Pernambuco
Ivan Wernisch
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379353/bmid_pernambuco-XvE-379353.jpg
4
30
30
Pernambuco zní jako zaklínadlo. Země z dávné dětské četby, daleká a znepokojivá. Když se to slovo rozkmitá, zaslechneme třeba Nabucco, trabuko… V kouři doutníku se zjevují siluety z vybledlých fotografií, probleskují příběhy. Nebo to snad není kouř? V očích pálí velejemný písek: Ó Fato! Ó Morgano! Básnická sbírka roste z hloubi Wernischovy obraznosti a jeho svět se před vnitřním zrakem proměňuje: tragické se stává groteskním a naopak, přelud bolestnou vzpomínkou a naopak… Tento pohyb je neustálý. Dobrodružství četby je zdá se nevyčerpatelné: Dívám se na kotvící lodě. Na zádi jedný z nich čtu jméno, který se mi líbí: Pernambuco. Zahazuju lampion a jdu si promluvit s kapitánem. Za chvíli jsem v podpalubí a hážu do kotle uhlí. Tak tedy Pernambuco! Ráno vyplouváme do Recife.... celý text
Přidat komentář
Pernambuco - rok smíchu a hrůzy. Dvanáct oddílů básní, které, i když jsou výrazně provázané, vyvolávají velmi různorodé dojmy. Na jednu stranu jsou jazykově hravé se spoustou morgensternovských hříček, humorně absurdní a nevázané, na druhou stranu mnoho básní čtenáře zneklidní a znamenitým navozením atmosféry ho uvrhne do tíživé melancholie. Lampion, který se pomalu potápí... Takový a spousty dalších výjevů evokujících zkázu a zánik se tu jako na kolotoči střídají s absurdními hříčkami jménem třeba Bimbam.
Osobní dojem: některé básně rozesmály, některé mě nechaly klidným, některé takřka vyděsily, jako Lavinia anebo nejlepší báseň celé sbírky, Poslední soud:
Zlí nalevo, dobří vpravo
a všichni do sprch.
Bůh je spravedlivý.
Klasicky wernischovsky surrealistická torza příběhů, z nichž některé pobaví, jiné zamrazí, další okouzlí svou atmosférou. Na tuto četbu musím být naladěná a mít klid, pak dokážu docenit a četbu si užít.
O sbírce jsem se dozvěděl díky Magnesii Liteře, díky čemuž jsem spoléhal, že sbírka bude kvalitní; přece nominované knihy na Literu kvalitní jsou. Tato sbírka to i potvrzuje především svou jazykovou hravostí, intertextualitou a hrou s fantazií. Na druhou stranu mě Wernischova poezie příliš nezasáhla, o jejích kvalitách není pochyb, avšak musíte být na tuto vlnu poezie naladěni. Četba zajímavá, ale jednou a dost!
On si z nás tak trochu utahuje, trochu ostří břitvu a já se bavím královsky a občas mi zatrne...
Je to zvláštní. Na jednu stranu tahle sbírka klouže po mém povrchu a do srdce mě nezasáhla, na druhou stranu nemůžu neocenit autorovu skvělou hru s fantazií, širokou slovní zásobu, intertextualitu ve sbírce a přednesené myšlenky, které nedají spát. Četbu jsem si tedy velmi užila, ale jednou stačilo.
Je to spolkový stát v Brazílii a od loňska název knižní novinky z pera – nebojme se říci – veterána české básnické scény Ivana Wernische. Samo Pernambuco má zvuk dobrodružství a přístavů, kde přídě obchodních lodí míří k bezbřehým obzorům. Aby ne: stačí přečíst úvodní oddíl „Teď“ a záhy proslov rodičovské autority k pozdě se navrátivšímu synovi „Á“ a můžeme prohlásit: Pátraje po svém dětství, Wernisch nachází to naše. Ale dětství je jen jednou ze strun připnutých k tělu tématu a tím je – příběh. Vcelku objemný svazek rozdělený na dvanáct podkapitol nabízí příběhy v různých podobách, jak tomu odpovídá i převládající forma básně v próze, historky, anekdoty (b. Pod slibným nebem) – jen občas vystřídaných rýmovánkou, zaříkadlem, momentkou. Vše promíseno kořením dialogů. Jako by nás udržoval u vědomí toho, že dokud trvá příběh, trvá i svět člověka. A Wernisch je (po vzoru jedné své oblíbené figury) eskamotérem příběhu. Načíná je, rozvíjí, zadrhává, znovu rozpřádá, ukončuje anebo – neukončuje… Postavy v jeho světě dostávají neuvěřitelná jména, mívají vybájený původ a povolání: mistr Květenský, plukovník Parfum, slečna Weitlingová, Růžena Vodičková, strýc Jeník, lord Lovat, Lavinie, desátník Frühauf… Například báseň Cizokrajné strofy je přímo galerií takových postav. Odkud přicházejí a kam půjdou? Byli doopravdy?
Zaujetí pro příběh, jakkoli by byl absurdní, a jeho rozvíjení v dialozích, nekončící hra s jazykem (nejen českým) a nikoli narcistní, ale příjemné zaujetí vlastní malírnou fantazie a nanášení nevysychajících barev zavání z podpalubí knihy Pernambuco. Ne náhodou knihu uvozuje citát Ladislava Klímy: „…kdo nechodí v noci do lesů schválně za tím účelem, aby tam viděl oreády, ten pověsiž lyru na hřebík!“ Nepřestávejte si hrát, i nesmysl má smysl rozvíjet, i pouhý útržek či spíše cár příběhu stojí za to, aby byl povězen. Jinak opravdu pověste lyru na hřebík. Anebo tuto knihu. Ovšem ani rozsah více než 150 stran nestačí jako důvod k jejímu odložení. Naopak pro pokušitele múzy by to měl být magnet a tahák. A ti, kdo mají dosud obavy či přílišný respekt z poezie, mohou je touto Wernischovou novinkou začít odbourávat. Možná i vám se zalíbí na zádi obchodní lodi nápis Pernambuco a necháte se najmout do kotelny. Bude to občas dřina, ale příjemná. Někam vás to vezme.
---
Za mě nejvíce bodovala Píseň kudly, Fata Morgana a Můžete jít, Kaminský - právem otištěná i na přídeští knihy.
Štítky knihy
Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 1965 |  Zimohrádek |
| 1992 |  Doupě latinářů |
| 1961 | Kam letí nebe |
| 1990 | Čím drží svět pohromadě |
| 1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
Někde jsem četla, že Ivan Wernisch je, co se literární tvorby týče, jako chameleon a jeho sbírka poezie a drobné prózy Pernambuco je toho jasným důkazem. Místy se člověk usmívá, pak je melancholicky rozechvěn, jindy se ocitne kdesi v dálavách své vlastní duše, posléze je svědkem tragikomického příběhu, načež se stane svědkem brutální vraždy a hlavně si nikdy není jistý, co je skutečnost a co je sen. Souhlasím s Elevantem, že závěrečná báseň je velice silná a mluví za vše, vskutku mrazivé...
Poslední soud:
Zlí nalevo, dobří vpravo
a všichni do sprch.
Bůh je spravedlivý.