People who meet, meet again

13.12.2022

Z hlediska přístupu ke světu by se lidé dali rozdělit na dva typy – ti, kdo jsou otevření k věcem, pro které je svět množinou výzev, kteří se tedy vypořádávají s věcmi kriticky teprve poté, co je důkladně poznají, a pak ti na opačném pólu. Tj. ti, kteří si rychle utvářejí konzervativní postoje v závislosti na subjektivně pojímaných tradičních přístupech, aniž by o věcech měli potřebu uvažovat skutečně otevřeně a s maximalizovaným množstvím úhlů pohledu (ano, těch je řádově víc, takže vzácnější je ten první typ).

Myšlení je únavné, je energeticky vyčerpávající a je tedy snazší (a člověk k tomu ve své snaze o úspornost přirozeně inklinuje) si rychle utvořit přesvědčení a to pak do omrzení opakovat bez potřeby kriticky hodnotit a zpochybňovat vlastní postoje. V některých případech je pak tohle lpění na svých postojích doprovázeno zajímavou suitou více či méně zjevných rozporů, neboť dotyčný člověk srdceryvně napadá fantómy, stíny imaginárních protivníků, tepe přitom do všeho, o čem nic moc neví, přičemž argumentuje s tím, že jej detaily netankují, protože v jeho věku už zná vlastně všechno.

Köcher je přes veškerou svou životní skepsi zřejmě spíš tím prvním případem a Nápravník naopak až karikujícím způsobem naplňuje onen druhý typ. Naplňuje jej takřka dokonale – může v tomto ohledu sloužit coby subjekt ukázkové případové studie. Člověk má tendenci se v tomto ohledu zatvrzovat s postupujícím věkem, jelikož čím je starší, tím je potřeba energetické úspory z myšlení + lenost větší, ale mnozí k tomu intenzivně tíhnou již od mládí, jelikož si jinak těžko představit, že by se octli na prahu života a smrti s takto zdeformovaným intelektem, jako se to stalo panu Nápravníkovi (i když nikdy pochopitelně nelze také vyloučit organickou příčinu). Co se nicméně týče obou korespondenčních přátel who meet again, jejich věk není tolik rozdílný, aby právě tento povahový dipól krásně nevynikl.

V případě Nápravníka pak celá věc nabývá vskutku tragikomických kontur. Člověk si po padesáté čte, že jde celý svět doprdele, protože nikdo nemá v úctě renesanční vzdělání (které Nápravník definuje poněkud stipulativně – totiž tak, že renesanční Evropan stojí svou kulturou výš než fauna…), že nikdo není dost inteligentní, hlavně teda žádný Američan, že všichni současní spisovatelé jsou hlupáci a blbové, proto jej nezajímají a nikoho z nich nečte, a podobné, argumentačně často vnitřně rozporné odsudky. Člověk se tedy sice shovívavě usmívá nad gerontickou pošetilostí, ale zároveň si říká, že je to vlastně smutné, když někdo dojde v osamělém stáří k takové míře mimóznosti. Prostě něco jako když člověk poslouchá takového Dominika Duku nebo Maxe Kašparů a podobné lidi – s nimiž je Nápravník coby levičák a zapřísáhlý kritik náboženství v přímém ideovém rozporu, ale strukturou a kvalitou svých úvah je s nimi paradoxně v překvapivé shodě. Kniha je tedy v urč. ohledu zajímavá také jako jakýsi apel nebo odstrašující příklad pro čtenáře: dávej si pozor, jak přemýšlíš, nebo z tebe jednou bude Nápravník Kašparů!

Nápravníkovy mailové příspěvky (o nichž dle redakční poznámky uvažoval pro vydání, takže pro něj neexistuje omluva ve smyslu, že soukromé by nemělo být posuzováno coby veřejné) lze motivicky rozdělit do třech skupin:
1. banality (samozřejmé postřehy a myšlenky, které autor vydává za geniální vhled)
2. nesmysly (úvahy nad věcmi, o nichž toho autor ví málo, tudíž se dopouští úsměvných omylů)
3. žlučovitá kritika všech okolo + komplementární lezení do zadku K. Köcherovi.

Třetí motiv je obvyklým zaříkáváním mantry, že kromě nich dvou na světě neexistují vlastně žádní inteligentní a vzdělaní lidé + zřejmě tvoří důvod, proč Köcher tuhle nanicovatou korespondenci udržuje – prostě Nápravníkovo řiťolezectví dělá jeho egoismu dobře a navíc se nemusí příliš snažit, což se tedy projeví hned na začátku. Zpočátku jsou totiž témata zajímavá, ale záhy KK sezná, že nemá smysl tlačit na pilu a spokojí se s málem.
Výsledek: Škoda, že Köcher neměl chytřejšího a erudovanějšího partnera do diskuze – možná by se čtenář dočkal nevšednějších myšlenek.

A ještě poznámka stran Köcherovy potřeby zvyšovat hladinu dopaminu skrze zpětnou vazbu (trocha svévolného psychologizování): Köcher na jednom místě píše, že se mu nechce psát knihu či prostě delší text, protože to dá moc práce a nemá vlastně jisté publikum (čtenářstvo). Raději by přednášel. Ano, přímý kontakt se skupinou (nejlépe mladších) obdivovatelů patřičné intelektuální úrovně přináší rychlejší uspokojení. Něco psát, publikovat, pak čekat na nejistou reakci, to může být docela skličující. Akorát by se tenhle poměrně pochopitelný motiv neměl skrývat za kritiku českého čtenářstva s tím, že by snad bylo lepší napsat kupříkladu jisté memoáry anglicky – to je nanejvýš zástupný důvod, jelikož pokud vím, od roku 2007, kdy byla tahle úvaha svěřena e-mailu, se tak dosud nestalo.