Pečorlag
Štěpán Luťanský
Útěk do ráje (1939-1942) Vzpomínky jednoho z mála přeživších Čechů na peklo lágrů SSSR. Učitel z Podkarpatské Rusi dobrovolně odešel za války do SSSR v naději, že pomůže své vlasti v boji proti fašismu. Šokující popis živoření v gulagu končí vysvobozením – odchodem na frontu. Luťanského vzpomínky jsou obzvlášť cenné pro svou autenticitu, protože je psal takřka bezprostředně po svém návratu do vlasti se Svobodovou armádou.... celý text
Přidat komentář
Každý, kdo se chce dozvědět něco o šílenství, které panovalo v SSSR (a do kterého bylo uvrženo množství Rusínů po zabrání Podkarpatské Rusi), nechť si tuto unikátní knihu přečte.
Rusínský učitel Štěpán Luťanský v letech 1939 až 1942 strávil v sovětském zajetí, odpykával si trest, který nespáchal. Podle rozhodnutí lidového komisariátu překročil ilegálně sovětské hranice, ale popravdě byl ze zabraného polského území převezen do SSSR, kam chtěl utéct a bojovat proti nacismu. Nejprve ve věznici Stryj a Kirovograd byl vyslýchán jako špion s ostatními zadrženými a odsouzen na pět let. Odpykal si jen tři a to díky zformování československé jednotky v SSSR. Jeho strastiplný životní příběh se váže k pracovním táborům v Komiské republice u řeky Pečory, kde zakusil opravdové peklo. Byl vězněm, který odklízel porost a upravoval terén na stavbu železnice, maloval hesla pro pracovní tábory, kosil trávu a jako zdravotník se staral o zdraví spoluvězňů. Několikrát měl namále, mohl zemřít z velkého vysílení, tvrdých podmínek když byl zavřen na samotce bez světla, pořádného jídla a místa k spánku za velmi nízké teploty, uškrcen jiným zdravotníkem. Jeho trápení skončilo, když odešel z pracovního tábora a začal bojovat v čs. jednotce v Buzuluku. Zápisy Luťanského jsou velmi čtivé, přehledné a srozumitelné. Je obdivuhodné, kolik příkoří snesl a dokázal přežít brutální zacházení, které si neumím představit. Byl to obdivuhodný člověk.
Strhující popis cesty autora a jeho druhů po stalinských lágrech během druhé světové války. Vyprávění je věcné, bez přehnaných emocí, ale o to působivější. Pokud někdo nemá čas nebo žaludek na Solženicyna a chce se o tématu něco dozvědět, doporučuji začít s tímto.
Další z řady knih, která dokazuje, čeho všeho je společnost schopná v zájmu budování lepší společnosti. Kniha o zřízení, které se vymkne kontrole, zřízení, které v zájmu boje s nepřítelem, začne požírat sebe samo.
Neskutečné příběhy o lidské výdrži, ztrátě důstojnosti a jakékoli lidskosti. Kniha paradoxů, kniha o touze přežít, která jde ruku v ruce s rezignací a upřednostnění těch nejzákladnějších půdu pro možnost urvat si právo na život pro dalších 24 hodin.
A hlavně kniha o štěstí. Mnohdy nic jiného než štěstí a náhoda neumožnila přežít a vyprávět. Aby jeden mohl vyprávět, museli tisíce jiných a bezejmenných zemřít.
Takovéto knihy je třeba číst, aby si člověk uvědomil hodnotu své svobody. Nebo by se o to měl alespoň snažit, jelikož těžko si lze představit, co vše musel autor prožít, aby znovu nabyl to, co je pro nás tak samozřejmé.