Páteř
Ladislav Bublík
Próza má podtitul Z deníku neznámého brigádníka. Její převážná část se odehrává v období od června 1951 do února 1952 v ostravských Kunčicích. Hlavní dějové pásmo (první až páté "vzpomínání") autor oživil úryvky z dopisů, protokolů, posudků, diskusí, a retrospektivními pasážemi. Mezi jednotlivá vzpomínání (která jsou ještě dále členěna na podkapitoly) vložil kratší intermezza (např. "ledvinové", "říjnové" apod.). Ústřední postavou je šestadvacetiletý Karel Kratochvíl. Původně pracoval jako zedník, potom se stal oblíbencem ředitele Chemoproduktu Lorence a ten z něj udělal vedoucího oddělení iniciativy pracujících. Po ředitelově pádu je Kratochvíl přičiněním kariéristy Švédy z pracovního kolektivu Chemoproduktu vyloučen a odchází na brigádu do Kunčic, aby si "narovnal páteř". Po překonání počátečních obtíží se ukáže, že Kratochvíl je schopný organizátor; stane se proto vedoucím betonářské party a spolu se svými novými známými, Bedřichem Nevěřilem a Růženou Kafkovou, je zvolen do celozávodního výboru KSČ. Kafková v souladu s dobovou stranickou mánií začne hledat nepřátele ve vlastních řadách a šíří pomluvy o Nevěřilově údajné kolaboraci za 2. svět. války. Záležitost chce řešit před stranickým tribunálem, nedostane se jí však podpory ostatních... Páteř je psána jako stylizovaný dokument - Kratochvílův deník - a zachycuje konflikt jedince a společnosti v konkrétní době. Lidové rčení "když se kácí les, lítají třísky", využité Bublíkem jako název jedné z úvodních kapitol první části prózy, vystihuje charakter konfliktu.... celý text
Přidat komentář
petrarka72 (viz níže) to vystihl přesně: v žánru budovatelského románu ční Páteř výrazně nad průměr, jazyková originalita těží z mísení stylů, šíře slovní zásoby (od spisovné roviny přes floskule po dialekt, slang a argot) i obraznosti pojmenování (např. sluneční zarděnka se odkutálela k protinožcům), experimentuje se i s formou i jejím grafickým napodobením (velikost a zvýraznění písma, novinový titulek, leták, úryvky z úředních lejster, protokoly, zápis ze schůze, dopis, deník, myšlenky a řeč polopřímá, dramatizovaný dialog - výslech atd.), taky samotný příběh zaujme jak věrohodnými postavami, tak prostředím stavby hutí, ale z té výsledné "převýchovy" vypravěče a jeho "prozření" mi krapet běhal mráz po zádech (teda možná víc ze soudružky Kafkové)
"Jednou hořely chlévy u sousedů a ubohým kravám plály ocasy. Stařeny klečely u kapličky chráníce ji před antikristem, neboť hořící krávy nebyly krávy, nýbrž antikristi, jež všemohoucí seslal na hospodáře, který nesvětil den sváteční.
Od té doby se bojím klečících lidí, kteří v úhoně bližního drmolí otčenáš nebo citáty z Otázek leninismu."
Jistěže, je to tendenční záležitost a navzdory tvrzení o neschematičnosti a výjimečnosti mezi černobílými socrealistickými prózami té doby (ať už člověk bere jako směrodatné datum 1951, kdy se román odehrává, nebo přelom padesátých let, kdy byl napsán, nebo 1963 jako rok vydání) je stále hodně levicovou oslavou tvrdé práce na socialistické výstavbě, v níž se komunistická víra nezpochybňuje, jen se ukazuje na nešvary, které se v Kunčicích tak nějak z lidských důvodů rozšířily (v anotaci zmíněné hledání nepřítele ve vlastních řadách a veřejné odsuzování a lámání lidí vyznívá nejbrutálněji). Přesto nutno přiznat, že autor psát uměl; zejména první vzpomínání je čtivé, zábavné a s překvapivými zákrutami a vyzněním. V dalších čtyřech jsou nepochybně pozoruhodné a chválabohu nekorektní popisy prostředí a lidí - černá, blátivá a betonem k zemi kurtovaná Ostrava z řádků doslova čiší, mísení jazyků od místního dialektu po cikánskou slovenštinu nebo funkcionářské spisovné fráze působí autenticky, jednotlivé příběhy se skládají do srozumitelného obrazu - a tu a tam se objeví překvapivá metafora nebo zajímavá stylizace. V druhé části jsem se do dočtení musela trochu nutit - ale opakuji, začátek stojí za to (navíc působí jako uzavřený příběh).
