Pekař Jan Marhoul
Vladislav Vančura
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/594/bmid_pekar-jan-marhoul-ovs-594.png
3
183
183
Pekař Jan Marhoul (1924) je románovou prvotinou Vladislava Vančury. Kniha se často zařazuje do proletářské literatury, byť charakterem hlavní postavy, zobrazeným prostředím a svým vyzněním se z ní vymyká. Přesnější by bylo označit ji za dílo svého druhu, které vyniká nevšedním patosem a lyrismem, jedinečným metaforickým stylem a je velmi výrazným příkladem meziválečné avantgardní tvorby. Vančura v něm zobrazil hrdinu donquijotského typu, jehož zhoubná dobrota a s ní korespondující dětinskost utváří jeho specifické bláznovství. zdroj: POLÁČEK, JIŘÍ. Portréty a osudy. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1994. 187 s.... celý text
Přidat komentář
Povinná četba na gymplu. V tomhle věku snad ani čtenář nemůže v díle odhalit vše - formu, jazyk, styl doby. Vnímala jsem jen děj. Asi bych to měla přečíst ještě jednou.
Pane Vančuro, je mi to nesmírně líto, ale já váš styl fakt nemám ráda. Absolutně nečtivé, skákání z jednoho na druhé, nejasné myšlenkové pochody postav...
Špatná kniha na čtení to není ... uznávám, že jazyk Vančury mi to chvílemi ztěžoval (normálně tak útlou knihu bych měla zhltlou za necelou hodinu .. tahle mi trvala opravdu déle) ... ale přečíst se to dalo ... jen ten konec byl opravdu takový pesimistický ...
Nejvíce depresivní kniha, jakou jsem za poslední roky četl. Jak ten jeho marný život spěje neodvratně ke konci... I Vančurův místy klopotný jazyk tomu dodává na ponuré atmosféře. Je to mnohem lepší, než moderní zápisky a deníky nejrůznějších schizofreniků (např. vychvalovaný Skleněný zvon od Plathové). Zde je teprve pravá bída a utpení člověka, kterému i přes nesmírnou snahu není dáno dosáhnout štěstí.
"Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír." A dál... Není monumentálnějšího začátku v české próze! Pro ten jazyk Vančuru miluju. A to, ač je tento příběh o "zběsilém dobrákovi" dost zvláštním prozaickým pandánem k proletářské poezii, i v této jeho románové prvotině. Vančura je neopakovatelný mistr naší literatury.
A ještě ukázka jeho metaforického odsudku par excellence:
"... (jehož jméno není slovo, ale díra v lidské řeči) ..." 25. str.
Kniha je krátká, ale nečte se nijak lehce. Hlavně pro to, že to není lehké čtení.
Chvílemi mi kniha připomínala Zabijáka od Emila Zoly. Příběh nezačíná dobře a vy tušíte, že se nevylepší a už to bude jenom horší a horší...
Žádné oddechovka to není, nečte se zrovna snadno, ale ten příběh je tak silný!
Pro mě zatím nejlepší dílo od Vančury. Příběh mě konečně dokázal vtáhnout do děje a emočně na mě také zapůsobil.
Vančurův jazyk mám ráda, ale tady mi přišel až moc krkolomný a asi tak půl knihy jsem vůbec nevěděla o co tam sakra jde :-)
Starozákonní fatalismus, království metaforiky a poetiky, sociální tematika - velmistr jazyka českého a velký spisovatel, který chápal úděl člověka v jeho komplexnosti...
Nuda od začátku do konce, ani jazyk to zvlášť nezachraňuje, místy mi naopak přišel až moc přehnaně vyumělkovaný. Ani po druhé knize jsem Vančurovi zkrátka nepřišla na chuť.
Četba pravda poněkud obtížnější, ale obohacující. Minimálně v tom, že čtenář, který má o knize naučenou jednu větu ze školní učebnice literatury, nyní zjistí, o čem to opravdu je. A ten Vančurův jazyk je nepopsatelně kouzelný.
Vančurův nezaměnitelný styl psaní je možná jediná věc, která pro mě držela knihu nad vodou. Příběh o předobráckém pekařovi si leccos vypůjčil z naturalistické literatury a och bože, jak tu já nesnášim. Čtenáři se až chce křičet, protože bezvýchodnost nesnadné situace se mu vůbec nemusí zdát tak absolutní, aby to všechno špatně dopadlo. K čemu je tedy román, který se snaží vzbudit sympatie, ale nemůže se mu to povést, protože si zrovna tenhle čtenář myslí, jak je Jan Marhoul zabedněnej pitomec. No jo, nářek privilegovaných. Jak se snažím naznačit, kladně tu dokážu hodnotit jedině formu.
Jednoduchý příběh přeměněný Vančurovým stylem v kouzelné čtení plné obrazů, které by mohly vystoupit z papíru, zhmotněny poetickými příměry. Také však příběh samoty bláznů, osamělosti Josefininy a udivující svornosti chudáků.
Ze sociálních úvah mě zaujala myšlenka, že jediný spravedlivý hněv je hněv špatně zaplaceného dělníka. Tímto Vančura naplňuje tehdejší požadavek proletářského prvku v umění a vydává se na cestu k umění převážně poetistickému.
