Pařížská kravata
Mika Waltari
Kniha obsahuje 3 příběhy – Pařížská kravata, Fine van Brooklyn a Živá voda věčnosti. Pařížská kravata: Tento příběh je o starším muži, který má 2 děti a jeho manželství už moc neklape. Jednoho dne jde se svou sekretářkou Inge na večeři ke svému příteli Jullemu Cypressovi. Byl zde i divadelní herec, který měl pařížskou kravatu. Tento „kus hadru“ vyvolával v hlavním hrdinovi Valtrovi vzpomínky na mládí, kdy studoval v Paříži a miloval letní studentku Jeane. Valter přemluvil herce, aby si s ním kravaty vyměnili a od té doby ji téměř nesundal z krku. Začal si s Ingou, která měla stejně hnědé oči jako Jeane a Valtrova manželka ho také údajně podváděla. Valter pracoval u svého tchána. Ten jel jednou do Tampere a vzal s sebou i Inge. Valter se rozhodl rozvést, ale nakonec se se svou manželkou usmířil a Inge si vzala Valtrova tchána. Fine van Brooklyn: Mladý muž jel za vzděláním do Francie. Po čase byl velmi vyčerpaný a odjel na dovolenou do Orientu, ale nedojel tam. Místo toho zůstal v Quiberonu, kde se seznámil s holanďankou, jejíž otec zde studoval menhiry. Mladík se do dívky zamiloval, ale ona ho jen trápila, a tak se vrátil a po dodělání studia odjel do Finska. Dívku už v životě neviděl. Živá voda věčnosti: Fin žijící v Paříži trpěl nespavostí. Jednoho dne se vydal se svou ženou Yvonne k akváriím a potkali starého uprchlíka. Dali mu peníze a pozvali do bistra. Barman není zrovna nadšený, protože je před otevírací dobou. Po chvíli vyšel Fin ven a šel ke koni zaparkovanému poblíž. U něj stál Američan. Odvázali koně a i s kočím ho doprovodili do bistra, přičemž zdemolovali dveře. Všichni se nakonec spřátelí.... celý text
Literatura světová Příběhy
Vydáno: 1981 , VyšehradOriginální název:
Pariisilaissalmio, 1952
více info...
Přidat komentář
Ta třetí povídka rozhodně není pro každého. Ale mně právě ta přišla zajímavější než ty dvě předchozí (druhá mě poněkud nudila!), protože tam byla spousta hlubokých myšlenek. Tu s tím pěstováním užitečných či neužitečných věcí už tu jedna čtenářka zmínila. Ale jsou tam i jiné. Např.: "Jednou se musíme vzdát všeho. Dříve či později." "Jediný jistý úděl člověka je smrt." "Neproklínám ani vládu, protože každá nová je pitomější než předešlá." "Kdo začne hádku, ten ji obvykle prohraje." Nebo ty obraty! Příklad: "Krásná harmonie barev, jakou jsem dlouho neviděl." Či "Smutek mu zářil z vybledlých očí jako hvězda ze studny." Z první povídky "Pařížská kravata" se mi zas líbila charakteristika psa Valterovy ženy: "Měl jsem dojem, že by mě nejraději kousl, ale že se obával, že by měl pak špatnou chuť v ústech." No, zajímavá knížka. Jsem ráda, že jsem se k ní dostala a přečetla si ji.
Po přečtení předchozích knih od Waltariho jsem byla natěšená, ale... Ačkoli si už zcela nevybavuji povídky z téhle povídkové knihy, vím, že dojem ve mě na rozdíl od jiných děl tohoto autora moc nezanechaly. Líbila se mi vlastně jen ta, podle které je kniha nazvaná. Ale ne natolik, abych se k této knize chtěla ještě někdy vrátit, natož aby ve mě zanechala nějakou hlubší jizvu.
Povídky se mě zkrátka nedokázaly dotknout a během let, které uplynuly od doby, kdy jsem tuto knihu četla, zapadaly vrstvou prachu.
Prostě něco, na co zapomenete v okamžiku, kdy knihu zavřete...
Povídky o lásce a nespoutaném mládí. První dvě byly pěkné, ta poslední byla už horší. Ale přesto má každá z nich své kouzlo.
Čteno před lety. Čekala jsem asi od autora víc. Tehdy mi to nesedlo, poslední povídka se mi líbila v zápletce. Pořád ji mám doma, možná si ji vezmu na dovolenou a dám druhé kolo a změní názor.
Veľmi dobre sa čítajúce poviedky. Kvalitatívne pre mňa presne v poradí, v akom idú za sebou - prvá (Parížska kravata) ma oslovila najviac, hneď za ňou druhá (Fine van Brooklyn) a pri tretej (Živá voda večnosti) som si akosi nevedela zvyknúť na autorovu zvláštnu surrealickosť. Šlo o druhú knihu, ktorú som od Waltariho čítala, našla som ho aj v tejto - jeho neopakovateľný, často sebaironický štýl, plný poznania človeka a vtipných konštatovaní je nezameniteľný. Rada si aj najbližšie vezmem z knižnice niečo od neho. Bez mihnutia oka "obhájil" svoje miesto medzi mojimi obľúbencami :).
Citát:
" Je až přespříliš těch, co pěstují jenom užitečné věci. Někdo se musí starat i o to neužitečné."
" Čím méně vlastním, tím méně mohu ztratit."
Četla jsem v březnu 2009. Podle mých poznámek:
Tři hezké čtivé povídky, ze života.
Psáno v ich formě a snad se i příhodilo autorovi ve Francii.
První je o tom, jak manželka ukáže svému muži, co je jeho nevěra. A to svým příkladem.
Druhá je o dívce Holanďance, která si zahrává se vztahem. Vzbudí lásku a konec, to jí asi baví.
Třetí je trochu bláznivá. O tom, že se život nemá brát moc vážně.
Hezké.
četla jsem to už dávno, ty dvě první povídky mi moc nesedly, ale Živá voda věčnosti - ta mi přišla skvělá.. :-)
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Kniha se mi líbila, působila na mne melancholicky ... nesmělý hlavní hrdina :-)