Pavilon číslo 13

28.08.2021

Tato kniha se ke mě dostala náhodou - a jsem za ni moc ráda. I když to není zrovna lehké a už vůbec ne radostné čtení na dobrou noc...
Knihu jsem četla dvakrát. Poprvé před lety: ze zájmu, z pozice čtenáře - aniž bych tušila, jak moc se mě to téma za čas dotkne. Podruhé jsem se k ní vrátila z úplně jiného důvodu, než jen v rámci Čtenářské výzvy. Téma je mi totiž neskutečně blízké: prošla jsem si léčebnou, jako pacient s diagnózou podobnou schizofrenním stavům /intervence naštěstí netrvala nijak dlouho a po propuštění se cítím v pohodě/.
Mohu tak zároveň porovnat svou vlastní zkušenost s tímto zařízením ze současnosti s tou autorovou, z 90. let. Bohužel musím podotknout, že i přes jednoznačně velký posun v péči o klienty se některé postupy vůbec nezměnily a z jejich aplikací mám dodnes menší trauma. Jedno však vím jistě: už NIKDY, NIKDY víc se tam vracet nechci.
Ale zpět ke knize. Z té výpovědi mrazí. Naprosto chápu autorovu potřebu sdělit lidem a světu, co se za zdmi takového ústavu může vše odehrávat. Na rukopise je znát, že se hodně nechával inspirovat milovanou četbou, hlavně díly od Bukowského.
Fascinuje mě, jak v textu mísí poetiku s brutalitou, krásu s vulgaritou a hnusem. Jde o velice sugestivní výpověď, jejíž účinek zesiluje pomocí stručných až staccatovitých vět. Používá naprosto originální a neotřelé výrazy a slovní spojení - "modří boys", "adolescent ve věku exploze", "chronici", atd. Najdeme zde i aluze na jiné názvy literárních děl.
I přes nízké dosažené vzdělání měl autor nepochybně talent od boha. A to nejen spisovatelský, ale i malířský, jak je znát z uveřejněných obrázků. Je skvělé, že aspoň něco z toho dokázal během svého krátkého života předat dál.
Za tento talent však bohužel zaplatil daní nejvyšší, jak to tak bohužel někdy bývá. Jeho odkaz má stále co říci i po letech a rozhodně by neměl zůstat zapomenut. Mrzí mě snad jen to, že zemřel příliš mladý - docela by mě zajímala jeho další tvůrčí cesta...

31.01.2015

Kdyby se měla z české literatury zachránit jediná kniha, hlasovala bych pro Pavilon. A to i přesto, že v druhé polovině nabývá rysů málo kontrolované výpovědi zastřeného vědomí. Ostrý cit v pozorování, zachycený sugestivně přesnou a plastickou obrazností, věnovaný mikroudálostem vlastního vnitřního světa i „bohatého-chudého“ světa jednoho psychiatrického oddělení. Geniální a lyrická portrétní zkratka při charakterizaci pacientů i personálu, přesná dramatická výstavba malých příběhů, bohatství originálních pojmenování, konkrétnost, detail, jednoduchost, výstižnost, bezprostřednost, vnitřní pravda a její nezkorumpované svědectví. Která jiná kniha tohle má?

Dvě malé ukázky:

Za to mu dal Oplt druhou do břicha. Madani stulený na zemi ječí: „Pomóc, sestříí, nechte mě, nechte měéé!“
Oplt ho přimáčkl kolenem ke zdi: „Drž hubu!“
Ze sesterny vyběhla sestra, plášť jí vlaje: „Kluci, prosimvás, nechte ho bejt, dyť se nakonec zblázní úplně!“
„Zaslouží si to, dobytek!“ Blonďák má výraz kata bez kapuce.
„Já vim, já vim,“ sestra se kroutí, „ale na to se musí jinak, tohle přeci nejde, abyste ho bili!“ Obrátí se na Madaniho: „A ty tu neřvi, nemáš proč!“ Madani jde do sálu, chce něco říct, ale kuklí se do sebe jako šnek. Ještě dostane, večer bude bič, každý večer bude nářez; Madani pláče.

To se mě ptal chronik Bruntorác, plešatý hipík. Chybí mu v hlavě právě ta kolečka, co dělají z legrace nudu. Má v puse poslední dva zuby jako kanec. Když se zasměje, připomíná klauna z periférie, hodím mu pěťák, on se sehne a začne šišlat jako babička na kanapi. Je to tramvaj plná dětí, která objíždí poledník, je to slečna v mini, která venčí pudlíka – běží za ní hejno kluků a pískají, je to rybář, kterému došly žížaly, a tak loví na titěrná slůvka o lásce. Je to cukroví a staniol, stříbro a mraky kobylek, které se ženou krajem.