Nemyslím si ale, že by byl Pekař Jan Marhoul Jakýmsi "prvním pokusem", po němž následoval nějaký "více vytříbený styl psaní". Se sociálním tématem si Vančura dle mého názoru poradil stejně dobře jako třeba s pozdější zbojnickou baladou Markétou Lazarovou.
Vančura se nečte lehce, zvlášť v případě první knihy, kdy ještě není (omouvám se Vančurovi) tak úplně vypsaný. Je zde zajímavý kontrast všeho - tradiční vančurovský jazyk plný obrazných pojmenování a lyriky, archaismů, složitých obratů, prostě všeho, čeho je čeština ve své rozmanitosti schopna. A k tomu děj vůbec neodpovídající poetice a lyrice - smutný, až tragický osud bežného člověka, pro kterého nejvyšší hodnotou je poctivá práce a slušný život. Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi, nakonec jsem se nevím proč rozhodl jen pro tři, snad z důvodu velkých očekávání a obdržení díla jiného rázu (přesto navýsost kvalitního) než jsem tak úplně čekal.
Začíst se do Vančurova jazyka je zpočátku poněkud obtížné, ale třebaže jde o deprimující čtení o životě bezútěšně bědném, nelze se od něj odtrhnout. Hrdinové z Vančurovy knížky neupadají do beznaděje, prostě žijí či přežívají, jak se dá. Možná právě v tom tkví autorovo poselství - ani v těžkých situacích nepropadat zoufalství a žít, nebo alespoň přežívat. Ocenit je třeba zdařile vykreslené charaktery postav z nižších sociálních vrstev. U pánů už převládá klišé "bohatý= zlý, pyšný".
Vančura, pro mě dosud neobjevený poklad české literatury. Jak rychle a lehce běžely mé oči po jeho květnatých, ale ne zcela jednoduchých, řádcích plných poezie. Kundera řekl, že kdyby si Vančura otevřel trafiku s metaforami, mohl by zásobovat celé generace básníků. A je to tak. Vančurova metaforická prozaika je úchvatná a ačkoliv se nejedná o kdovíjak složitý příběh, poetika jeho stylu, vypravečsky angažované vstupy, hojnost přechodníků a právě metafory, jež svou krásou, nebo i břitkostí, povznáší prózu na poezii, jsou tím, čím jsou barevné a voňavé květy jarní louce. Vančura a já poprvé a rozhodně ne naposled. (na popud předchozích komentářů úvodní info ke knize upraveno)
Je to kniha, kterou jsem přečetl už po několikáté. Pokaždé jsem stále znova okouzlován Vančurovým jazykem, jeho metaforami a v tomto případě i neuvěřitelně naturalistickým popisem.
Básnické zobrazení universa a času v kontrastu s nicotností člověka. Syrové, kruté, smutné, velkolepé.
Štítky knihy
prvotina česká literatura chudoba, bída společenské rozdíly sociální romány pekaři, pekařky české rományAutorovy další knížky
| 2015 |  Rozmarné léto |
| 1980 | Markéta Lazarová |
| 1989 |  Kubula a Kuba Kubikula |
| 2006 | Konec starých časů |
| 2013 | Obrazy z dějin národa českého |
Na to jak je kniha útlá, se nečte zrovna lehce. Příčinou je Vančurův jazyk a zvolená forma. Jde o výrazné dílo meziválečné avantgardy, proletářské literatury; autorova prvotina. Kniha je prosáklá lyrismem, volným tokem příběhu a netypickou formou vrstvení zápletky.
Ke srovnání se hodí knihy Džungle (1906) nebo Hrozny hněvu (1939). Ty jsou rovněž o těžkém údělu dělníků hledajících práci a bojujících s chudobou v mizerném světě vypočítavých kapitalistů. Vančurův Pekař Jan Marhoul časově spadá mezi ně, ale v ději je o dost méně rozmáchlý. Dobrotivý pekař dává na dluh a krachne. Když on sám potřebuje pomoc, většina známých se k němu otočí zády. Následně musí opustit město a zkusit štěstí s opravou mlýna na samotě. Zraní se a není schopný splácet nájem. Zima je krutá, hladoví. Následně ho začne vykořisťovat jiný mlynář, který má kapitál a zoufalého pekaře najme za byt a stravu. Hrdý Marhoul nakonec odejde zpět do města, kde se nechá najmout coby pomocník v pekárně. Brzy poté ale v chudobě umírá. Děje se tam toho víc, ale hlavní děj ma pevně depresivní linku, ve které zoufalství nahrazuje krátkodobá naděje, kterou následně zničí další zoufalství. Obdobně jako v knihách uvedených výše. Autor tím chce přiblížit těžký a často nespravedlivý život proletariátu. A také jak je dobový vlastnický systém krutý a osudný pro člověka bez ostrých loktů a peněz.
"Zde leží dělník a hvězdy se naň nesypou, ba ani kvítí. Neměl žádného sdělení naposled a žádnou pravdu nezůstavil za sebou. Jeho dílo je dávno prodáno. Snad ani nežil, je neznám, nikomu nic není po tomto mrtvém."