Periférie
František Langer
Příběh číšníka Franciho a jeho milé Anny z pražské periferie je osobitým pohledem na téma „zločinu a trestu“. Slavné drama Fr. Langera vychází jako 76. svazek edice D. Franci se vrací z vězení, ale nemá kde bydlet. Najde si byt u Anny, se kterou i žije. Jelikož Anna nestačí vydělávat, vrací se k "řemeslu". Franci ji jednou přistihne a zabije jejího amanta. Na policii oznámí nález opilce a vše zůstane v pořádku. Vdova muže si dokonce France pozve, poděkuje mu a obdaruje ho za to, že ji zbavil manžela. Franci to chce někomu říct, ale Anna mu to zakáže. Franci se s tím však nedokáže vyrovnat, dojde na policii a přizná se, ale oni mu nevěří a vyhodí ho. Zamíří tedy za soudcem, a ten ho odsoudí k věčné lásce s Annou. Langer zachytil drama mladého muže, který se trápí výčitkami svědomí, neboť se mu nepodařilo dosáhnout toho, aby někdo uvěřil v jeho zločin. Svéráznou atmosféru předměstí autor spojil s morálně-filosofickými otázkami viny, trestu a potřeby lidské spravedlnosti.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Jedna z Langerových nevýznamnějších dramatických divadelních her. Hra vzbudila svého času velikou pozornost diváků i kritiky a byla uvedena v Československu, Evropě i v Americe. V mém případě se jedná o první setkání s Langerovou dramatickou tvorbou.
Hlavní postava Franci, člověk z pražské periferie, se vrací z výkonu trestu za vloupání, do kterého byl určitým způsobem vmanipulován svými kumpány, Barborku a Tonym. Při návratu se seznámí s Annou, chudou dívkou, která se živí prostitucí, a začnou spolu žít. Záhy přijde zásadní zlom - Franci při šarvátce zabije jednoho z Anniných zákazníků a zinscenuje vraždu tak, aby se zdála jako smrtelný úraz. O tom se mu podaří přesvědčit i policii a je dokonce odměněn vdovou po onom zavražděném muži. Zdánlivě příznivý vývoj událostí - Franci a Anna začnou vystupovat se svým tanečním programem v nočním podniku a získávají relativně slušný příjem a živobytí - je ovšem stále více zastiňován Francinovým špatným svědomím a výčitkami. Svěřuje se svým tajemstvím nejen svým kamarádům, ale i policii, je však odmítnut s tím, že si vše vymyslel. V zoufalé snaze očistit své svědomí naráží Franci náhodou na vysloužilého soudce, který propadl alkoholu. Ten nabízí Francimu určité rozhřešení a jakési vykoupení z tíže jeho svědomí...
Hlavním motivem hry je otázka viny a trestu a působnosti svědomí (jeho tíže). Zpracování této látky je určitou odpovědí na Dostojevského román Zločin a trest, zabývající se stejnou tematikou. Hra byla později autorem přepracována a nabízí dva alternativní konce - jeden tragický a jeden s určitým katarzním vyústěním. Hra byla mimo jiné inspirována i učením Sigmunda Freuda o lidském podvědomí.
Mno, že by to bylo kdovíjaké... Pozor, v komentáři je SPOILER.
Jedná se o očividnou parafrázi Dostojevského. Langer buduje scenérii na základech Zločinu a trestu. Dává si mimo jiné velice záležet, aby oběť nikomu nechyběla. Nechává zemřít lidskou zrůdu. Nezkoumá však, jak Dostojevský, mysl narcistního vzdělance, ale, což také zdůrazňuje, mírného, možná trochu divného, ale vlídného primitiva. V intence je náhoda, ze zpackaného zločinu zločin geniálně zamaskovaný. Francimu však na rozdíl od Raskolnikova policie nevěří. Musí si tedy najít jiné řešení. Mimochodem, líbí se mi jistá jinakost strážníků a komisaře. Nevím čím ono to je, ale jsem zvyklý na stereotyp strážníků jako imbecilních volů, kteří akorát šikanují kolemjdoucí (naposledy na mě silně zapůsobil v Odysseovi), kdežto Langer jim dává duše dobráků, kteří prostě dělají svou nelehkou práci a dohromady by byli raději, kdyby se s lidmi nemuseli bavit a kdyby je furt někdo neobtěžoval. Hrozně sympatické postavy.
Dostojevský byl kritizován pro konec Zločinu a trestu. Za epilog, ve kterém se Raskolnikov polepšil. Langer se z této chyby poučil a nechává Franciho ukojit svou potřebu, dává mu spravedlnost, kterou snad opravdu zasloužil. Ale pak to stejně posral. Si tak říkám, že by spisovatelé měli vážně ignorovat ohlasy veřejnosti. Oba přiložené konce jsou, myslím, méně adekvátní celkovému kontextu, než originální zakončení, které je možná trochu patetické, ale to je ostatně celé drama.
