Pěna dní
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/1172/bmid_pena-dni-pv3-1172.jpg
4
1389
1389
Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala "povinnou" četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora "dospělého", poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání "jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé…" Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
L'Écume des jours, 1947
více info...
Přidat komentář
Z počátku jsem si říkala, jestli na takový nonsens nejsem už moc stará, ale postupem času se metoda vynořila a Boris zase nezklamal.
Nechala jsem se uhranout fascinujícím, až fantastickým slohem a plula jsem si na překvapivě příjemné surrealistické vlně dojemně neuvěřitelných i fádních obrázků ze života několika více či méně sympatických mladých (ne)rozvážlivců. Leč ouha, nechala jsem se unést příliš a těžko jsem se navracela k činům jednotlivců a jejich zvláštní vizi světa... načež mi vyrazila dech otevřená kritika bezbřehého kapitalismu i "voskovskowerichovská" satiricky laděná levicová úvaha se stroji a fabrikami. A omlouvám se všem, ale právě tuto část jsem považovala za vypíchnutelný hřeb celého díla spolu s paradoxem bohatství a chudoby. Do očí bijící příběh veliké lásky mi pro tentokrát zůstal jakoby skrytý...
Nevím, jaké drogy při psaní tohoto díla autor užíval, ale výsledek je super, bez ohledu na to, že celý příběh končí docela smutně. Ráda se k tomu vracím.
"Pěna dní se mi líbila, ačkoliv jsem se v ní neměla kde spatřit" - to byla hlavní myšlenka velmi krátké retrospektivy, již jsem nad knihou učinila, když jsem ji četla poprvé, v roce 2017. Tenkrát jsem z příběhu skutečně byla nadšená (dokonce jsem o něm zpracovávala referát na literární seminář; ten jsem ještě dneska našla složený pod přebalem knihy), ale měla jsem pocit, že jsem ho asi úplně nepochopila tak, jak jsem ho pochopit měla. Proto jsem si řekla, že se k němu chci někdy vrátit. A nedávno jsem si na Pěnu dní vzpomněla, a řekla si, že přesně takovou atmosféru bych teď v životě potřebovala. No... Teda aspoň tu atmosféru první třetiny knihy!
Na Pěně dní miluji její surreálnost. Někoho to naopak odradí - scény jako lovení úhoře ve vodovodním potrubí pomocí ovocné zubní pasty, pianocktail - přístroj míchající nápoje dle jazzových melodií, nebo už trochu temnější scény z kluziště, kde lidi bruslí a umírají a obratem jsou odklízeni do odtokových kanálků.
Četla jsem se čtyřletým odstupem a s úplně jiným pohledem na to, co se v knize dělo - kontrast smrti cizího člověka a milované osoby, zkreslený pohled na lidskou individualitu (kdo vlastně jsou Colin, Chick, Alise a Chloé, než velmi obecná sbírka přívlastků, jež by šlo aplikovat na mnoho lidí a nic o nich nezjistit? Vlastně se mi jako nejvíc do hloubky popsaná postava zdál kuchař Nicolas... ale taky tak divně), široká škála barevných, zvukových, chuťových vjemů, hry se slovy, z nichž se některé nepochybně ztrácí v (jinak však dle mého názoru velmi dobrém) překladu z francouzštiny, jako například názvy děl Jean-Sol Partra (samozřejmě aluze na Sartra). Surrealistické výjevy a obrazy neúnavně pokračují i v těch částech knihy, kdy je jasné, že se příběhová linka může řítit jedině k záhubě a do propasti, a to tento dojem do velké míry zesiluje. Knihu možná začnete číst jako lehkovážnou legraci, ale dříve nebo později se vaše vnímání zvrátí a nebudete schopni odvrátit hlavu, ač byste možná rádi (teda, asi).
Vydání, které mám doma já, má na konci podle mě bravurně napsanou redakční poznámku, která by s pochopením příběhu pomohla i člověku, který si po dočtení bude myslet, že je to celý úplná blbost.
V Pěně dní jsem se tentokrát měla kde spatřit - spíše než v jednotlivých aktérech však v té deziluzi, která je hlavním poselstvím celého příběhu. Těžko říct, zda po dalších čtyřech letech žití nedosáhne má deziluze tak vysokého stupně, že si Pěnu dní ani nebudu mít motivaci přečíst.
Já nevím... Jak to bylo krátké, tak jsem to četla dlouho. Stále jsem si říkala, že to nedočtu, ale bylo to tak něco jiného... Samá fantazie, jen vztahy opravdové. Zajímavé, jen mě to moc nebavilo.
Před 30 lety jsem byla nadšená ze Zabte ošklivé, tak možná je to věkem.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih, kterou jsem si přála mít v knihovně a konečně se povedlo. Tato kniha se nedá rozebírat ani hodnotit, na tu musí mít čtenář náladu a jen si jí užít.
