Perly mezi kamením

01.11.2019

Myslíte, že to není pravda? Že příběhy, které jste četli v téhle knize, se nikdy nestaly? No, nevím, nevím :-) … tohle totiž nejsou pohádky (pradávná fantasy literatura), ale pověsti, šířené ústním podáním, příběhy, které si lidé vyprávěli (to se totiž tak dřív dělalo, tenkrát ještě neměli televizi, a tak si lidé příběhy vyprávěli), příběhy založeným na reálných místech a někdy více, někdy méně (to už se tak úplně nedozvíme) reálných událostech, takže, kdo ví?

Některé z příběhů znám i jinak, třeba z vyprávění babiček, tradují se totiž i v naší rodině, jsem také rodačka z Východních Čech, stejně jako autor téhle sbírky pověstí z mého rodného regionu, oblasti, která je různými pověstmi, povídačkami a báchorkami doslova propletená skrz na skrz, máme tu totiž nejvyšší české hory, Krkonoše (a kdo by neznal Krakonoše a různé krkonošské povídky, příběhy a pověsti), romantickou oblast pískovcových skalních měst Český ráj (minimálně určitě znáte, díky panu Čtvrtkovi, Rumcajse s Mankou a Cipískem), labyrinty v Teplicko-Adršpašských skalách nebo rozsáhlé sbírky nádherné lidové architektury v Železnohorském regionu.

Pokud byste se tedy chtěli seznámit s texty lidové slovesnosti, s pověstmi, které se všechny vážou právě k východním Čechám, ve formě, která vám bude srozumitelná a především čtivá! … tak s touhle knížkou určitě nesáhnete vedle. Václav Horyna totiž své pověsti pojal trochu jinak – ústní lidové podání pověsti mu sice bylo předlohou, jádro pověsti tak zůstalo zachované, ale autor byl spíš spisovatel historických románů a příběhů (než ústní lidové slovesnosti), proto ve svých pověstech použil ty správné historické reálie – a z pověstí vytvořil spíš takové krátké historické příběhy s poutavým dějem.

„První pověsti jsem zaznamenal doslovně podle vyprávění ... Nezasahoval jsem do jejich vzpomínek. Avšak ne všem vypravěčům dal Bůh umění slova. Některá pověst byla strohá, jindy jsem slyšel nevhodné výrazy, často bylo třeba zavolat jiného, aby pověst dokončil. Selhávala paměť a vyrůstalo nesčetné množství variantů podle obrazotvornosti jedinců. … Když jsem na zkoušku předčítal původní záznamy, nepotkal jsem se s očekávaným úspěchem. … nikoho nezaujaly. … Byl jsem postaven před dvě možnosti: buď pečlivě zaznamenat vyprávění … a vydat je coby sešitek k dalšímu studiu, nebo odít je do krásnějšího roucha. … Rozhodl jsem se pro způsob druhý. Pověsti jsem nejen konservoval, ale při přísném zachování jejich podstaty jsem je uložil do poutavého prostředí, oživil vlastními dotazy paměť vypravěčů a opravil jejich chudičkou mluvu.“ (Václav Horyna)

A ještě jednu poznámku: abyste si nemysleli, Horyna z příběhů nevytvořil historické románky, stále jsou to pověsti (oděné do historických reálií) … takže v nich samozřejmě najdete i nadpřirozené úkazy, důraz na dobro vs. zlo, za krutými činy následují tresty a občas se objevují i morální ponaučení :-).

Většinou začínají krásně pohádkově poeticky … popisem malebné krajiny: „Okolo obou staveb byly husté lesy. Po obou březích Cidliny od Chlumce k Lučicům se táhnou široká luka. Dávají bohatou úrodu sena i otavy, protože řeka každého jara krajinu zaplaví.“ (Žrout Beneda)

… a pak už následuje představení hlavních protagonistů: „Jmenovala se Milada. Byla to sličná panna, radost na ni pohledět. Protože se rytířovi nenarodil syn, vychovávali lichnickou princeznu jako panoše. Jezdila na divokém koni, utkávala se s rytíři na turnajích, vrhala kopí a šermovala mečem, metala o lovech šípy a leckterý rytíř se jí nevyrovnal. Rok po roce tak z Milady vyrůstala mužatka. Neměla v sobě za mák dívčí jemnosti, zato odvahou zrovna sršela.“ (Princezna s kamenným srdcem)

… a jak to bylo dál? … to už si musíte přečíst sami … tuhle, o lichnické princezně znám od malinka, vyprávěla mi ji babička, Lichnický hrad (tedy jeho zříceninu) totiž máme skoro za humny :-).