"... tak jsem chodíval pozdě večer z práce přes vítkovickou čtvrť a skoro jsem plakal, jak se ztrácím v tom ohni, a když pršelo a na cestě bylo plno mazlavých černých kaluží, tak mně bylo hrozně smutno, až bych brečel, já jsem byl zvyklý na vinohrad nebo na stavbu nebo na vojenské cvičiště, na plno světla a vzduchu, to je hlavně zvyk ze stavby, zedník má pořád vzduch a světlo, a najednou jsem přišel k vám, město bylo černé i ve dne, jenom ten oheň od železa vyskakoval."
Páteř
Za mě tedy rozhodně jedno velké NE!
Na rozdíl od ostatních (osmi) hodnotících shovívavý nebudu. A dobu vzniku (kniha vyšla v roce 1963) jako polehčující okolnost, předkládaný obhajobou, přijmout odmítám.
Ano, určitý pokus o „polemickou odpověď na tvárné konvence budovatelské prózy“ lze v románu, který má formu stylizovaného dokumentu, vystopovat, a ano, i jazyková originalita, o níž se zmiňuje kolega los níže, mě občas zaujala (byť naopak na jiných místech mě „básnivost projevu“ v kontextu s tvrdě realistickým obsahem bolestivě tahala za uši - čeho je moc, toho je příliš), ale i tak knížka pořád zůstává zachumlána v mantlu komunistického romantismu a pořád z ní do všech světových stran trčí glorifikace chlapáctví, oslava práce, soudružství a stranické poctivosti a jak jinak, také všudypřítomná dělnická bodrost.
Rozhodně jsem četl řadu lepších budovatelských románů.
Ukázka (SPOILER):
(Úvahy hlavního hrdiny poté, co za ním do Ostravy přijela manželka, která porodila mrtvé dítě a přišla svého muže přemlouvat, aby se k ní vrátil domů – což on odmítne A toto jsou argumenty jeho odmítnutí.)
Komunisté jsou pohromadě vždy. Bývali zazděni do samotek a dokázali být spolu. Protože v jejich vědomí je přesně postižitelný smysl pro pospolitost, kdy „neznajíce se ani jmény“, a tím méně se znajíce v jednotlivých slabostech a přednostech, jsou schopni prosadit jednotnou vůli k projevu důvěry. Proto v jednotlivostech dochází k omylům. Proto se mohli mýlit i v úsudku o mně. Ale jsem-li komunista, pak nesmím připustit, aby se mohli mýlit. Jsou to moji soudruzi a já jsem jejich soudruh; pospolitá důvěra se rodí z individuálních snah být důvěry hoden. – A já jsem byl, Anko, důvěrou obdařen, já teď nesmím zdrhnout jako kluk, jako uličník, ne proto, že mě kdekoliv mohou dostihnout a říci mi – podvedls nás, ale proto, že je nepředstavitelné žít kdekoliv na zemi bez tak ohromného zázemí, jako je důvěra soudruhů.
Co jsem straně dosud dal?
Nic.
Pocítil jsem po dlouhé době, že mě někdo potřebuje.
(Poznámka na závěr: Pakliže jednou ze stěžejních idejí románu je proklamace, že Strana potřebuje hlavního hrdinu víc než jeho manželka, které zemřelo dítě, potom si z mého pohledu takový příběh víc než jednu hvězdičku nezaslouží.)