Pátá loď
Monika Kompaníková
Křehká výpověď o světě dospělých viděném očima dětí, stejnou měrou však i drsný obraz nazírání dospělých na dětský svět. Citlivě (v ich-formě) napsaná kniha o životě dívky na pomezí dětství a dospívání. Svou matku smí oslovovat jen křestním jménem, aby jí nepřipomínala předčasné mateřství. Žije na ulici a v bytě plném podezřelých návštěv a večírků, kde své místo nemá ani ve vlastní posteli. Hledá lásku mezi Luciiným (matčiným) nezájmem, závislostí a depresemi a nezdá se jí zvláštní, když se nešťastnou náhodou sama na krátkou chvíli stane matkou dvěma kojencům. Dojemný a do masa se zařezávající text mrazí přirozeností, s jakou Jarka svůj příběh vypráví. Příběh provázený nevykalkulovanou, čistou potřebou přilnout k druhému. Aby se člověk nestal jediným plavcem mezi loděmi, ke kterým se nechce nebo nemůže přiblížit. Čekaní na tu svoji, pro naši hrdinku pátou loď může být dlouhé. Do té doby se snažíme především udržet nad vodou.... celý text
Romány Literatura slovenská
Vydáno: 2012 , Větrné mlýnyOriginální název:
Piata loď, 2010
více info...
Přidat komentář
"S pomenovaným strachom sa bojuje jednoduchšie, s každým slovom strach bledne."
"Neľutovala som nikdy to, čo som spravila, ale to, čo som neurobila. To, na čo som nenabrala odvahu."
Toto bolelo. Veľmi.
Jednohubka na dlhší večer, ale mozgové závity potrápi ešte niekoľko dní. Kompaníkova ju napísala skvelo, nie je čo vytknúť.
Pojem detstvo zahrňuje, alebo by malo zahrňovať za normálnych podmienok niečo, na čo v dospelosti, nostalgicky a s úsmevom môžeme spomínať. Piata loď vás vyplaví z tejto ilúzie a ukáže pravý opak.
Jediné ma mrzí, že knihu som nečítala v originálnom slovenskom jazyku. Dostala sa mi do rúk v českom preklade. Ak narazím na slovenskú verziu, prečítam si ju ešte raz.
"Hledám pátou loď, která by byla opravdu prázdná, loďku připravenou pro mě s kabinkou opatřenou dveřmi a petlicí, do které pasuje klíč od zahradní branky. Pátá loď se ale v tomto snu neplaví."
Příběh (pro mne) primárně o vztazích rodič-dítě. O vnímání dítěte, které nevyrůstá v normální rodině ... ačkoli v této knize vlastně téměř žádná "normální" nefiguruje, takže to vypadá, jako by normální rodina zas až tak obvyklý případ nebyl.
Melancholické (asi nejen pro každého milujícího a starostlivého rodiče), opravdu drásající čtení. Od určitého okamžiku jsem dokonce zvažovala, zda vůbec dočítat, v nepříjemných představách z dalšího možného vývoje příběhu.
Krom toho, že je kniha napsaná tak čtivě, že je problém četbu přerušit, autorka má také dar přiblížit svůj příběh velmi představitelně, snadno se dá do Jarčiných pocitů nacítit, uvěřit jí její chování, jednání (aniž by to působilo jako prvoplánové ždímání emocí) ... prostě hluboce emotivní příběh, jakých se bohužel možná za zdmi panelákových bytů denně odehrávají stovky, jen nemají svou Moniku Kompaníkovou.
Aké relatívne sú detské sny... jedno dieťa už od rozkoše nevie, ktorú haraburdu by skôr chcelo, všetkého sa mu máli a nič si neváži, a to druhé pokladá za ideálny večer teplé jedlo, vľúdne slová, ľudské teplo a skutočný záujem. A o tom druhom je táto kniha.
Aký rozdiel je medzi ťažkým detstvom a "ťažkým" detstvom, ktoré takým vôbec nie je.
Aké náročné je nepokračovať v "generačnom hriechu", osvojiť si schopnosť vymaniť sa z bludného kruhu "rodiny", pretnúť gordický uzol bludu chladných, až krutých vzťahov "bez hlbokej náklonnosti, súznenia, pochopenia. Bez tušenia intimity, blízkosti."
