Pěna dní

09.04.2012

Cítím léto 2010 a 2011, na tom nesejde, to období vnímám stejně. Byt. Saténové povlečení peřin, dvě matrace rozložené na parketách a sluneční záře z velkých oken mě probouzí a oslepuje, vždycky jsem byl zvyklý mít zatažené žaluzie a žít ve tmě, nejsem zvyklý na tolik světla, připadám si jako kdybych se probouzel v nebi. Zní to tak. Ona spí vedle, většinou spí déle, než já. Jakmile se probudí, otevře okno a dovnitř začne proudit slabým vánkem svěží vzduch. Lehne si zpátky, přitiskne se ke mně a zahříváme se někdy bez peřin, někdy pod peřinami navzájem, proplétáme do sebe vzájemně naše nohy, Někdy znovu usneme, zatímco slyšíme hlasy lidí z venku, z náměstí. Vidím se, jak tam ležím, kluk bez sebevědomí a chuti k životu, co potkal holku, která mu dá oboje. Kdykoliv jsem byl s ní, nemusel jsem přemýšlet, nemusel jsem nic. Poprvé jsem nemusel nic, než existovat a poprvé jsem byl milován jen za to, kdo jsem.

Kniha si mě našla velice čerstvě, měsíc po rozchodu dvouletého vztahu, v tomhle období, kdy jsem po dlouhých letech dekadentního dospívání a drsné pózy, brečel jak holka do polštáře, věděl, že se to už nedá vrátit. Taky jsem si potom slíbil, že tohle už se nikdy nebude opakovat. Přemýšlel jsem nad nejlepším způsobem sebevraždy (mám dva, kdyby někdo chtěl poradit, ať to nezvoráte, když už jste se rozhodli, jsou relativně humánní. Taky není na škodu si poslechnout příběh Billa Burra o sebevrahovi z vrtulníku). Ale když jsem si v létě 2012 četl Pěnu dní, Slunce v pokoji na mě taky zářilo a já vzpomínal na ty dva předešlé roky a cítil s tou dvojící v knize tak moc, ty paralely. Toho roku jsem ztratil velký kus sebe sama ale taky velký blok přebudoval a přidal k němu něco navíc. Po rozchodu jsem se naučil během dvou let víc, než za předešlých dvacet dohromady. Je to zvláštní stádium.

Teď ke knize a proč se lidem nemusí líbit: Absence představivosti. Lidé jsou dnes zvyklí na sáhodlouhé a přesné popisy, Vian dává naopak šílenou volnost a prostor ohledně vašich představ všech detailů v knize - má to svůj účel, podporuje to náladu příběhu. Existenciální žánr a absurdní žánr dohromady někomu jednoduše nesedí. Člověk hltá a hltá, až mu nakonec zaskočí, aniž by věděl proč a kazí si zážitek z knihy, kterou mylně považuje za spotřební produkt. Pěna dní je krásně absurdní příběh o jedné lásce, plný nezapomenutelných obrazů, patrně první milostný příběh, který jsem ocenil, co naplat že v době, kdy jsem byl tvrdý asi jako nerozbitná sklenička z NDR. Hořké to je taky určitě, ale hlavně krásné. A komentář, že "Pěna dní je nesrozumitelná." mě vážně baví. Ať to psal kdokoliv, definitivně ještě nečetl Joyce, Becketta nebo třeba Pynchona, to by byla exploze mozku.

Dnes, tj. 6. 5. 2013, jsem si na to vzpomněl v práci a ihned musel napsat zprávu svému kamarádovi (dal jsem mu knihu před nedávnem přečíst a on tak nějak nepochopil o čem je a vůbec, protože prakticky nečte), a napsal jsem mu: "A kdyby ti už nic jiného ta kniha nedala, alespoň ses naučil jak dívkám léčit leknín na plicích."

Není to špatná věc, po které sáhnout, když je vše bez barev. Ale nevím, jak bych reagoval dnes. Četl jsem to v době, kdy jsem krvácel, takže to s člověkem všelijak cloumá doleva i doprava. Dnes by mi to třeba už nic neřeklo.

30.12.2011

Pokiaľ čakáte príbeh plný zvratov, román ani nečítajte. Predtým ako začnete čítať Borisa Viana, je potrebné si čo to o autorovi a jeho živote prečítať, aby ste pochopili jeho písanie, výrazy ako patafyzika, surrealizmus, existencializmus, experimentálna próza a idey jeho tvorby...Ja som sa vyžívala v tejto krásnej voľnomyšlienkárskej knihe so surrealistickými scénami a absurdnými scénami.

29.12.2011

Poprvé jsem četla v pubertě, což si myslím, je nejideálnější věk na seznámení se s Borisem Vianem. Jeho svět je vyplněný zvláštnostmi od začátku až do konce, a přeci zrovna Pěna dní je krásný čistý příběh o lásce. A smutný, přestože plný vianovského humoru. Od puberty jsem už knihu četla několikrát a nikdy nezklamala.

30.10.2011

Abych pravdu řekl, namlsán výbornými povídkami Flanďákova koupel a Vlkodlak, zažil jsem dost trpké zklamání. Ještě, že je román dostatečně absurdní na to, aby se dal, máte-li (ne)smysl pro absurdno, v klidu přečíst. Byla-li by to ale má první Vianova kniha, nevím, nevím, jestli by se mi chtělo do dalších.

28.10.2011

Taky se přidávám k těm negativním kritikám. Kniha mě vůbec nezaujala. Příběh divný, nesmyslný. Očekávala jsem něco víc.

27.10.2011

Příběh zajímavý, dojemný, dobře napsaný, nicméně po přečtení knihy jsem se jen utvrdila v tom, že já a existencialismus jsme si zrovna nesedli. Na druhou stranu, i přes mé nízké hodnocení, bych ji k přečtení doporučila, i kdyby jen pro rozšíření obzorů :)

Kniha mi přišla vždy neslaná nemasná a jestli to má být parodie na J.P. Sartera, tak to tedy ho asi vůbec nevyprovokovalo k nějaké reakci.

25.03.2011

Nemůžu si pomoci, ale kniha mě prostě nudila. Asi mě vadily ty absurdity a nesmysly. Úsměvná mi nepřišla vůbec a marně se jí snažím pochopit. Prostě tohle není můj styl. Ale určitě si od autora přečtu i něco jiného.

30.11.-0001

Kniha si mě získala od začátku do konce, nečekala jsem, že mě tak krásně překvapí. Velmi strhující příběh, prvky absurdity a existencionalismu té kráse ještě dodávají. Nádhera.