Perličky dětství
Věra Gissingová
Věra Gissingová se narodila v roce 1929 v Čelákovicích u Prahy rodičům židovského původu Irmě a Karlovi Diamantovým.V červenci 1939 odjela společně se sestrou Evou jedním ze záchranných transportů, organizovaných britským makléřem Nicholasem Wintonem, do Velké Británie, kde v bezpečí prožila 2. světovovu válku. Její rodiče zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Přesto se Věra – tehdy ještě Diamantová – vrátila do osvobozeného Československa, kde ji ale čekalo další zklamání, které vyústilo až v dobrovolnou emigraci. O tom všem pojednává autobiografická kniha Perličky dětství, složená nejen z osobních vzpomínek na léta těsně předválečná, válečná a bezprostředně poválečná, ale také z deníkových záznamů a dopisů, které si Věra psala především s rodiči a posléze také se sestrou. Je to hluboká osobní výpověď o nelidskosti na tomto světě, krutých důsledcích fašismu, amoralitě a nespravedlnosti na jedné straně, ale současně také o síle člověka postavit se navzdory osudu, slušnosti, a především o naději, která nám umožňuje přežít i takové mezní situace, které se na první pohled jeví jako zcela bezvýchodné.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2009 , HavranOriginální název:
Pearls of childhood, 1988
více info...
Přidat komentář
Dojemné, silné, tato kniha dokazuje, jak moc se dnes máme dobře, i když si to třeba zrovna nemyslíme.
Velmi působivá kniha. Paní Věra si zaslouží obdiv za to, jak se vyrovnala se životem v Anglii, steskem po rodičích a pak s celou situací po návratu domů. Je obdivuhodné, že nikdy nezatrpkla a ráda se do vlasti vracela
Tahle utlá knížka mi pomohla zbavit se chmur, které mě trápí. Proti tomu, co musela zvládnout jedenactiletá holka, a pak velmi mladá žena, jsou moje problémy malicherné.
mohu jen zopakovat-úžasná kniha. Je zajímavé dozvědět se něco více o osudu Wintonových dětí, o jejich životě během války a také po válce. Nejde si ani představit, jak muselo být pro rodiče těžké poslat své mnohdy malé děti do neznáma, a to v době, kdy ještě netušili, jaký tragický konec je samotné v převážné většině čeká. Velké zklamání pak muselo být pro předčasně dospělé děti po návratu z Anglie, kdy jejich důvěra v demokracii a v masarykovské ideály byla násilně potlačena silou nastupující komunistické totality. Radost z míru byla záhy zničena . Byla to těžká a složitá doba, jako bohužel i naše poválečné dějiny.
Na jednu stranu smutné čtení, na druhou stranu z Věry neustále vyzařovala naděje a optimismus.
Miluji tyto memoáry. Autorka měla obrovskou osudovou kliku, že se jí a její sestře podařilo v dětství před válkou vycestovat, prakticky jim tak rodiče zachránili život.
Četla jsem již mnoho knih, které byly výpovědí pamětníků o válce, pobytech v koncentračních táborech a pochodech smrti. Knížka Věry Gissingové je jiná. Poskytuje pohled zvenčí, ze zdánlivě bezpečného prostředí, a přitom od člověka, který je do války zavlečen stejně jako jiní. Popis nezištné péče anglických rodin byl pro mě opravdu obohacující. A návrat Věry Diamantové do Čech obrovským zklamáním. Přestože člověk dějiny zná a ví, co se dělo, při četbě příběhu, z kterého prýští emoce, touha i bolestné zklamání, nemůže zůstat v klidu. Kniha má ale i jiný rozměr. Jen tak mimochodem, bez velké glorifikace, a přesto s upřímným obdivem zmiňuje postavu Nicholase Wintona. Člověka, který byl tak veliký, a přitom tak skromný. Zasloužil by si více takových knih.
Tohle je jedna z těch knih, kterou by si měl podle mého přečíst každý. Paní Gissingová tu skvěle popsala události, které by neměly být zapomenuty - osudy dětí, které měly to štěstí, že je zachránil N. Winton. To, jak se tyto děti musely vypořádat s tím, že z ničeho nic byly vytrženy ze své rodiny a byly poslány do zahraničí, aby si tím zachránily život. Jde o hodně silné čtení, velmi to na mne zapůsobilo.
Moc se mi líbila,hlavně ten začátek, cesta do Anglie a začátky v Británii. Také se mi líbila velšská škola.Ale některým věcem v knížce jsem bohužel neporozuměla.
Přesto dám pět hvězdiček,poněvadž si kniha probojovala cestu do mého srdce.
Velmi na mě zapůsobily její myšlenky, co se týče její vlastní identity, nebo oddanosti k vlasti. Je fascinující, jakým pohledem se dívala na Beneše a Masaryka, obzvláště v porovnání s přítomností.
Tuhle knihu jsem přečetla jedním dechem za večer. Když nedávno umřel N.Winton, tak jsem si přečetla obě knížky paní Gissingové. Je moc dobře, že je jako svědectví napsala.
Velmi působivá knížka vzpomínek napsaná jedním z Wintonových dětí. Autorka prožila v Británii celou válku a tak se vyhnula společně se svou sestrou krutému osudu mnoha tisíců židů. Její rodiče zahynuli v koncentračním táboře a Věře zůstala naživu pouze teta. Zajímavé je vylíčení návratu již dospělé Věry Diamantové do poválečného Českolovenska, kdy autorka prožívá velké rozčarování a zklamání jak z politického poválečného vývoje, tak i z některých reakcí českých lidí na židy. Autorka se vrací zpět do Anglie, kde našla již v období dětství opravdový druhý domov.
Jak eufemisticky a zjednodušeně znějí slova ze zdejší anotace: "Přesto se Věra ... vrátila do osvobozeného Československa, kde ji ale čekalo další zklamání, které vyústilo až v dobrovolnou emigraci."! Skutečnost - ač jí autorka podává jenom s velmi jemným ostnem trpkosti (a se obě vlastní elegancí) - byla tristní. Po osvobození, při návštěvě rodného města vyhledala lidi, u kterých její rodina před odvlečením do KL schovala maminčin kožich, rodinné cennosti a památky. Ti lidé se zachovali jako skety! V kolika českých a slovenských rodinách jsou dosud součástí rodinného jmění obrazy, stříbrné vidličky a podobné propriety, které si u nich kdysi sousedé jenom schovali na dobu, než se to přežene a oni se vrátí? Ta scéna mi velmi připomněla příběh z knihy Věry Kalábové Ve městě jsou bratři Steinové.
Paní Gissingová měla veliké štěstí - v Anglii se dostala k lidem, kteří se stali její opravdovou druhou rodinou, a tak se po zklamání z rodné země měla ke komu vrátit. O stovkách jiných Wintonových dětí se to říct nedá.
Jsem nesmírně ráda, že se mi podařilo sehnat tuto knihu, dokonce až ve skladu knihovny. Po shlédnutí filmu Jeden život bylo velmi žádoucí se ponořit do jednoho konkrétního osudu zachráněného dítěte. A že ten osud nebyl lehký, to tu není třeba zdůrazňovat, kolik z nás by to zvládlo?Můj obdiv paní Věře ...po hvezdičce posílám...