No aké je povzbudivé, že sa to dá! Že sila ľudského ducha je nezlomná, keď sa človek sám nepoddá.
Piata loď pri čítaní spôsobí poriadnu depresiu, zabalí do melanchólie a smútku popisujúc "jedno ťažké detstvo", no, chvalabohu, zmysluplne vyústi do katarzie!
Útla knižka s pomerne závažnou témou. Deti vychovávané ulicou vyrastajú bohužiaľ v každej dobe. Ako si s tým poradila hrdinka knihy Jarka? Nuž lásku, ktorej sa jej nedostalo v rodine, hľadala inde a po svojom. Pozriem si aj film.
Piata loď je přesně ten typ knihy od které se nejde odtrhnout. To, co se v ní odehrává, neumožňuje knihu odložit nedočtenou. Protože čtu dost pomalu, musel jsem jí večer (s obrovskou nevolí) pustit z ruky, abych ji ráno nedočkavě otvíral. Věřím, že spousta čtenářů ji přečetla takříkajíc na jeden nádech.
Kniha pojednává o dvanáctileté holce, která je nechtěná a jen trpěná. Nedostává se jí kousíčku lásky a porozumění, po němž tak zoufale touží. Když se jí naskytne příležitost vybudovat si na zpustlé zahradě svůj svět, mikrokosmos, kde sny se stávají skutečností, neváhá ani vteřinu a bere svůj osud do vlastních rukou…
Přestože je jasné, že problémy nenechají na sebe dlouho čekat, stejně má čtenář pro její jednání pochopení a doufá… (to už bych prozradil moc)
Na túto útlu knižôčku len tak ľahko nezabudnem. Písaná z pohľadu dieťaťa z rozvrátenej rodiny, kde všetky asociálne činy jej najbližších sú pre hlavnú predstaviteľku prirodzené. Jarka sa nesťažuje, nefňuká, Jarka koná, len bohužiaľ za hranicou zákona, hoci z jej "naivného" pohľadu maximálne ochraňujúco a prirodzene. Knižka prečítaná asi pred tromi rokmi. Na film som sa veľmi tešila - sfilmované krásne.
Kniha ma veľmi bavila nielen preto, že je teraz taký boom okolo filmu, ale bola som zvedavá, ktorá kniha vyhrala Anasoft litera v roku 2011, čo je zač a prečo. Príbeh ma veľmi bavil, no niektoré elementy boli rušivé, preto nemôžem byť 100%tne nadšená. Niektoré nápady a myšlienky Jarky boli naivné a detské, niektoré zase prehnane filozofické a to bol pre mňa nesúlad, ktorý autorka nedokázala skĺbiť, lebo asi chcela veľa myšlienok do deja ukryť. A oni tam vážne sú. Okrem deja, ktorý je sám o sebe smutný, prekvapivý a dovolí nám ľutovať deti takto žijúce, je v knihe aj pohľad, ako deti vnímajú svet, ako sú veci pre nás zjavné vnímané očami detí úplne inak. Tiež tam vidím tú ignoráciu a sebestrednosť ľudí, najmä v meste, každý si ide svoje. Inak, to prečo sa kniha takto volá, musí čitateľ popravde vydumať z jednej krátkej časti v knihe, to mi však magické neprišlo.
Už jste dlouho neměli pořádnou depku? Přečtěte si tuto knihu!
Smutný příběh o dětství bez lásky, příběh dvanáctileté Jarky z jednoho bratislavského sídliště. Drsná sonda do světa osamělých dětí, kterým vlastně ani není dovoleno dětmi být.
Kdo má rád českou Petru Soukupovou, nebude zklamán.
Tohle je knížka, na kterou se nezapomíná! Ve srovnání s podobně laděnými knihami (K moři, Pod sněhem) nelze než konstatovat, že Petra Soukupová se má ještě hodně co učit.
Jistě nelze říci, že jde o pěkné, příjemné či jednoduché čtení; avšak nezaměnitelná poetika ve spojení se surovostí, která zalézá až pod nehty, nedovolí jinak: přečtěte si Pátou loď, nebudete litovat.
