Obsazeno
Věra Nosková
Volné pokračování úspěšného románu Bereme, co je nás spolu s dospělou hrdinkou Pavlou přenese z maloměsta padesátých a šedesátých let do Prahy, která je jako celé Československo „dočasně“ obsazená okupačními vojáky - a v přeneseném smyslu také normalizačními pragmatiky. Dobu relativního režimního i kulturního uvolnění vystřídala éra lámání charakterů. Protože se Pavla přátelí s básníky, hudebníky a výtvarníky, provede nás autorka v této knize Prahou bohémskou, ale kromě toho i městem obskurních podnájmů, číšníků, servírek a levných kurviček, Prahou, jejíž kdysi zdobné fasády šednou a začínají opadávat. Jde o to, zda za daných okolností může ve vysněném velkoměstě najít domov a svobodu, jak o tom snila. Věra Nosková se v druhém díle trilogie Obsazeno, navazujícím na strhujícího románu Bereme, co je vrací do let, která nadlouho změnila životy mnoha slušných lidí. Tak jako v předchozí knize popisuje realitu doby poznamenanou všudypřítomným marasmem, s nímž se utkává potřeba mládí žít naplno, svobodně a láskou. (Třetí díl Víme svý, odehrávající se v pohraničí, trilogii završuje.) ... celý text
Přidat komentář
Nelehké čtení o nelehké době. Čtení místy drhlo a musela jsem zpomalit, o to víc jsem si to pak užívala. Některé pasáže a obraty byly výsostné! Příběh z doby, kdy bohémům nebylo přáno...
Snaha o pokračování knihy "Bereme co je". Celé pasáže jako v první knize. Nepochopila jsem to.
(2006)
Já na ty básnické obraty nejsem, takže to mě dost rušilo při četbě a jinak je to taková kniha o beznaději.
Kniha pro mne nebyla žádným překvapením, protože jsem už dřív přečetla všechny tři díly. I když působí tento díl víc pesimisticky moc se mě líbil. Je znát, že knihu psala básnířka. Pěkné popisy míst i situací a nádherná čeština úplně člověka pohladí.
Na "Obsazeno" jsem narazila náhodně v knihovně a musím říci, že jsem byla mile překvapená. Osudy dívky, která se vydá do Prahy v době normalizace hledat své tvůrčí i lidské štěstí, mě velmi oslovily. Pavla má v sobě obrovskou morální sílu, nesklání hlavu před funkcionáři, prospěcháři a rádoby umělci, jde si svou trnitou cestou, přestože by mohla díky svému mládí a kráse zvolit úplně jinou cestu a v Praze zahnízdit v útulném hnízdečku, nechat si vydávat své básničky jako na běžícím pásu, tvrdě jít za svým cílem stejně jako její "kamarád" Joska. Silný příběh, který je o to působivější, že pokud si odmyslíme komunistickou diktaturu, tak si uvědomíme, že podobně to funguje v podstatě dodnes. Jen málo umělců najde v sobě vnitřní sílu skutečně tvořit, většina se spíše vydává cestou "řemesla", které jim přinese obživu.
Úplně nadšená jsem nebyla ze stylu, jakým je text psán. Ćhápu, že příběh vypráví básnířka, která prostě používá zvláštní obraty, věty ale často působí úsečně až tvrdě, trošku mi formou připomínal texty Emila Hakla. Četla jsem v komentářích, že si čtenáři tak bohatou češtinu chválí, mě to ale trošku rušilo. 4/5
Po nadšení z autorčiny knihy Bereme, co je jsem se na pokračování těšila jako malá holka. A rozhodně jsem se nezklamala. Pavla se konečně octne v Praze, městě, ke kterému se upínala ve svých snech a představách, žádný happy end se ale nekoná, Praha v období tuhé normalizace nabízí jen jednu deziluzi za druhou. Tato kniha se mi zdála o něco méně osobní a o něco více depresivní než ta předchozí, každopádně atmosféra knihy a autorčin přebohatý slovník udělaly z četby opět zážitek.
Výborné, ještě lepší než první díl. Nemohla jsem se opět odtrhnout. Skvělá ilustrace nastupující normalizace. Je až neuvěřitelné, jak se hlavní hrdinka pere s osudem, znovu a znovu se odráží a vystrkuje hlavu. Nelze říci, že by šlo o objektivní pohled, ale to ani neměl být. Právě ta subjektivita je parádní. Skvělá kniha, jen mně štve, že to vždycky tak rychle zhltnu a pak nemám, co číst. Opět vyzdvihuji brilantní slovní zásobu autorky. Dnes jsou fronty na Everestu a kde kdo si osobuje právo psát. Ne každý to ale umí a má na to. Paní Nosková pište!
Pavla v normalizační Praze. Je to přehlídka doby a nejrůznějších typů a jejich způsobů jak se s tou krušnou dobou vyrovnat. Sběratelka lidských příběhů. Vychytralý Joska, Rocco, kterému jde jen o byt, zpěvačka alkoholička, vězeňská sestřička Míša, ples ministerstva vnitra, výtvarnice a poplatná vitráž, kočkobába, lékařka s klofnutou šrajtoflí, svatý Jiří, Toníček, "fialová". Pavla je sice sběratelka příběhů, ale znělo mi to, že je ta nejchytřejší holka v Praze, že ví všechno nejlíp, každého měla hned zařazeného. Jako by to psala velice dospělá a zralá bytost zpětně. Pavle bylo 22 a podle mého musela mnohem víc tápat.
Volné pokračování příběhu Pavly a jejího života v Praze. Chvilkami jsem se v knize ztrácela, ale jinak velmi odpočinkové čtení.
Každému musí být už po pár stránkách jasno, že intelektuálského žvanění o sexu a básnění při vínku zde bude určitě dost a dost. A taky, že jo. Příběh hledání příležitostí v Praze ale jako bys hledal a hledal a nalézti těžko můžeš. Naštěstí snad mnohé vyváží vtip a duchaplnost, což však vyžaduje hodně soustředění a příslušnou, nejlépe něčím dobrým podpořenou, náladu. Už je také jiná doba a vzpomínat na dobu normalizační u v Praze tak trochu masochistická zábava pro pamětníky sladkého mládí v sedmdesátkách.