Vůbec nevím, jak to uchopit. Pro mě to tedy bylo náročné čtení, protože to není můj styl. Vytkla jsem si cíl, že to prostě dočtu, tak jsem to přetrpěla. Hodně se o knize mluví, chtěla jsem mít představu.
Rozumím tomu, že tento surrealismus někdo obdivuje, na mě je té imaginace, těch nesmyslů a bizarností však přespříliš. Líbil se mi ale rozhovor Colina s Ježíšem, to mi utkvělo v paměti, to bylo vtipné :-) a zároveň na zamyšlení.
Film jsem neviděla a rozhlasové zpracování neslyšela. Docela by mě zajímalo, jak by to na mě působilo. Možná to zkusím, vypnout to můžu vždy, třeba to pro mě bude stravitelnější než kniha.
Ale že by to měl být nejhezčí příběh o lásce? No to bych je spíš oba kopla do zadku. Hlavně tu Chloé. A ten Colin něco podobného v bledě modrém. Pak mi tam přišlo divné a nechutné to s tím srdcerváčem.
No jak píšu.... někdo jásá, někdo krčí rameny a někdo kroutí hlavou. Nelze však autorovi upřít originalitu, to uznávám. A samozřejmě jsem vnímala např. patologický obdiv Chicka k Partrovi (přesmyčka Sartrovi), pak až téměř kafkovské variace viz prac. pohovor a další aspekty... Taky bylo zajímavé to zmenšování bytu a měnící se vybavení. Přijde mi to jako nonsensová literatura viz Alenka v říši divů apod. Jo a ta myška na konci příběhu, která se už nemůže na to Colinovo soužení dívat, tak strčí hlavu do kočičí tlamy a čeká, až kočce někdo šlápne na ocas, je moc hezká - taková pohádková. No a leknín, který vykvete v pravé plíci... Ono je to všechno taková divná pohádka....
Zajímalo by mě, co Vian při psaní požíval, nebo se toto dá napsat bez stimulantů:-D? A byla by kniha tak opěvovaná, kdyby ji napsal někdo, kdo nebude mít takovou propagaci? A kdo vůbec rozhoduje o tom, zda se dílo označí za úchvatné, nebo za úplnou blbost, když je ta hranice tak tenká?
Je zajímavé, že když začnu psát hodnocení, začnu se někdy na ty prečtené knihy dívat trochu jinak, možná o nich víc přemýšlet... Dala bych tak 3,5 *.
...celá obloha se bude opírat o moje francouzské hole...
Vian je mistr imaginace... Některé věci si představit ani nelze, některé si představit radši nechcete....
Zbavit se květiny dá mnohem větší práci než ukončit křehký lidský život, světlo lze přenášet, a to i světlo lidské, všechny myši jsou kamarádky do nepohody (ale to my už dávno víme...), láska je šílená, a činy, kterých se v jejím jménu lidé dopouští, ještě víc.
Je to srdcerváč, celé dílko plné myšlenek, které vám zaručí neklidné spaní...
a filmové zpracování s Audrey Tatou? Obdivuji schopnost kamery zachytit v obrazu věci, pro které nemám ani v hlavě adekvátní představu. Ale možná je to lepší, a je to cíl, aby si každý našel to svoje a ten svůj způsob interpretace tohoto příběhu lásky, naděje, ale hlavně zmaru a zkázy.
Toľko obrazov a fantázie koľko mal tento autor som ani nestíhala miestami vnímať. Častokrát ma čítanie privádzalo na iné myšlienky a kvôli tomu som si musela daný odsek prečítať dva krát alebo aj tri krát. Ale to možno nie je autorova, ale moja chyba :).
Každopádne, fascinovalo ma to, ako si so smrťou človeka veľkú hlavu nerobil. Hentomu odletela hlava tak ju prišli odstrániť čističi, tamten ležal v kaluži krvi na stole tak ho prišli odpratať časníci a podobne. Narazila som aj na jednu vetu, s ktorou som sa už kdesi stretla, ale neviem si spomenúť kde! : "Svůj najsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým."
Napriek tomu, že je to romantický príbeh je temný. Tak krásne absurdný a kvetnatý ako máločo. Jeho obrazy mi budú ešte dlho ostávať v mysli.
