Pátrání
Juan José Saer
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218916/mid_patrani-218916.jpg
4
8
8
Říkají mu „Netvor z Bastily“. I když by mu možná lépe seděl přívlastek „Jack Rozparovač z Paříže“. Brutálně zavraždil již sedmadvacet stařenek. Vraždy se odehrávají v čím dál větší blízkosti útvaru kriminální policie, jemuž velí komisař Morvan, který po vraždícím monstru již devět měsíců bezvýsledně pátrá. Je vraždící stvůrou člověk či jakási neviditelná, zhoubná a cizopasná síla? Nebo snad dokonce někdo z komisařových kolegů? A kdo vlastně kdysi na Krétě znásilnil onu bájnou, k smrti vyděšeno u nymfu? Mezitím se v Argentině mezi rukopisy zesnulého přítele tří filosofujících literátů, známého svým odporem k románu, objeví strojopis od bezejmenného autora. A v téže zemi, takřka na stejném místě, za kruté vojenské diktatury mizí beze stopy pár tajných milenců. Devět měsíců nosí ženy plod ve svém lůně. Okruh podezřelých se zužuje. A smyčka se utahuje… Proslulý, mezinárodně oceňovaný argentinský spisovatel Juan José Saer se představuje jako literární virtuóz, který jednotlivé vrstvy románu bravurně orchestruje.... celý text
Přidat komentář
Už mnoho let si myslím, že období detektivek mám uzavřeno. Ale kamarádka mi darovala k narozeninám knížku Pátrání od Saera. Odůvodnila to tím, že jí to doporučila naše společná kamarádka se slovy, je to takové ezoterické, to by se jí mohlo líbit.
No, musím říci, že jsem to přečetla s velkým sebezapřením a několikerou touhou ji odložit a nechat nedočtenou. Bylo to pro mne tak hrozné čtení, že to ani neumím k ničemu přirovnat.
Na samém poočátku jsem si ještě myslela, že budu pokračovat spíš kvůli zajímavě květnatému autorově stylu. Jeho věty mi připadaly jako velmi rozvětvený strom, kde musíte pozorně sledovat, která větvička odkud vlastně vychází. Není výjimkou, že souvětí obsazují polovinu stránky, tedy zhruba 14 řádků a většinou mívají deset a často i více vět. Nedalo mi to přeskakovat (i když i k tomu jsem se později uchylovala), protože jsem nikdy nevěděla, zda v tom obsáhlém líčení nebude ukryt nějaký důležitý detail pro pozdější zdárné pochopení celého děje.
Při čtení druhé kapitoly jsem nabyla dojmu, že se jedná o další, docela odlišný děj, který se později nějak zajímavě spojí s tím prvním. Ale to se nedělo a nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že se oba děje v nějaké další kapitole už ani neodlišují předělem.
Až úplně na konci jsem poznala, že tuhle detektivku vlastně vypravoval jeden z mužů těm ostatním, s kterými prožívá docela jiný příběh, který s detektivkou nemá nic společného - jen toho vypravěče.
Detektivka sama byl tak hrůzný příběh, že bych to nedoporučovala skoro nikomu. Kde bral autor ty nápady? říkám si. A nakonec jsem nebyla spokojena s výsledkem, protože pravý viník potrestán nebyl a to mi vadilo. Po několika dnec jsem si ale řekla, že jestli to tak ten vrah dokázal navléknout, pak tím zároveň připravil i konec toho vraždění.
A někde v pozadí můžete přemýšlet, jak bídně dopadne někdo, kdo vyjeví sebemenší svoji slabost.
Pátrání
Saer je mág slova a i v překladu zůstává lecos s magičnosti a uhrančivosti jeho větných konstrukcí přes půl stránky. Příběh je poměrně přímočarý, ale detektivka je to jen zdánlivě. Spíše se jedná o symbolický sestup do podsvětí se spoustou meandrů a slepých ramen jako při plavbě tří kamarádů po přítocích řeky Paraná. A stejně tak i tento příběh je spíše řekou, nekonečným proudem asociací, které spojují jednostlivé postavy a příběhy. Pro klasického čtenáře detektivek tak může být nepříjemné zjištění, že vše je neustále relativizováno, realita splývá se snem a i samotná realita příběhu se stává tekutou, vláčnou a neuchopitelnou.
Mně se Saerův styl líbí a přirovnal bych ho k Borgesovi, Bolaňovi a snad i Horacio Quirogovi - jen je vše ještě nezřetelnější a dusnější. Tématy jsou subjektivita vyprávění, fantazie a sen, mechanika duševní poruchy, osobnost a její stín, plynutí času, a to, že osobnost je jako ledovec a velká většina se skrývá pod hladinou, anebo je jen příběhem, konstrukcí z prchavých slov a jemného přediva pocitů; to spíš než samotný příběh tvoří jádro Saerovi jedinečnosti a mistrovství.
Nebyl bych proto v hodnocení tak příkrý. U Saera jde o to si užít četbu jako takovou. Pro Saera je cíl radost z četby a nějakou kauzalitou a propojováním se příliš nazaobírá, což může (a chápu to) klasickému detektivkáři četbu dost znepříjemnit.
Spoiler pro ty, co už příběh dočetli:
V samotném závěru se ukazuje, že skutečný pachatel by mohl být někdo jiny (blízký přítel Morvana Lautret), ale i přes téměř dokonalé fabulační mistrovství jednoho z vypravěčů se nelze vyhnout otázce: co otisky prstů zanechané na předešlých místech? A to, že se na místě činu vždy našly otisky prstů a další tělní tekutiny. - Spíš je to opět snaha se zbavit svého stínu; šklebící se odvrácená tvář toho druhého v Morvanovi, vypravěči...