Asi bych sám od sebe čekal, že se vyjádřím k popisu soudního systému a spravedlnosti, ale mě se upřímně moc nechce. Očividně Langer řeší rozdíl mezi formální a materiální spravedlností, právě pro aplikaci formální spravedlnosti kritizuje justici. Ale nabízí vhodné kritérium pro dosažení materiální spravedlnosti? Nabízí prd. Tedy pokud jako kritérium spravedlnosti nechceme akceptovat morální intuici, ale to by se sotva komu u soudu líbilo, že? A mimochodem, jaká je soudcova materiální spravedlnost? Zabijte. Ještě jednou zabijte. Kant by z tohohle neměl radost, to rozhodně ne! Jinak opravdu nevím, co k tomu napsat.
A jak říkám, jsem z toho takový rozpačitý. Je to dlouhé, táhlé, dialogy jsou leckdy patetičtější, než by se slušelo i na drama (ačkoliv je zase fakt, že pódium snese opravdu hodně) a "poselství" hry se mi zdá také spíše pochybné. Nu tak nevím, no. Jako je to občas tak zlehka vtipné, tragické opět jen velice mírně. Dojem to na mě nechalo spíše vlažný. Asi tak no...
Nádherné drama, plné tance a tajemné atmosféry. Vždy při čtení na mě dýchne nějaké zvláštní kouzlo.
Tohle je bezkonkurenčně nejlepší drama tohoto spisovatele. Dojemné, se skvěle vykreslenými charaktery a dialogy, které řeknou vše podstatné a zároveň víc než musí. Takhle vypadá text bez balastu.
Anotace se míjí obsahem, jednak vyzrazuje jeden z konců, jednak je silně nepřesná.
Franciho cesta od úleku, radosti, že unikl podezření, přes sílící potřebu mluvit, mluvit, mluvit o vraždě, až k zoufalství a touze po trestu, je fascinující. K tomu ve zkratce předvedená pražská periférie, na půl cesty mezi chudými dělníky a občasnými zločinci.
Původní závěr už tak vynikající psychologické drama dokonale završuje, na druhém je vidět, že vznikl na přání "udělat to příjemnější", méně intelektuálně náročné a emočně vyčerpávající. Není špatný, ale přece jen šroubovaný, a kvalitám prvého se neblíží. Možnost přímého srovnání je každopádně velká přidaná hodnota.
Je pravda, že drama obsahuje 2 alternativní konce ... Taky se zde objevuje něco jako vypravěč, který se objevuje před oponou ... to nebylo špatné ... jen mi toto drama nejspíš moc nechytlo za srdce ...
Periferii jsem si chtěla přečíst už od dob vysoké, ale nakonec jsem se touto knihou "prokousala" až teď v podobě rozhlasového zpracování. Audio verze se mi velmi líbila - hodně tomu totiž pomohly vynikající výkony protagonistů, protože když jsem knihu kdysi zkoušela číst v papírové podobě, vůbec jsem se nemohla začíst. Pravda, začátek mne moc nebavil ani v té audio podobě, ale ten konec mi to vynahradil. Téma viny a potřeby být souzen, aby člověk mohl žít se svým svědomím, tu je skvěle zpracované a nečekaně vygradované. Mohu toto dílo určitě doporučit. Rozhodně toto drama vede k zamyšlení o tom, jak člověk může snášet a prožívat své provinění. A jak jsou někteří lidé naopak bezcharakterní a neumí se přiznat ke svým prohřeškům.
Nikoliv špatné drama, jen mně osobně přišlo zpracování poněkud povrchní. Ploché postavy, předvídatelný děj. Přitom mohly být postavy opravdu zajímavé, vypadaly velmi nadějně, jen se to pak už v podstatě nikam neposouvalo.
Oba možné konce se mi líbily. Později vytvořený snad o něco více, ne však pro kladné zakončení, ale pro větší promyšlenost a propracovanost. Domnívám se, že je na něm krásně vidět uplynulý čas a autorův posun.
Pěkná čtivá hra včetně přínosných dialogů. Zajímavý je také variantní konec. Rád doporučím.
Zaujalo me, ze ma tato hra dva konce. Moc se mi to libi, ctenar si muze vybrat podle sveho, ten dobry nebo spatny. Dej se pekne cetl, je to opravdu k zamysleni, jak nas nekdy pocit viny muze dohnat k ruznym cinum.
Hru jsem slyšel v rozhlasové dramatizaci a bylo to tedy velmi slušné psycho. Téměř bezvýchodné...
Autorovy další knížky
1990 | Proč nejsem komunistou |
1964 | Bratrstvo Bílého klíče |
1956 | Pražské legendy |
1968 | Periferie |
1992 | Pes druhé roty |
Anna og schizo gf