Nádherné dílo. Surrealistické obrazy a nesmyslnost je něco, co si neskutečně užívám. Pěna dní mi to přinesla se vším všudy. Kdyby se na pozadí a kolem příběhu neodehrávaly tak zvláštní věci, vůbec by mě to nebavilo. Ale takhle to do sebe skvěle zapadalo. Občas se dělo něco, co by nám přišlo opravdu divné, ale postavy to přijímají jako fakta, jako součást života a obyčejnou realitu. Zároveň se v popředí odehrává příběh o lásce, rozkladu osobnosti lidí, ale i smrti, která má mnoho podob. Občas se vyskytl v podobném pozadí příběhu někdo, kdo umřel. Vian to podal neskutečně suše, jako něco, co je absolutně normální a nikdo si nad tím neláme hlavu. Najednou se ale smrti postavy přecejen bojí. Nejvíce mě zasáhlo totální dno a prázdnota, hlavně Chikova, ale dala se pociťovat i u Colina. Konec obou z nich je opravdu silný, ačkoli oba poznali lásku. To mě zasáhlo nejvíc.
Surrealistická kniha, která na vás nepochybně dokáže přenést pocity postav. Vian krásně vyobrazil pocit lásky a bezmoci, které tvoří kontrast na nějž člověk jen tak nezapomene. Jako byste to sami cítili. V knize vidím i narážky na zkaženost společnosti a leknín mi přijde jako určitá metafora. Ale narážky určitě nejsou tak výrazné jako ty na pocit bezmoci, a také závislosti, které mohou člověka naprosto zničit.
„Skutečnost je taková, že masy se mýlí a jednotlivci mají vždycky pravdu.”
Asi nenapíšem nič nové, ak spomeniem jazz, hru, lásky, alegóriu na Sartreho a jeho Simone. Obdivujem autorovu fantáziu, že si navymýšľal tento snový svet, do ktorého zasadil tento príbeh...
Jazzová improvizace, divoký a jiskřivý příběh. Na první pohled o lásce, mezi řádky i o spoustě dalších věcí.
Tato kniha ve mě zanechala velmi smíšené pocity.
Na jednu stranu jsem se nedokázala přenést přes autorovu fantazii, kde jsem na začátku knihy četla : "jeden úhoř mu totiž každý den leze- či vlastně lezl- potrubím na studenou vodu ž do umyvadla"...
Takovouto fantazii v knihách moc nevyhledávám, ale pak následuje druhý pocit z knihy to jak autor dokázal popsat lásku, zamilovanost při které se dokáže nemožné.
Zjistila jsem, že kniha byla i zfilmovaná, chystám se tedy i na filmový zážitek.
Kniha o lásce: ""Chtěl bych se zamilovat," řekl Colin. "Ty by ses chtěl zamilovat. On by chtěl taky. My, vy bychom chtěli, byste chtěli. Oni by se taky chtěli zamilovat."" (str. 28) Kniha o mnohomluvné literatuře, a to nejen té Sartrově, pardon Partrově: " ... tam chodí pít a psát, popíjejí vždycky čaj Mořské dálavy a jemné alkoholické nápoje, což jim nedovoluje myslet na to, co píší, a spousta lidí přichází a zase odchází, tím se myšlenkami zamíchá ode dna a každý si vyloví tu, či onu, žvásty se neeliminují, vezme se trochu myšlenek a přidá se trochu žvástů, zředí se to. Lidé to tak lépe stráví, zvláště ženy nemají rády nic, co je příliš jasné." (str. 146). Kniha o životě - jako bychom měli taky požádat kočku, aby počkala, až jí na ocas šlápne některá ze slepých děvčátek ze sirotčince Svatého Julia.
V první chvíli, když se začaly kupit fantasktní výjevy, jsem si nebyla úplně jistá. Ale nakonec jsem si zvykla a začetla se. Zvláštní, ale svým způsobem hezká. Při čtění čekáte, čím bizardním vás autor zase překvapí ale přitom se stále držíte děje, kde se dozvídáte, co všechno jsou postavy schopné pro lásku udělat.
Knížka, kterou si určitě budu dobře pamatovat.
Vlastně nemůžu přidat víc, než napsal třeba Elevant. Jedna z knih, které, když se vám dostanou do hlavy v tom správném věku, máte je tam pak na celý život.
"Hlavní věcí v životě je vynášet o všem apriorní soudy. Skutečnost je taková, že masy se mýlí a jednotlivci mají vždycky pravdu. Z toho však není radno vyvozovat pro život žádná pravidla: k tomu, aby se člověk podle nich řídil nepotřebují být formulována. Jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé...".
Pokud právě přečtenou knihu doceníte až po dočtení doslovu, něco je špatně. Pěna dní se četla zlehka, sotva jsem někdy četl prózu tak hýřivě pestrobarevnou, nablýskanou, rozvernou. Paradoxně možná právě proto, kvůli té lehkosti, mi nakonec přišla povrchní a emocionálně plochá. Konec ve mně ale přeci jen něco zanechal, zas takový cynik nejsem.
Štítky knihy
láska zfilmováno surrealismus francouzská literatura smrtelné choroby existencialismus rozhlasové zpracování absurdnoAutorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Jo, tak tohle můžu :)