Dramatické a pisateľsky zaujímavo vystavané dielko, pojednávajúce o deficite lásky, domova, citu, o frustrácii z nenaplneného, paradoxne mladučkého života. Ocitáme sa uprostred príbehu dievčaťa, fungujúceho vo vzťahu so svojou asociálnou matkou Luciou – ženou, ktorá si nepraje byť nazývaná matkou, "pretože sa matkou byť necíti a nikdy ňou byť nechcela". Z jej vzťahu voči dcére je to napokon bytostne zrejmé. Materinské inštinkty, city, láska, či materská zodpovednosť ju vlastne nikdy nedostihli... Disfunkčné rodinné pomery a chorobne nastavené normy existencie vyúsťujú v počin, o ktorom sa môžeme domnievať, že pre mladé dievča predstavuje zhmotnenie nepoznaných citov a ktorý nám, čitateľom, otvára dvierka pre myšlienkové analýzy, čo ju k nemu viedlo, ako sa so situáciou vysporiada, ako sa k tomu postaví okolie. Nie na všetko dostávame odpoveď... Bezpochyby ju však nachádzame okolo seba - možno nie práve v tých naších životoch, no ďaleko pre ňu chodiť netreba. Stačí sa rozhliadnuť.
Príjemné prekvapenie z domácej produkcie, navyše jedna z mála kníh, kde má človek pocit, že ocenenia sú zaslúžené.
Piata loď sa číta ľahúčko, takmer na dúšok, pritom z hľadiska výstavby, použitého jazyka, formulovaním myšlienok nie je až taká jednoduchá ako sa javí na prvý pohľad, hoci na druhej strane nie je ani nijako mimoriadne náročná. Výnimočnou ju robí Kompaníkovej prejav - prirodzený ako dýchanie, akosi neuvedomele automatický, pritom však v ňom nie je nič nekorigované, ponechané na náhodu. Kniha je nesmierne melancholická, ale nie naivná ani hlúpa (hoci sa nájdu mnohí, ktorí budú namietať infantilnosť zápletky). Má veľmi expresívny až intímny charakter, postavy a prostredie sú vykreslené citlivo, živo. Piata loď hovorí o tom, čo si v sebe nesieme životom ako bremeno z detstva, hovorí o krehkosti a neuveriteľnej tvárnosti detskej duše, ktorá nemôže rozumieť svetu dospelých, o tom ako zrážka týchto dvoch svetov dieťa navždy poznamená. O tom, aké nesmierne ťažké, hoci nie nemožné, je vymaniť sa z dôsledkov tejto zrážky. Kompaníkovej sa o tom podarilo porozprávať s ľahkosťou, s nadhľadom. V porovnaní s väčšinou súčasných slovenských autorov určite nadpriemer a pre mňa osobne Kompaníková zjav nevídaný - chuť siahnuť, na základe už prečítaného, po ďalších knihách súčasného slovenského autora prichádza veľmi zriedkavo.
Nevím, co ke knize napsat... Jednoduše jsem ji nepřišla na chuť. Možná si ji zkusím znovu přečíst za pár let...
Jedna z najlepších slovenských kníh, ktoré som čítal. Ani neviem, ako by som ju opísal. Zanechala vo mne veľmi silný dojem a odporúčam ju každému. Monika Kompaníková je majstrom svojho oboru a touto knihou to definitívne potvrdila! Ďakujem!
Hurá, máme slovenskú autorku, ktorá vie písať! Ružový obal knihy, ktorú som nosila pár dní so sebou, určite budila dojem, že čítam nejakú sladkú romantickú knihu. No opak je pravdou, kniha zobrazuje krutú a smutnú realitu 12ročnej Jarky, ktorá sa snaží nájsť si miesto v živote a zaplniť ho niečím, čo by mu dávalo zmysel. Nečakajte rozvetvený príbeh, kniha má skôr spomienkový charakter, pričom autorka skáče v čase pár rokov späť i vpred. Mali ste šťastné detstvo? Ja som si donedávna myslela, že úplne ideálne nebolo, ale po prečítaní tejto knihy som zmenila názor...
Autorovy další knížky
| 2019 |  Kapky na kameni |
| 2017 | Piata loď |
| 2016 | Na sútoku |
| 2013 | Hlbokomorské rozprávky |
| 2003 |  Miesto pre samotu |
Tak krásně a citlivě napsaná kniha! Jsem ráda, že jsem tuto autorku objevila.