Pellucidar - Cesta do nitra Země

08.10.2023

(SPOILER) Konečne dôkaz že aj 100 rokov staré béčko môže byť proste len zábavné. Do stredu zeme cestoval aj Jules Verne, ale na rozdiel od neho Burroughs prdí na nejaké technické detaily. Nejaký starý vykuk si proste postaví vŕtacie vozítko a to sa hneď pri skúšobnej jazde zasekne, takže sa zastaví až v dutom jadre. To je samozrejme plné dinosaurov a divochov ( a N-bomby padajú ako za druhej svetovej ) pred ktorými je nutné utekať. Nakoniec ale aj tak skončia ako otroci v meste reptiliánov. Niektorí ľudia dodnes evidentne berú túto knihu ako reálny dokument. Takže padáme do zajatia, unikáme, objavujeme svet a zase sa vraciame po kamarátov. Jašteráci nemajú uši, miesto toho vysielajú svoje myšlienky do štvrtej dimenzie, kde ich ostatní čítajú, toľko k vedeckým teóriám Pellucidaru. Je zaujímavé že obyvatelia dutozeme považujú svoj svet za plochú dosku aj keď nemá žiadny obzor, keďže žijú vo vnútornej strane gule. Každopádne to rýchlo a akčne túruje, hrdinovia si obliekajú kože oskalpovaných reptilov, luky a šípy tu platia za atómovky a dvere do ďalšieho dielu sú otvorené dokorán. Akurát som dúfal že zamilovano-nenávistný vzťah hrdinu a miestnej krásky skončí definitívnym fiaskom, lebo by to bolo zábavnejšie. Ale láska nakoniec zvíťazí, škoda.

13.12.2020

Výjimečně přidávám druhý komentář, nemohu si odpustit zveřejnění Burroughsova příspěvku ke kampani Me Too:

Diana zašla do jeskyně. Vrazil jsem okamžitě za ní dovnitř. Ležela na lůžku z travin, které jsem pro ni upravil a zakrývala si tváře rukama. Sotvaže zpozorovala, že jsem vešel, vyskočila jako tygřice.
„ Nenávidím vás!“ zvolala.
Poněvadž jsem přišel z plného slunečního jasu do vnitra temné jeskyně, nemohl jsem v prvé chvíli rozeznati výraz její tváře a byl jsem tomu rád, poněvadž nerad bych byl viděl její sličné tahy zborcené nenávistí.
Vstoupil jsem a neřekl jsem ani slovo. Pokročil jsem až k ní a uchopil jsem ji za obě zápěstí; když se mně snažila vymknouti, objal jsem ji tak, že nemohla mne rukama odstrčiti. Bránila se jako tygřice; strhl jsem jí hlavu nazpět; uvědomuji si, že jsem v onom okamžiku zhrubnul, že jsem se vrátil o tisíce milionů roků nazpět, že se ze mne opět stal skutečný skalní muž, který se zmocňuje své družky násilím — a vášnivě jsem líbal její nádherná ústa.
„ Diano,“ zvolal jsem, cloumaje s ní hrubě, „mám vás rád. Dovedete pochopiti, že vás mám rád? Dovedete pochopiti, že vás miluji vroucněji než kohokoliv jiného z mého světa? Chápete, že budete mojí? Že se nedovedete vzepříti mé lásce?“
Zpozoroval jsem, že Diana spočívala v mém náručí zcela tiše a když moje oči si zvykly na temnotu jeskyně, viděl jsem, že se usmívá — že se usmívá spokojeným, šťastným smíchem. Nevěděl jsem, co si mám mysliti. Pak jsem si všiml, že chce lehounce vyprostiti své ruce z mého objetí; a tu jsem cítil, jak její něžné ručky se šinou po mé šíji vzhůru, ovinují se kolem mé hlavy a v tom jsem již ucítil hebké její rty na svých. Byl to nesmírně dlouhý polibek. A pak teprve promluvila.
„ Proč jste to neučinil ihned, Davide? Čekala jsem na to tak dlouho!“

12.12.2020

Burroughsův Pellucidar je třetí variantou jeho známějších světů - Tarzanovy Afriky a Carterova Marsu. Stejně je rozvržený i jednoduchý, nekomplikovaný, dobrodružný příběh. Do akce nás autor hodí už na prvních stránkách a hlavním hrdinům jde okamžitě o život, a to samozřejmě hned několikrát. Po úvodní smršti se situace mírně uklidní a nastává tradiční seznamování s neživou i živou přírodou nového světa, s rozličnými rasami a zvyky a samozřejmě nesmí chybět nevinná půvabná místní dívka s příhodným jménem Krásná Diana. Pokud tyto pohádkové vyprávěnky překousneme, dostáváme se ke kýženým peripetiím, kde hlavní hrdina David prokáže naplno své schopnosti a s ním andělé svou ochranitelskou náruč. Ovšem pozor: pokračování příště!
Krátké a úsměvné připomenutí průkopnických časů dobrodružné sci-fi, kterou by už asi dnes pro drsnou politickou nekorektnost znovu jen tak někdo nevydal.
65 % (zatím 8 hodnotících s aktuálním průměrem 80 %).
…
„Jejich způsob dorozumívání se mně jeví zcela jasný,“ říkával Perry. „Prostě promítnou své myšlenky do čtvrté dimense a pak již snadno ten, pro koho jsou určeny, je vnímá svým šestým smyslem. Rozumíte mému výkladu, Davide?“
„Ne, Perry, musím se vám přiznati, že nerozumím,“ odvětil jsem upřímně. Perry zoufale potřásl hlavou a hleděl si své práce.
…
Mezi nižšími větvemi stromů objevila se skupina živě gestikulujících a povykujících tvorů, podobných lidem. Povšechně vzato, podobali se divokým negrům z vnitra černé Afriky. Kůže jejich těla byla černá, tahy obličeje byly dosti úměrné, prozrazující nevalnou inteligenci; lebka se chýlila hned nad očima dozadu, takže netvořila téměř žádné čelo.

19.02.2020

No, tento příběh se rozjel stejně dobře, jako třeba Edova Princezna, jenže pak se nějak zadrhnul a nakonec se nemůžu ubránit pocitu, že příběhu dobrá půlka chybí...

Aj... co to nevidí, oko mé zelenkavé, Pellucidar druhý díl má

Supr!