákání z času do času. Děj mě vždy tak pohltil, že jsem při další kapitole vrácené do minulosti chvíli zmateně tápala, kdeže to jsem. V jiných románech autor dodržuje časovou přímku, a je to mnohem přehlednější. Někdy to má sice svůj význam, ale u tohoto románu to postrádá logiku a je to dost zmatené. Ale to nic nemění na tom, že je to kniha, která si svůj plný počet hvězdiček zaslouží.